Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Dlouhé čekání na jistý konec

Rozhovor s režisérkou Dariou Khlestkinou o absurditě, ztracené slávě automobilky ZIL a o propojování minulosti a přítomnosti ve filmu The 16th Republic (The Last Russian Limousine)

 

První vládní zakázkou po dvaceti letech se v ruské automobilce ZIL roztočí kolo střídavých nadějí a bezvýchodných komplikací. Legendární, ručně vyráběné limuzíny ZIL měly být znovu ozdobou na každoroční moskevské přehlídce Dne vítězství k oslavě konce 2. světové války. Události však nabraly jiný směr a podnik se brzy ocitl na pokraji zániku. V připravovaném dokumentárním filmu The 16th Republic (The Last Russian Limousine) režisérka Daria Khlestkina sleduje osudy továrny, která kdysi díky své velikosti a významu získala přezdívku 16. republika SSSR.

Film bude mít premiéru v říjnu letošního roku, před dvěma lety se zúčastnil East European Fora, letos v březnu se představil v Praze na prezentaci vybraných dokončovaných dokumentů Doc Launch, která proběhla v rámci East Doc Platform

 

V Rusku je nejspíš řada podniků s podobným osudem. Čím je ZIL zvláštní? A čím byl příběh polorozpadlé továrny zajímavý pro vás?

Režisérka Marina Ražbežkina, vedoucí filmové školy, kterou jsem absolvovala, jednou navrhla, že by bylo zajímavé podívat se na situaci pracující třídy v současném Rusku. Její nápad mě hned zaujal a chtěla jsem ho nějak rozvinout. Nevím proč, ale všechna témata související s prací a s tím, co práce pro lidi znamená, mě vždycky hrozně zajímala.

Vnímání pracující třídy v Rusku se opravdu zásadně posunulo. Narodila jsem se v Sovětském svazu, kdy učitelé ve škole dělníky a jejich přínos při budování komunismu glorifikovali. Ale okamžitě po perestrojce ti samí učitelé začali říkat něco jiného a pak už o dělnících skoro nebylo slyšet. Zajímalo mě, jestli vůbec ještě existují.

Začala jsem tedy k námětu dělat rešerše. Chtěla jsem najít starou továrnu, která by ještě měla klasický vzhled a nějakou historii. Dalším kritériem bylo, že měla být v Moskvě, a to nejen kvůli tomu, že jsem pohodlná a po natáčení chci spát ve vlastním, ale hlavně kvůli tomu, že v Rusku dnes není další jiné město, kde by koncept práce působil tak nepatřičně. Všichni tady něco prodávají a kupují, ale nikdo nic nevyrábí. Chtěla jsem hlavně najít mezní situaci – továrnu, které hrozí bezprostřední zánik – a zjistit, jak se s takovým ohrožením lidé vypořádávají. Zajímalo mě to protahované čekání, čekání, kdy všechno jakoby ustrne. Je to jako když čekáte, až se něco konečně stane, ale jako po rozsudku smrti se vaše čekání může táhnout třeba celé roky.

Svým významem společnost ZIL daleko přesahuje hranice Moskvy. Nákladní auta, která vyrábí, stále uvidíte v celém Rusku. Je to nejstarší automobilka v zemi, ale přitom sídlí v samém srdci Moskvy a za nepřístupnými zdmi střeží svá vlastní tajemství. Když se jeden můj známý dozvěděl, že chci točit o ZILu, řekl: „Pokoušíš svátost.“ A když jsem pak během rešerší narazila na článek, že ZIL po dvaceti letech zase vyrábí legendární limuzíny pro vládu, byla už jsem rozhodnutá, že musím zjistit, co se vlastně za tajemnými vysokými zdmi toho „města ve městě“ odehrává.

 

Již natočený materiál začíná scénou, v níž manažer ZILu vyřizuje telefonát, který se týká krádeže kovové Hvězdy vítězství, kterou podnik také vyrobil, a diváka skvěle uvádí do atmosféry nejistoty a absurdity, které provázejí i další scény. ZIL na jedné straně musí přijímat zakázky z vyšších míst, na druhé straně ministerstvo obrany svou objednávku limuzín bez udání důvodu zruší. Dozvěděla jste se později něco o skutečných důvodech zrušení zakázky?

