Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Do Sýrie se vrátím. Už brzy…

Rozhovor s britským dokumentaristou a novinářem Seanem McAllisterem o jeho milostném vztahu s Blízkým východem, společenských vyděděncích a niterných cestách

 

Sean McAllister, renomovaný autor řady výrazných dokumentárních portrétů, byl letos v březnu jedním z klíčových tutorů workshopu East European Forum, který probíhal na pozadí prvního ročníku East Doc Platform. Jen nedlouho poté, co byla s úspěchem na Berlinale uvedena premiéra jeho nejnovějšího snímku The Reluctant Revolutionary, celovečerního dokumentu o jemenském státním průvodci, se McAllister přesunul do Prahy, během své Master Class zde veřejnosti představil svůj autorský styl a později také osobně uvedl veřejnou projekci dokumentu Japan: A Story of Love and Hate. V rozhovoru pro IDF se kromě jeho nedávného zatčení a deportace ze Sýrie vyjadřuje ke svým dokumentům, a také k tomu, proč je pro filmaře nutné ponořit se do životů ústředních postav.

 

Proč vás Assadova tajná policie uvěznila přímo vedle výslechové místnosti, kde mezitím mučila ostatní vězně?

Víte, vlastně nemám pocit, že by mě tím chtěli nějak vystrašit. Jsou opravdu přesvědčeni, že jejich způsob práce a metody jsou zcela korektní a ospravedlnitelné, a to dokonce na mezinárodním poli. Jenomže oni už vůbec nevnímají násilí jako překážku, což přesně reflektuje sebezapírání celého zatraceného syrského režimu. Paradoxem je, že přes den si mě brali nahoru k sobě do kanceláře a chovali se ke mně celkem mile. Jednou mě neměl kdo hlídat a tak mě odvedli dolů do mé cely, v tu chvíli na mě všechno dolehlo. Myslel jsem, že je to tady - teď zmlátí i mě. V tu chvíli mě však začali uklidňovat, dělali vtípky, ptali se na princeznu a tak podobně…

 

Přestože to není váš případ, jak je možné se v Sýrii vyhnout zatčení?

To záleží na situaci. Cizinců je poslední dobou v Sýrii stále méně, a když mají v ruce kameru, jsou místními nazíráni jako potenciální novináři. Vláda se ale samozřejmě nejvíc zajímá o organizovaný protest, jsou to pro ně zkrátka větší ryby. Takže v Damašku je vcelku bezpečno, je to živé město, ve kterém se kosmopolitní život nezastavil. Horší to je mimo hlavní město, například v Homs. Dostanete se tam jen přes několikero zátarasů, což se povedlo jednomu mému příteli novináři.

 

Jednou jste prohlásil, že syrská vláda s protestujícími zachází doslova jako s teroristy. Má to pozitivní vliv na lepší organizaci opozice?

Jedna věc, na kterou protestující spoléhají, je hloupost tajné policie a také jejich očividná zkorumpovanost. Vždycky můžete někoho podplatit. Existují bohužel i případy lidí, pro které je vazba denním údělem. Jsou ve vězení neustále, ale jsou na to připraveni. Mučení je tak nesnesitelné, že protestující většinou promluví. Tomu je struktura opozice uzpůsobená – znáte pouze lidi na stejné úrovni, jako jste vy, takže nikdy nemůžete prozradit příliš mnoho. Nejdřív jsem je nechtěl filmovat, ale pak jsem pochopil, že jejich organizace je tak propracovaná, že dnes už se díky tomu nebojí ukázat svou tvář ani na internetu. Ze začátku působil Al Assad jako docela neškodný diktátor, ale dnes už většina Syřanů pocítila tvrdou ruku režimu – přímo, či nepřímo. Jakmile se do toho vloží tanky a vojenská technika, revoluce nabere mnohem větších obrátek.

 

Jakou roli v konfliktu hrají nová média?

Mám pro vás jeden příklad. Jedna z nevýraznějších postav syrské revoluce v tomto směru je mladý chlapec z města Homs jménem Daniel. Během protestů byl postřelen, na 30 jeho přátel je po smrti, přes Londýn utekl s rodinou do Egypta, aby zůstal v blízkosti domova, ale nakonec se nechal propašovat zpět do Sýrie. Točí videa o tamějším konfliktu a revolučním boji, které zveřejňuje na internetu. Den co den se objevují v západních médiích, včetně BBC a CNN, které je nasazují mezi své relace o Arabském jaře. Uvažuji, že bych natočil film s ním a možná také s jeho rodiči. Mohlo by se to jmenovat něco jako Citizen Journalist (Občan novinář), protože Daniel je svým způsobem pouhý občan s kamerou, který v Sýrii zastupuje novináře, a ti tam v současnosti nemohou. Je vlastně prototypem nového bojovníka za svobodu, třímajícího kameru místo zbraně.

