Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

DIALOG MLADÝCH FILMAŘŮ

Festival Jeden Svět uvede v neděli 5.března debatu nastupující generace dokumentaristů z pěti různých zemí Evropy. Setkání, které moderuje ředitel MFDF Jihava Marek Hovorka, rozšíří doprovodný program festivalu o pohled na podmínky a východiska dokumentaristické tvorby. Dialog bude probíhat v angličtině a je otevřený všem od filmových profesionálů po diváky festivalu.(foto: debata mladých filmařů 2005)

Datum: 5. března 2006
Čas: 11:00 – 18:00
Místo: Salonek Kina MAT, 2. patro
Vstup volný

Během tohoto semináře se pozvaní režiséři pokusí najít odpovědi na aktuální otázky evropské dokumentaristiky a ilustrovat je ukázkami z vlastní tvorby. Záměrem je představit nastupující generaci evropských filmařů, diskutovat o výběru témat jejich filmů a konfrontovat rozdílné tvůrčí přístupy. Hosté se mimo jiné zamyslí nad otázkou, nakolik jsou jejich filmy zakořeněné do konkrétního prostředí a zda existuje něco jako universální evropský film. Jedním z cílů je iniciovat diskusi o dokumentaristické tradici jednotlivých zemí a srovnat přístupy evropských režisérů a těch, kteří pocházejí původně z neevropského prostředí.

Organizátoři Jednoho světa tak chtějí navázat na loňský seminář britských, českých a německých filmařů, kteří v Praze debatovali o dokumentaristické tradici jednotlivých zemí a pokoušeli se hledat možnosti vzájemného kulturního obohacení.

Seminář moderuje Marek Hovorka (ČR), ředitel Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.


Hosté
Pelin Esmerová, Turecko (Hra)
Tomáš Kudrna, ČR (Wichterle)
Lina Makboulová, Švédsko (Únoskyně Leila Khaled)
Aleksandar Manić, Srbsko a Černá Hora (Kniha rekordů Šutky)
Jens Schanze, Německo (Zimní děti - mlčící generace)
Olivier Zuchuat, Francie (Smyčka kolem krku)




ANOTACE k FILMŮM HOSTŮ DEBATY

Hra (Oyun)
Pelin Esmerová / Turecko / 2005 / 70 min.
Devět tureckých žen z chudé horské vesnice se rozhodlo, že si svou každodenní nelehkou práci doma i na poli zpříjemní nastudováním divadelního představení. Jedna z nich se proto vydává za místním učitelem s přáním, aby jejich hru napsal a zrežíroval. Tématem i dějovou osnovou se stávají jejich vlastní životní osudy. Ženy se začínají scházet a vyprávějí si své příběhy, které se postupně skládají do bohaté mozaiky hodné literárního díla. Pod názvem Výkřik žen! hru nacvičí a ve vesnici také s úspěchem sehrají. Dokumentaristka Pelin Esmerová před diváky rozprostírá obraz o několika rovinách.Film není jen zajímavým zachycením vzniku amatérské divadelní hry, ale ukazuje i možnosti a omezení tureckých žen v dnešní době, míru jejich emancipace, jejich vztah k mužům i k výchově svých dětí. Vyprávěné příběhy z dětství ukazují, jaké postoje zastávala předchozí generace. Otevírá se zde prostor pro možnost uvědomit si, jakých proměn turecká vesnice dosáhla. Divadelní hra se pro hlavní aktérky stává symbolickou plochou vhodnou pro rekapitulaci jednotlivých životních cest, pochopení své současné pozice ve vesnici i v rodině a pro vytyčení cílů do budoucna. Dokumentu přidává na působivosti skutečnost, že režisérka zůstává zcela v pozadí a nechává tak vesničanky samé, aby si ujasnily svůj názor na práva a povinnosti ženy.