Těší mě, jestli se mi epizodou s ukradenou Hvězdou vítězství, ke které se film později ještě vrací, povedlo navodit atmosféru kafkovské absurdity. Původně vypsali oficiální soutěž na výrobu limuzín pro květnovou přehlídku Dne vítěztví, ale jak by mohl limuzíny ZIL vyrobit někdo jiný než ZIL? To se však skutečně stalo. Ve stejnou dobu, kdy ZIL vyráběl zbrusu nová auta, která měla přehlídku zahajovat, zakoupila soukromá společnost oligarchy Olega Deripasky tři karoserie starých limuzín ZIL, které pak namontovali na americké podvozky. A přestože je ZIL nevyrobil, měly ty vozy dokonce na kapotě jeho logo! Z nějakých nevyjasněných důvodů na přehlídku použily tyhle falešné limuzíny.

Michail, ředitel výroby limuzín ZIL, mi jednou řekl, že jim nedovolili auta otestovat na vojenském polygonu, takže pak bylo pozdě získat všechny příslušné atesty. Michail tím naznačoval, že za vším byla politika, ale přesnější důvody mi tehdy říct nemohl, i kdyby je znal. Říká se, že falešné limuzíny Oleg Deripaska „daroval“ ministrovi obrany. To je ta neoficiální verze. Oficiální vlastně neexistuje, protože nikdo neví, že ZIL vůbec nějaké nové limuzíny vyrobil. Opravdu málo lidí ví, co se stalo, protože někomu se očividně nehodilo celý příběh zveřejňovat. Podnik tak musel čekat a doufat, že ministerstvo obrany vozy posléze koupí a dovolí vyřídit atesty. Pro všechny, kteří se na jejich výrobě podíleli, to bylo velké zklamání. Brali to samozřejmě jako něco víc než obyčejnou zakázku.

 

Kamera se pohybuje po prostorách továrny, sleduje dělníky i jednotlivé kroky výroby. Polorozpadlé místo je jako živý organismus, který se sotva drží na nohách a čeká na poslední ránu. Je film také portrétem místa, které tady možná dlouho nebude? Jak jste chtěla továrnu zachytit?  

Dá se říct, že továrna je jedním z protagonistů filmů. Chtěla jsem, aby fungovala nejen jako pojítko mezi protagonisty, ale také jako silné a svébytné pozadí celého filmu. Nemyslím se ale, že můj film je portrétem místa coby poctou pro nějaký ohrožený druh. Je to spíš portrét času, konkrétního bodu v čase, v němž se slévá minulost s přítomností. Je ale pravda, že to asi nepotrvá dlouho.

 

ZIL znovu připomíná „16. republiku“, když sledujeme opakování přehlídky Dne vítězství v samotné továrně, které se zúčastnili všichni zaměstnanci i malá skupinka pozvaných válečných veteránů. Když se vozy nedostaly na oficiální přehlídku, ZIL uspořádal svou natruc akci. Scéna je zároveň zábavná a dojemná, ZIL je jako autonomní ostrůvek, který slaví zcela po svém.

Pro spoustu lidí, pro zaměstnance i pro hosty, to byl myslím neobyčejný den. Ne každý podnik by si mohl dovolit vlastní přehlídku! Vzpomínám si, že lidé se báli, jestli se přehlídka vůbec uskuteční, a doufali, že vedení ZILu na ni najde dost peněz. Bylo to legrační i smutné a ze všeho nejvíc hrozně dojemné.

 

Je téměř surreálné, když vidíme poloprázdnou továrnu, dílny, letité vybavení a pak zničehonic dokončené luxusní limuzíny. A zanedlouho jsou zase zabalené do igelitových plachet a vypadají jako obří rakve, konec naděje. Co lidi motivovalo, aby do toho všeho vložili tolik energie? Opravdu věřili, že továrnu zachrání?

Myslím, že do jisté míry to tak brali. Tedy sami sebe asi nebrali jako hrdiny, kteří zachraňují ZIL, ale myšlenka obnovení slávy podniku byla jistě důležitá. Tím by totiž také získali zpět pocit vlastní důležitosti. Jsem přesvědčená, že lidé nikdy nepracují pouze pro peníze, nýbrž je motivují ještě další věci. Ale o limuzíny se starala jen hrstka lidí „zvláštního oddělení“. Do zbytku továrny doléhaly jen zvěsti a někteří zaměstnanci se mě dokonce ptali: „Co se to tam vlastně děje?“

 

V rozhovoru pro IDF režisér Vitalij Manskij hovořil o Marině Ražbežkině coby vedoucí jasně nejlepší dokumentární školy, která dnes v Rusku funguje. Čím se její výuka liší od ostatních filmových škol?