 

Cítíte se po tom, co vás deportovali ze Sýrie, mluvčím syrských protestů.

Ne, v takové roli se opravdu necítím. Možná se na mě hodně lidí obrací proto, že jsem západní novinář, byl jsem chvíli ve vězení a znám v Sýrii hodně lidí, jako je Daniel, ale upřímně: od začátku jsem věděl, že se mi nic vážného stát nemůže. Maximálně mi mohli zabavit kameru, ale zmlátit by si mě nedovolili. Lidi si vůbec neuvědomují, že v Sýrii jsem už rok před vypuknutím nepokojů natáčel film a teď už se těším, až se do Sýrie se vrátím, až padne režim. Bude to už brzo, dávám tomu přinejhorším rok.

 

Pojďme teď od Sýrie k vašemu filmování. Ve vašich dokumentech se soustředíte na postavy, které bychom mohli označit jako outsidery. Souhlasíte s tím?

Ano, řekl bych, že postavy v mých filmech opravdu jsou outsideři. Svým způsobem po outsiderech pátrám, tak půl na půl… Jsou to lidé, kteří se vzpírají vnitřnímu konfliktu, jsou polapeni a semleti silou konkrétního místa, ať už je to Japonsko nebo Blízký východ. Takže tím je to podle mého názoru zajímavější a zároveň se sám s takovými postavami mohu ztotožnit. Natáčení dokumentárních portrétů je do určité míry vždy nastavování zrcadla. Jednotlivé postavy jsou odrazem společnosti, do které možná ani sami nezapadají, a rozhodně ji odhalují lépe než ti, kteří jsou její součástí. A jak už jsem říkal předtím, je to mnohem zajímavější.

 

Jakým způsobem je hledáte?

Nevím, většinou je to noční můra. Najít dobrou postavu zabere hodně času, většinou hledáte někoho, kdo ztělesňuje mnoho rozdílných komplexních vlastností, které jsou všechny odvislé od místa, kde film natáčíte. Navíc musí být poutaví a zajímaví, otevření lidé, ze kterých cítíte chuť vpustit vás do svého světa. Je důležité, abyste s nimi dobře vycházeli, protože takové dokumenty se natáčí dlouho a jen hledání vhodných protagonistů zabere půl roku. Někdy mi trvalo i celý rok, než jsem našel takového hrdinu, jaký byl například Naoki v Japan: A Story of Love and Hate.

 

Jak poznáte, že váš film se chýlí ke konci? Ve snímku Settlers je Dev, jedna ze dvou hlavních postav, velmi podezřívavý a paranoidní, takže tím asi to nakonec skončilo.

Ke konci už máte pocit, že se ve vyprávění dostáváte někam za horizont. Protagonisté filmu jsou na konce své vnitřní cesty, a já s nimi vlastně takovou cestu absolvuji také. Někdy to začne být příliš nebezpečné a já musím odjet, nebo vše skončí náhle. Většinou se z nás však stanou přátelé, takže to obvykle nekončí jako s Devem – to byla spíš výjimka.

 

Většinu svých filmů jste natáčel na Blízkém východě, pouze dva se odehrávají v Británii. Co vás vedlo do nových destinací?

O Blízký východ jsem se začal vážně zajímat už v době, kdy jsem studoval filmovou školu. V roce 1995 se mi naskytla možnost jet na měsíc točit do Bagdádu společně s organizací nácviku ochrany před pumovými útoky. V té době jsem měl jasné představy o Iráku i Saddámu Hussainovi, ale nakonec mě samotného překvapilo, co se tam doopravdy odehrávalo, co se ve skutečnosti s místními děje. Tím jsem k Blízkému východu přilnul a myslím, že v té době začal i náš milostný vztah. Po čase jsem se do Iráku vrátil natáčet film Minders, který je o mé vlastní zkušenosti. Poznal jsem něco, o čem se ve světě moc nevypráví, a mám tím na mysli jednoduchý fakt, že státem přidělení průvodci jsou také obyčejní lidé. Uvědomte si, že jen výjimečně zavadíte o dokumenty z Blízkého východu, které tamější lidi prezentují jako lidské bytosti, jako nás samotné. Máte buď jen historické dokumenty, nebo filmy poskládané ve stylu zpravodajských žurnálů. Málokdy narazíte na hrdiny, kteří jsou stejní jako ti, co najdete všude po Británii. Ale já přesně takové postavy na Blízkém východě hledám, snažím se pro své dokumenty najít takové protagonisty, kteří jsou podobní těm ze severu Anglie, takže je možné se s nimi ztotožnit.

