Cesta do Utopie

V roce 1957 se tři přátelé z italského městečka Alfonsine, které spojoval zápal pro kinematografii a komunismus, vypravili do Sovětského svazu, aby svou vysněnou zemi poznali zblízka. Své putování zaznamenali na 8mm kameru. Italsko-britský dokumentární film The Train to Moscow, který připravují Federico Ferrone a Michele Manzolini, prostřednictvím archivního materiálu pořízeného trojicí amatérských filmařů vypráví o nadějích i zklamáních, která na muže čekala po střetu s realitou.

Dokument se 9. března 2012 v divadle Archa představil na prezentaci Doc Launch, jež v rámci East Doc Platform upozornila na 8 pozoruhodných dokumentárních filmů, které budou mít premiéru v nejbližších měsících. The Train to Moscow zároveň získal Cenu East Doc Platform za nejlepší film v postprodukci.

Dokument je založen na archivním materiálu, který natočila trojice amatérských filmařů v roce 1957. Kde a jak jste ho objevili? Nebo vás nejprve zajímala historická událost samotná – první cesta italských komunistů do SSSR – a ta vás nakonec dovedla k archivním materiálům?

Asi čtyři roky jsme společně s producentem Francescem Ragazzim přemýšleli, že natočíme film o komunistické utopii v Itálii. V červenci 2009 jsme při rešerších v Italském archivu amatérského filmu skoro náhodou narazili na 8mm film o cestě do Moskvy z roku 1957 od amatérského filmaře a komunisty Enza Pasiho, který zemřel jen o pár let dřív. Během dalších rešerší jsme se začali dívat na Enzův celý filmový archiv a dělali jsme rozhovory s jeho příbuznými. Pak jsme zjistili, že Enzovi dva nejlepší kamarádi – Luigi a Sauro – už od 50. let také točili filmy. Jejich 8mm filmy byly krásné a příběh těch filmů ještě zajímavější. Došlo nám, že nejosobnějším a nejoriginálnějším způsobem, jak podat příběh o komunistické utopii, bude právě prostřednictvím osudů a filmů této trojice.

Kolik filmového materiálu jste měli k dispozici? Film neobsahuje pouze záběry z cesty do Moskvy, ale také řadu situací, které zachycují běžný život v Itálii na sklonku 50. let.

Pracovali jsme s 30 hodinami 8mm filmů a použili jsme materiál od začátku 50. let až do půle 60. let, který nějak souvisel s osudy našich protagonistů. Jsou v něm výjevy z každodenního života v Itálii, cesta do Moskvy, ale také třeba politické demonstrace v Alofonsine a Boloni, silvestrovské oslavy komunistů nebo cesta do Alžírska, které v té době získalo nezávislost.

Všechny záběry ve filmu – včetně běžného života vAlfonsine – natočili Sauro, Luigi a Enzo, kteří byli také na zájezdu do Moskvy. Omezili jste svůj výběr z archivu amatérského filmu na tyto tři autory nebo jste vzali v potaz veškerý dostupný materiál?

Použili jsme pouze materiál, který natočila tato trojice. Alfonsine je opravdu malé městečko, takže zázrakem je už to, že zde v 50. letech vůbec žili tři amatérští filmaři.

Materiál je vizuálně nesmírně silný a působivý, občas jsou v něm i určité stopy avantgardy.  Rozhodně působí spíš profesionálně než amatérsky. A přestože film využívá záběry od tří různých filmařů, funguje mezi nimi vizuální symbióza. Je to díky vašemu střihu nebo to tak vypadá už v původních filmech?

Většina amatérských filmařů 50. let měla daleko větší praktické znalosti o filmu než dnešní nadšenci. Naše protagonisty bereme jako pravé filmaře, byť se filmu něvenovali profesionálně. Na sladění jejich stylu jsme se ve střižně museli zaměřit pouze u pár scén. Důležitým faktem je i to, že v Moskvě točili Luigi, Sauro a Enzo na jednu kameru. V originále většinou nedokážete rozlišit, kdo zrovna filmoval, a to je velmi důležité, protože všichni tři mají evidentně stejný styl a vidění v politice i ve filmu.

Téměř celý film je černobílý, výjimkou je barevná sekvence z Moskvy, která podporuje utopickou vizi SSSR coby ráje. Jsou to jediné záběry, které natočili barevně, nebo jste tak chtěli zdůraznit jejich utopickou perspektivu?

Vůbec poprvé točili v barvě právě během návštěvy Moskvy. Koupili si barevný film, který byl tehdy pro amatérské filmaře drahou vzácností. Chtěli jsme, aby ta krátká exploze barev souzněla s jejich pocity, když dorazili do Moskvy. Snová scéna se skupinou pestrobarevně oblečených Moskvanek – to je pro nás vrchol jejich utopického snu.

Použijete také části scén ze Saurova filmu z roku 1957, který se italští komunisté snažili zakázat? Nebo ve střižně pracujete výhradně s celým původním materiálem a od začátku ho upravujete podle sebe?

V roce 1957 nebyli komunisté u moci na celostátní úrovni, ale byli hlavní politickou stranou v Alfonsine. Původní film, který natočili Enzo, Luigi a Sauro, strana necenzurovala, ale pravdou je, že se snažili bojkotovat promítání a zamezit jakýmkoli debatám o nedostatcích sovětského režimu. Materiál jsme stříhali podle vlastního konceptu od samého začátku. V některých jednotlivých sekvencích jsme ponechali původní střih, ale tím většinou vznikla úplně nová vizuální forma.

Film odkazuje na historickou událost, ale téma samotné – probuzení ze sna, zhroucení utopického ideálu – je daleko univerzálnější. V obecné rovině se film zabývá fenoménem politické utopie, což je i dnes velmi aktuální téma. Myslíte, že i díky tomu není váš film pouhou historickou studií?

To je zásadní otázka. Oba jsme se narodili v 80. letech a pro většinu lidí naší generace jsou deziluze a nedůvěra v politiku tak silné, že politické utopie a aktivní zapojení do politického dění jsou často vnímány jako něco podezřelého nebo dokonce nebezpečného. Navzdory tomu má většina lidí potřebu věřit v nějaké větší ideály, jen se často bojíme svůj názor veřejně přiznat. Zkoumání utopie  v našem filmu souvisí právě s takovou touhou a zároveň strachem z politické angažovanosti.

Ve vašich předchozích filmech (Merica, The Enemy Within) je také tématem to, “jak se tvoří  sny” a následná konfrontace s realitou. Nabízí se tím zajímavý socio-historický pohled. Co vás na tomto jevu tak přitahuje?

Náš předchozí film byl o imigraci – utopie a vytváření snů jsou zvlášť u přistěhovalců hlavním tématem každé cesty. Zajímá nás na tom hlavně asi ten střet mezi snem a realitou.

Vypjaté politické vášně hrály významnou roli ve 20. století. Politická utopie však existuje i dnes nebo ne?

Doba utopických ideálů, jaké přineslo 20. století, je asi nenávratně pryč, ale touha po lepší společnosti je stále silná. Dnes je představa dokonalé společnosti pouhým snem, zatímco v minulosti to býval konkrétní politický cíl. Italští komunisté 50. let jako Luigi, Sauro a Enzo opravdu věřili tomu, že se jejich sen brzy uskuteční. Konfrontace s utopií je ústředním tématem našeho filmu.

- - -

Text byl poprvé zveřejněn v novinách IDF Industry Reel, které vyšly v březnu 2012 během East Doc Platform.