Kniha rekordů Šutky (Knjiga rekorda Šutke)
Aleksandar Manić / Srbsko a Černá Hora / 2005 / 79 min.
Šutka je největší romská osada na Balkáně. Alespoň podle slov tamějšího mladého rybáře, který je hlavním protagonistou dokumentu natočeného v koprodukci s Českou televizí a především průvodcem po šutských uličkách, kde v každé z nich najdeme minimálně jednoho tuzemského, ne-li dokonce světového šampiona, lhostejno v čem. Důležité je, že ve svou výjimečnost věří a že je lidé uznávají. V rozbujelém společenství se přes předhánění zástupců různých náboženství najde místo jak pro muslimského derviše, tak pro služebnici a „médium" křesťanské tradice. Místní homosexuál se svou barovou garderobou není respektován o nic méně než největší milenecká dvojice - prostitutka Kasandra a starý Alfonso, který se po Šutce prochází nejraději v kopii Titovy uniformy. Tato makedonská osada s těžko odhadnutelným počtem obyvatel má i vlastní hudební průmysl: od nahrávacího studia přes dílnu na videoklipy až po velké hvězdy, které si pro aktivní činnost místního hudebního piráta musejí vydělávat peníze pěkně postaru - na početných svatbách, oslavách obřízky nebo na pohřbech. Kusturicovsky laděné příběhy a hudba z Cabiriiných nocí Federica Felliniho se slévají v energií nabitý zážitek připomínající jízdu na kolotoči. Film získal cenu srbské kritiky za nejlepší srbský film roku.




Smyčka kolem krku (Djourou, une corde a ton cou)
Olivier Zuchuat / Francie / 2004 / 65 min.
Djourou znamená v jazyce Bambarů dluh. Dluh, který se stává smyčkou kolem krku, je původcem vzrůstající chudoby a člověku zcela odnímá svobodu. V sedmdesátých letech získaly subsaharské země vysokou půjčku na rozvoj, která sice na čas pomohla zlepšit jejich sociální situaci, ale zvedla vlnu tvrdých následků. Kvůli změnám ekonomické situace ve světě došlo k navýšení úroků z půjčky na tak vysokou částku, že ji chudé země nikdy nemohou splatit. Dostávají se do začarovaného kruhu, o kterém jednoznačně vypovídá skutečnost, že za jeden vypůjčený dolar již zaplatily sedm a čtyři stále dluží. Režisér Olivier Zuchuat se noří do hlubin tohoto problému, odkrývá příčiny jeho vzniku, vrací se do historie k momentu vzniku dluhu a dále v čase sleduje jeho narůstání. Systematicky mapuje ekonomicko-politické zákulisí a machinace světového trhu, který nekompromisně hýbe vzdálenými figurkami. Umožňuje tím divákovi pochopit absurdní situaci, kdy se pomoc stává bičem; neviditelným monstrem, které zcela vysává zemi. Pátrání po příčinách dal režisér esejistickou formu. Úvahy stíhají fakta, jazyk básníka ekonomický slovník, výtvarnou stylizaci plnou afrických barev strohé záběry z kanceláří vládnoucích. Vzniká tak obraz celé problematiky točící se kolem otázky „Kdo pomáhá komu?" i motta z díla Henryho Michauxe: „Chudoba bez dluhů je osamělá, říká chudý muž osudu."



Únoskyně Leila Khaled (Leila Khaled Hijacker)
Lina Makboulová / Švédsko / 2005 / 58 min.
Jaká je naše představa o únoscích letadel? Liší se nějak ti dnešní od svých předchůdců?
Rodiče Liny Makboulové, režisérky dokumentu, odešli z rozvrácené Palestiny do Švédska z obavy o svůj život. I rodina hlavní představitelky dokumentu Leily Khaledové utekla do Libanonu před židovskou vojenskou skupinou Stern Gang. Ta přišla po druhé světové válce do Palestiny jako předvoj, aby vyklidila území pro ty, kteří přežili nacistické koncentrační tábory. Pronásledování jednoho národa v Evropě se proměnilo v útlak jiného na Blízkém východě. Když bylo Leile Khaledové dvacet čtyři let, přidala se ke komandu Lidové fronty pro osvobození Palestiny. V roce 1969 unesla letadlo přepravující z Říma civilisty a hrozila pumovým atentátem. Nikdo nakonec nezemřel, ale o izraelsko-palestinský problém se začal zajímat zahraniční tisk. Možná i pro jistou senzaci - teroristkou byla přece mladá, krásná žena. Když dnes sedí dvaašedesátiletá Leila s režisérkou na pohovce ve svém domě v Jordánsku, vzpomíná, jak nechápala smysl otázek evropských novinářů zajímajících se o to, kolik hodin tráví denně před
zrcadlem. Pro většinu Palestinců - těch, co zůstali, i těch v exilu - se stala ikonou, trvalejší než odraz v zrcadle. Její charisma zasáhlo také o generaci mladší režisérku, jež se vydala na cestu, aby poznala svůj dětský vzor, a to v době, kdy ho zároveň začala zpochybňovat. Jednou z nejdůležitějších otázek je, zda Khaledová svými činy palestinské problematice spíše neuškodila.