Marinin přístup vás neučí jen řemeslo, ale také vám pomáhá pochopit něco víc o filmech i o sobě, jestli to opravdu chcete dělat, nebo ne. Nevím jistě, jak to chodí na dalších filmových školách v Rusku, ale z doslechu vím, že studium se daleko víc věnuje teorii. S Marinou je všechno čirá praxe. Museli jsme všechno dělat sami – rešerše, kameru, střih. Tam jsem poprvé vzala do ruky videokameru a pár týdnů před první uzávěrkou jsem se snažila přijít na to, jak funguje střihačský software. Osvícení přijde dost rychle, když se snažíte poprvé sestříhat vlastní mizerně natočený materiál. Během studia jsme měli zakázáno spolupracovat s kameramanem a zakázaná byla řada dalších věcí – umělé osvětlení, stativ, hudba, prostě všechno, co by vám pomohlo aspoň trochu skrýt vlastní tvůrčí neschopnost. Technická kvalita materiálu nebyla podstatná. Někteří studenti měli dobrou kameru, někdo zas jenom domácí miniDV kamerku, hlavní bylo téma a to, jak jste ho zpracovali. Marina nás učila vidět realitu. Málokdy však mluvila přímo o filmařině, většinou nám vyprávěla nejrůznější příběhy, ale nějakým způsobem jste v jistém momentu pochopili, jak natočit film.

Bylo mi však jasné, že hned po dokončení školy budu spolupracovat s kameramanem. Na rozdíl od střihu, který mě baví, mi kamera nijak zvlášť nejde. Teď jsem dokonce ještě pohodlnější a přemýšlím o tom, že budu vždycky pracovat i se střihačem.

 

Svůj materiál jste od účasti na IDFAcademy konzultovala i s nizozemským střihačem Menno Boeremou. Na jaké problémy jste ve střižně narazili?

Spolupráce s Mennem byla skvělá, i když jsme měli nedostatek času. Je to nesmírně zkušený a citlivý střihač a myslím, že měl správné postřehy a materiálu dobře rozuměl. Jeho otázky mi pomohly lépe se zaměřit na to, co je a co není pro příběh důležité, a více přemýšlet o celkové struktuře. Byla to nesmírně cenná zkušenost. Nepracovali jsme s celým, nýbrž jen s předstříhaným materiálem. Během i po skončení IDFA Summer School jsme zkoušeli různé verze úvodní scény filmu. Naše debaty a práce ve střižně mi pomohly potvrdit si vlastní pocit, že musím natočit víc zaběrů továrny, které by ilustrovaly její někdejší velikost a slávu. Úvod, který má film nyní, je už zase další moje verze. Rozhodla jsem se však, že bude lepší pokračovat ve střihu celé látky a k úvodu se zase vrátit až poté, kdy se do filmu zasadí všechny důležité prvky.

 

Rozhovor probíhá v době prezidentských voleb v Rusku. Točí ruští filmaři politicky kritické dokumenty nebo se politickým tématům vyhýbají?

Opravdu nevím, možná obojí. Ruská televize by asi těžko vysílala politicky kritický dokument, ale to je trochu bezpředmětné, protože dokumenty raději nevysílá vůbec. Nevím, jestli se filmaři politickým tématům vyhýbají ze strachu, spíše je to tím, že Rusové se o politiku vůbec nezajímají. Rusko je ve srovnání s Evropou absolutně apolitická země. Evropané naproti tomu dokážou probírat svoji levici a pravici probírat celé hodiny.... Zdá se však, že i v Rusku se to začínají obracet. Lidé, kteří dřív o politiku ani nezavadili, nyní tráví hodiny debatami a přesvědčováním ostatních. Otázka „Koho budeš volit?“ získává docela zvláštní význam a odpověď vám snad má pomoci oddělit přátele o nepřátel. To je zase další extrém. Čas ukáže, jestli současná zvýšená občanská angažovanost nějak ovlivní i dokumentaristy.

 

Zaměstnanci ZIL napsali oficiální dopis Putinovi a dokonce zorganizovali dojemně bezvýznamný veřejný protest. Odpověď ale asi nikdy nepříšla? Domníváte se, že po nedávných demonstracích si ruská občanská společnost vydobyla silnější pozici?

