Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Dokumentární renesance

Srbský režisér a producent Željko Mirković (The 21st Second, Kosovo Diary, I Will Marry the Whole Village) vedl rozhovor s významnou dokumentární expertkou a selektorkou Radou Šešić (Fond Jana Vrijmana, IDFA, MFF Rotterdam, MFF Sarajevo) o současném srbském filmu, o tom, čím mohou být autorské dokumenty přitažlivé pro financovatele i diváky, o védách či o vlivu aktivistického filmu.

 

Dokumentární renesance: Rozhovor s Radou Šešić
Željko Mirković, Optimistic Film 

 

Během nedávného pobytu v Amsterdamu jsem se setkal s řadou dokumentárních producentů a režisérů. Jakmile se dozvěděli, že jsem ze Srbska, pokaždé se mě ptali: "A neznáte Radu Šešić?"

Rada patří mezi skutečně zapálené filmové profesionály. V evropském dokumentu se pohybuje dlouhá léta, byla v porotě všech významných dokumentárních festivalů a pracuje také pro několik dokumentárních fondů. V současnosti žije v Utrechtu. Před válkou žila v Bosně, pracovala v Sarajevu jako filmová kritička v BHRT, během 80. a 90. let natočila několika krátkých a dokumentárních filmů. Od roku 1993 žije v Nizozemsku, vede seminář o mimozápadní kinematografii na University of Amsterdam. Je selektorkou jihoasijských filmů pro MFF Rotterdam, jako selektorka působí také na festivalu IDFA. Je členkou výboru Fondu Huberta Balse (MFF Rotterdam) a Fondu Jana Vrijmana (IDFA), poradkyní nizozemského fondu STIFO, dramaturgyní sekce regionálních dokumentů na Sarajevském filmovém festivalu i na indickém filmovém festivalu Kerala. Jako lektorka se zúčastnila řady dokumentárních workshopů, např. Film and Female, Kerala, ZagrebDox, Riga Baltic Program, Docs in Europe, Bardonecchia, Belgrade FDU. V Nizozemsku natočila tři snímky - Room without a View (1997), Soske (2001), In witte eenzaamheid (2002).

 

Željko Mirković: Dokumentární film dnes více než kdykoli v minulosti v oblíbenosti dohání hraný film. Čím to je?

Rada Šešić: Je to úžasné. Dokument získal ocenění i v Cannes, což byl vždy festival hlavně pro hraný film. Dokumentární filmy jsou v evropských kinech, tedy vlastně v artových kinech, ale i to je pozitivní. Filmy jako Carmen Meets Borat, nizozemský Forever nebo britský dokument The English Surgeon se v kinech promítají několik týdnů a probíhá kolem nich širší debata. Před pár lety film o eutanazii pomohl posunout parlamentní debatu o celé problematice. Svět sice nemohou změnit filmy, avšak diváci ano. Proto dokumentární film hraje stále větší roli v demokratizačním procesu a při společenských změnách a při zvyšování povědomí o konkrétních tématech.

Probíhá zároveň i renesance samotné dokumentární formy. Ve světě je stále více festivalů, distributorů i producentů, které nezajímají nějaké definice hraného filmu a dokumentu. Hranice mezi těmito dvěma typy filmu mizí a některé prvky, které jsme dříve brali jako poznávací znak dokumentu, např. pozorování či přístup cinéma vérité, kdy autor bez zásahu sleduje vývoj událostí, se dnes často dostávají i do hraného filmu. Příkladem může být makedonsko-nizozemský snímek Does it Hurt? – The First Balkan Dogma, který natočila Aneta Lesnikovska a který byl na MFF Rotterdam uveden v prestižní soutěžní sekci.   

Dokumentaristé si také stále víc přizpůsobují realitu, aby vyjádřili své vnitřní pocity nebo aby svou zkušenost vtěsnali do relativně krátké stopáže. V roce 2000 získal jednu z cen na festivalu IDFA právě takový film. Ve filmu The Sea That Thinks režiséra Gerta de Graaffa herec vyjadřuje osobní zkušenost režiséra, který píše scénář, v němž si realita a fikce vymění místa. Byla jsem ten rok členkou poroty a mě i kolegu Viktora Kossakovského ta postava tak ohromila, že jsme přesvědčili ostatní členy poroty, aby snímku udělili první cenu. Místní kritici se pak rozdělili na dva tábory - první naše rozhodnutí podpořil, druhý se domníval, že vůbec nevyhrál dokument a že už samotné zařazení filmu do programu se rovnalo znesvěcení amsterdamského festivalu.

Překvapením byl i podžánr falešných dokumentů i mystifikačních filmů, které dokazují, jak moc podléháme manipulaci médií. Jedna domácí filmařka kdysi oněmělým divákům IDFA sdělila, že její film o vraždě, k níž došlo počátkem 20. století na Surinamu a ve filmu k ní odkazovalo pátrání autorky, novinové výstřižky i svědci, byl smyšlený. Pravdu odhalila až během debaty s diváky. Někdy se naopak dějí tak strašné věci, že bychom raději uvěřili, že jsou vymyšlené či hrané. Švédský film Necrobusiness byl nominovaný na Cenu Jorise Ivense na minulém ročníku IDFA, přestože i porota váhala, jestli se jedná o pravdivý příběh či fikci. Dokument byl natočen v Polsku a vypráví o majiteli pohřebního ústavu, který platil řidičům sanitek za to, aby se cestou s pacienty zdržovali či dokonce aby jim do žil píchali smrtící látku, a ústav tak získal více klientů. Ten příběh byl tak hrůzný a těžko uvěřitelný, že porota byla přesvědčená, že musí být smyšlený, ale bohužel byl pravdivý.