Wichterle
Tomáš Kudrna / ČR / 2005 / 57 min.
Malá planetka s identifikačním číslem 3899, obíhající někde mezi Merkurem a Jupiterem, dostala jméno po jednom z nejvýznamnějších českých vědců Ottovi Wichterleovi. Podle jeho slov to bylo vyznamenání, jehož si cení daleko více než všech medailí a uznání, která mu byla za komunistické éry vytrvale odmítána a která dostal až po „sametové revoluci". Životní dráhu a charakter českého vědce přibližuje dokumentarista Tomáš Kudrna pomocí archivních materiálů i nově pořízených rozhovorů s pamětníky, týkajících se nejslavnějšího vynálezu Otty Wichterleho, měkkých kontaktních čoček. Díky lehce parodické stylizaci napodobující československé týdeníky režisér aktualizuje ducha komunistické éry. Z vyprávění synů, manželky a amerických obchodníků, kteří Wichterlemu vděčí za své dnešní bohatství, jasně vyplývá profesorova skromnost a humor, typické pro jeho názory na život i ve vědeckém bádání. Aniž o to usiloval, byl v roce 1968 zvolen do Národního shromáždění jako nezávislý poslanec. Proto odmítl přijímat poslanecký plat, aby se nežádoucího mandátu zbavil. O dvanáct let dříve na
Štědrý den sestrojil funkční model na výrobu měkkých kontaktních čoček z hydrofilního gelu pomocí dětské stavebnice Merkur, kterou si pro tento účel vypůjčil od svých synů…



Zimní děti – mlčící generace (Winterkinder - Die schweigende Generation)
Jens Schanze / Německo / 2005 / 99 min.
Šedesát let po skončení druhé světové války stále vládne nad některými zločiny minulosti mlčení. Odvahu odhalit jejich temné kořeny těžko sbírají ještě i vnoučata německých vysokých důstojníků, kteří byli členy NSDAP a působili v koncentračních táborech po celé Evropě. Jens Schanze učiní první kroky k prolomení mlčení, jímž se obklopili jeho rodiče. Matce, dceři důstojníka NSDAP, pokládá otázky s velkou ohleduplností a bez nátlaku, aby měla čas si odpovědi rozvážit. Dokument působí jako pomalé vyvádění z vleklé nemoci. Dlouhé záběry na zimní krajinu vytvářejí pocit nevlídnosti a detaily pečlivě udržovaného typického německého domu jako by naznačovaly existenci přísně střeženého tajemství. Přes matčinu vnější neochotu projevující se ve stručnosti, s níž vzpomíná na svého otce, můžeme cítit i úlevu, která ji naplní po tom, co nahlas přizná svůj ambivalentní vztah k němu. Charakter výpovědí Jensových sester prozrazuje, že i na nich a jejich vztahu k rodičům se rodinné tabu odrazilo. Pro Jensovu rodinu ale není pozdě. S jarem se všichni vydávají na místo bývalého koncentračního tábora Grosse Rosen, kde jejich předek působil, a v centru bolesti se jim dostává léku v podobě několika slov od každého, koho dřívější ticho pronásledovalo v jeho vlastním životě.

Více informací na www.jedensvet.cz