Nevím, jestli Putin odpověděl. Kdoví, možná odpověď dostala moskevská vláda.... Protest byl opravdu jen symbolický a pořádaly jej podnikové odbory. Může to být náhoda, ale brzo nato byl jmenován nový ředitel ZILu a moskevská vláda, která je hlavním akcionářem, podniku poslala další finanční injekci, která pomohla splatit dluhy a odvrátit hrozbu bankrotu. Byznys a politika k sobě mají v Rusku velice blízko. Nejsem si jistá, jestli nedávné protesty mohou něco změnit, ale jsem ráda, že tolik lidí začalo vyjadřovat svůj občanský postoj. To je opravdu důležité a nemělo by se to podceňovat, i kdyby se po volbách třeba nic nezměnilo.

 

Jak težké bylo získat financování? Zejména na ruské straně....

Financování je ze všeho nejtěžší. Granty ruského ministerstva kultury jsou jediným zdrojem podpory v zemi a pro dokumenty zde neexistuje trh. Čas od čas ministerstvo vyhlásí grantovou soutěž, další právě teď na jaře, do které také pošleme žádost. Tyto granty však nesmí být jediným zdrojem financování, což vede k problému, kde tedy vzít další peníze. Ruské televize jsou mimo hru, protože dokumenty téměř nevysílají, nedělají koprodukce ani předkup. Dosud mi pomáhala podpora z Teatr.doc, příspěvky od přátel i moje vlastní investice. Proto jsem se taky rozhodla projekt vyvíjet na mezinárodní scéně. Chtěla jsem se naučit, jak to funguje v profesionálním prostředí, už mě nebavilo být sama sobě producentem a chtěla jsem, aby se film dostal k divákům. Po všech programech, kterých jsem se zúčastnila – East European Forum, Pitch.doc v Tbilisi a amsterdamské IDFA Forum – byl o projekt ze strany televizních společností zájem. Ale shánení financí mi moc nejde. Věci se teď ale snad obracejí k lepšímu a doufám, že seženeme dostatek financí pro dokončení filmu.

 

Materiál končí prodejem vozů soukromému kupci. Neznáme ještě úplné rozuzlení příběhu, ale všechno zase vypada víc nadějně. Překvapovaly vás ty neustálé zvraty?

Do jisté míry ano, vždycky se stane něco trochu jiného než možná čekáte. Závěr je takový, že se život dokola opakuje a mezi dalšími dějovými linkami filmu to myslím příběh limuzín dokresluje docela dobře. Střídá se v něm radost a zklamání, aktivita a stagnace a tak pořád dokola.... Možná to zní smutně, ale mně to přijde krásné a tenhle koloběh vám může pomoct život naplno prožít, a ne v něm pouze přežívat. Na konci filmu se všechny linky spojí – limuzína odjíždí za svým novým majitelem, soukromým kupcem, a nechává za sebou továrnu ZIL, která dál čelí nejisté budoucnosti, i její zaměstnance, kteří se s tím každý po svém vypořádávají.

- - -

Rozhovor byl poprvé zveřejněn v novinách IDF Industry Reel, které vyšly v březnu 2012 během East Doc Platform.

 

The 16th Republic (The Last Russian Limousine)

 
 
Režisér: Khlestkina Daria
Produkční společnost: Marina Razbezhkina Studios, NRK, TVP S.A.

16-ya Respublika (Posledniy russkiy limusin) , Rusko, 90 min, DVD, HD, Autorský, Osobní pohled, Sociální tematika

Automobilka ZIL, obří továrna v srdci Moskvy, která vyráběla i reprezentativní limuzíny pro sovětské vůdce, je nyní víceméně nefunkční. Jednoho dne ale dostane novou objednávku...Na moskevské automobilce ZIL více než 80 let závisely tisíce dělníků. Továrně se říkalo také 'slévárna talentů', 'město ve městě' a '16. republika' (Sovětský svaz se svého času skládal z 15 republik). Automobilka kdysi vyráběla také luxusní limuzíny pro ruskou politickou honoraci a přehlídky na Rudém náměstí. Dnes je však bez zisku a bez zakázek a její další fungování závisí na politických faktorech, podpoře z vyšších míst a zápalu hrstky konstruktérů, kteří továrně zasvětili život. Po dvacetileté přestávce získává továrna novou zakázku na luxusní auta. Tři kabriolety se mají zúčastnit slavnostní květnové přehlídky. Z elitního a dříve tajného oddělení originálních a speciálních automobilů zůstalo jen pár konstruktérů a všichni jsou již v penzi. Termín předání zakázky je však neúprosný. Film je mnohovrstevnatým portrétem automobilky a lidí, kteří s ní spojili své životy a dnes bojují o její přežití.