 

Již několik let jste členkou výběrové komise Fondu Jana Vrijmana (JVF). Fond spravuje festival IDFA, jeden z největších dokumentárních festivalů v Evropě. Je nějaký rozdíl v tom, s jakými tématy přicházejí tvůrci dnes a třeba před deseti lety?     

Fond existuje od roku 1988 a každoročně podpoří přibližně padesát filmů, takže je téměř nemožné vést nějaký jasný statistický přehled ke všem 500 či 600 filmům, které jsou z rozdílných částí světa, ze zemí, které procházejí transformací, potýkají se s ekonomickými problémy, nedostatkem financí i zájmu o dokumentární sdělení. Velká část projektů je zpravidla reflexí či analýzou politické situace v dané zemi. V Argentině ženy pátrají po zmizelých mužích a synech, v Africe se dodnes řeší apartheid, zatímco tady jsou to důsledky války. Vzpomínám si, že fond podpořil několik velmi osobních příběhů, které formou osobního deníku zkoumaly vztahy mezi matkou a dcerou, byl zde i působivý film Svyato režiséra Viktora Kossakovského o první zkušenosti jeho syna se zrcadlem nebo třeba Lakshmi and Me, indický snímek o vztahu mezi režisérkou a dívkou, která u ní uklízí. Zajímavý a důležitý byl také film o arabské panence Barbie Fulla, který vypovídal o předsudcích vůči ženám, ženské sexualitě i o postavení žen v tamní společnosti.

Na finanční podporu dosáhlo také hodně balkánských filmů, převážně filmy ze Srbska a taky z Chorvatska, o poznání méně je filmů z Bosny a Hercegoviny, Makedonie, Kosova a Albánie, protože tvůrci z těchto zemí jednoduše o grant tak často nežádají. Z poslední doby se mi vybaví třeba zajímavý film The Caviar Connection srbského režiséra Dragana Nikoliće, La Strada chorvatského režiséra Damira Čučiće nebo poetický snímek z Bosny Adio Kerida režisérky Vesny Ljubić. Tyto filmy byly uvedeny i na festivalu IDFA a to je určitě dobrý odrazový můstek k úspěšnému prodeji a distribuci filmu i k navázání kontaktů s evropskými televizemi a dalšími financovateli. Například fond ITVS rovněž podporuje celovečerní autorské dokumenty a při jejich rozhodování hraje velkou roli, jestli o projekt máme zájem i my. Fond Sundance také daleko spíše spolupracuje s tvůrci, jejichž filmy se promítaly na festivalu IDFA nebo získaly podporu Fondu Jana Vrijmana.

 

Co nakonec skutečně rozhoduje o tom, zda projekt podporu získá?

Silný a působivý příběh, který vyvolá pocit, že prostě musí být natočen. Někdy vybíráme náměty, které je třeba natočit hned a kvůli nedostatku financí by mohly ztratit na aktuálnosti. Velice důležitý je i vizuální styl tvůrce, protože za každým filmem a přiběhem je autor s určitým filmovým rukopisem, kvůli kterému film milujeme, nenávidíme nebo, což je vůbec nejhorší, nás ničím nezaujme. Komise pozorně studuje také motivaci autora, která je povinnou součástí žádosti. Čím je pro něj příběh tak důležitý? Proč nebude moci spát, pokud film nenatočí? Proč by měl svět vidět právě tenhle film a proč by měl dostat grant? Nepodpodpoříme projekt jen kvůli tomu, že má silné, zakázané či politické téma, nerozhodujeme se ani podle toho, že by projekt měl být z té či oné země. Fond podporuje originální autorské náměty silných tvůrčích osobností, které ve své zemi jednoduše nenacházejí dostatek financí. 

 

Celý rozhovor najdete v angličtině zde.

 


Željko Mirković
je srbský režisér a producent, spoluzakladatel produkční společnosti Optimistic Film. Natočil několik dokumentárních snímků, které získaly ocenění na mezinárodních festivalech, např. From Nis to Serbia: It's Now or Never (2000); Nastasia (2001); My World (2003); The 21st Second (2008); I Will Marry the Whole Village (2009). Jeho nejnovější dokumentární film The Long Road Through Balkan History (Srbsko, Belgie 2010, 57 min) bude uveden na festivalu ZagrebDox (28. února - 7. března 2010). Více informací najdete zde.

 


Související články (v angličtině):
PROFESSIONAL DOCUMENTARY HELPER: INTERVIEW WITH TUE STEEN MÜLLER
OPEN-MINDED ENERGY: INTERVIEW WITH PAUL PAUWELS

 

Další články od Željko Mirković