 

Dokážete si představit, že půjdete někam dál za Blízký východ? Existuje konkrétní region, který byste rád prozkoumal?

Dělal jsem film v Japonsku, což byla velká změna, velká odbočka a velmi tvrdý oříšek. Mám-li být upřímný, Asie mě tolik nezaujala. Naopak v dnešní době evropské krize uvažuji o tom, že bych natočil dokument o Evropě, o pádu evropského snu.

 

Co říkají vaše postavy o vás, o vaší vlastní povaze? Co jste se od nich za tu dobu naučil?

Vždy budete mít společná dilemata a vycítíte určité slabiny, které jsou i vašimi slabými místy. Postavy vašeho filmu vám dávají možnost probádat niterná místa ve vás samotných, což je další důvod, proč si vybírám právě ty lidi, které jsem si vybral. Ollie Huddlestone, střihač většiny mých filmů, tvrdí, že kvůli filmování sice projezdím celý svět, ale nakonec vždycky natočím film o sobě, který vidím skrze jiné postavy. To však znamená jít a angažovat se, sblížit se s nimi. Dokumentární film není jen o pozorování cizího utrpení, takže se jim možná pokouším nějakým způsobem pomoci, třeba i pozměnit chod celého příběhu. Nic z toho nevystřihuji a diváci to mohou v mých filmech vidět.

 

Pokud byste měl svým studentům dát radu, co by podle vás mělo být esencí dokumentárního portrétu?

Především jde o spojení s lidmi, které natáčíte, zapojit se do jejich příběhu emocionálně, ponořit se do něj se vší vášní a energií. Dokumentarista by měl také pochopit, že filmy musí být zajímavé, zábavné a ne jen záslužné.

 

Filmujete sám a nikdy nespoléháte na štáb. Je základem vašich filmů nezávislost? Je to pro vás jediná autorská metoda?

Až na jednou výjimku během období na filmové škole jsem nikdy se štábem nepracoval. Od začátku dělám filmy za pomoci ručních kamer a ty také považuji za budoucnost dokumentárního filmu, protože vám poskytují volnost, zachováte díky nim intimitu a dovolují vám pracovat jiným způsobem – způsobem, který se řídí samotným příběhem. Do příběhu je potřeba vložit něco jiného, než finance a rozpočet, kterým pouze pokrýváte drahý filmový štáb.

 

Mohl byste porovnat vaše filmování v devadesátých letech a dnes? Jak jste se změnil jako filmař?

To nevím. Myslím, že do některých filmů se teď víc zavrtávám a možná do nich vydám o něco víc i ze sebe. Mám pocit větší svobody během samotného natáčení, spíš než že bych se fanaticky držel určitých pravidel, která mě učili na filmové škole – zlatá pravidla dokumentu a tak dále. Od toho jsem se ve svých filmech oprostil.

 

Jste víc objektivní?

Ne, to mě nezajímá. Nerozumím tomu a nemám to rád. Vždy dělám na kreativním, autorském projektu. Hledám názory a postoje, i když s nimi nemusím souhlasit.

 

Co váš zatím poslední film, Reluctant Revolutionary? Je v něčem stylisticky nový?

Nemyslím si, že by se můj styl jakkoliv vyvíjel. Problém toho filmu je, že jsem ho celý snímal na velmi malou kameru a ta úplně nezachytila veškeré nebezpečí a pnutí, které jiskřilo vzduchem. Je to pravděpodobně můj nejhůř nasnímaný film, ale zároveň je vzhledem k dané situaci také nejdramatičtější. Pohrává si intimní proměnou osobnosti, zatímco v pozadí se otevírá mohutnější příběh, což je právě arabská revoluce. Takže v tomhle je vlastně výjimečný…

 

Kde vidíte budoucnost dokumentaristiky?

Ta bude nejspíš odvislá od chování televizí, od atraktivity a přitažlivosti dokumentu, aby o něj byl zájem mezi diváky. Člověk musí věřit, že v době digitálních technologií, YouTube a všemožných způsobů stahování a streamování videa, se dokumentární film udrží na obrazovkách televizí a, doufejme, také na plátnech kin. Je to docela jednoduché, lidé nakonec prostě chtějí dobrý příběh.

 

Rozhovor byl poprvé zveřejněn v novinách IDF Industry Reel, které vyšly v březnu 2012 během East Doc Platform.


Podrobnosti o všech filmech Seana McAllistera najdete na www.seanmcallister.com. Sean se v těchto týdnech opět pohybuje v oblasti Blízkého východu, jeho postřehy můžete sledovat na Twitteru, @mcallisterfilms.