Film týdne: Tomorrow You Will Leave

Připravovaný dokument Tomorrow You Will Leave se vrací k otevřenému příběhu v rodině režiséra Martina Nguyena a pátrá po muži, který jim kdysi pomohl. Nguyenovi přijeli do Rakouska před třiceti lety. Nejprve se cestou z Vietnamu dostali do uprchlického tábora na malajském ostrově Bidong, kde jim pomohl muž, kterého znali pod jménem Ali, přeplněný tábor se jim podařilo opustit i díky snaze pana Karlhofera, který je dnes v dolnorakouském Furthu jejich sousedem a kterému dnes pomáhají zase oni. Quang Nguyen ale vzpomíná i na Aliho, který je pro něj také symbolem minulosti. Režisér a jeho rodiče se vydávají na dlouhou cestu s nejistým výsledkem... Film, který prostupuje pocit smutku a obsahuje řadu nedořečených problémů a témat, je vedle pátrání v minulosti i portrétem současného života dvou lidí, které minulost stále jistým způsobem pronásleduje.

Režisér Martin Nguyen v současnosti dokončuje postprodukci filmu. V roce 2008 se zúčastnil workshopu Ex Oriente Film, na East European Foru pak film vyrál cenu za nejlepší prezentaci a cestu na Sunny Side of the Doc. V říjnu 2011 byl hrubý střih filmu zařazen do online videotéky trhu East Silver.

Recenzi filmu od dánského dokumentárního experta Tue Steen Müllera najdete zde.

Hledání je risk, který se vyplatí 
Rozhovor s režisérem Martinem Nguyenem o připravovaném dokumentu Tomorrow You Will Leave

Bylo obtížné projekt zvládnout logisticky?

Ze všeho nejdřív jsme museli zjistit, co je potřeba k tomu, abychom v Malajsii mohli legálně pracovat. Obrátili jsme se proto na jednu malajskou produkční společnost a zjistili si všechny formální náležitosti. Na místě jsme pak neměli žádný přesný plán lokací, jenom výchozí místo, protože jsme jednoduše neměli tušení, kam nás pátrání zavede. Museli jsme si tedy vyřídit krátkodobá pracovní víza. Do Malajsie jsme se vypravili celkem třikrát. Poprvé jsem tam jel ještě během vývoje projektu jenom s kameramanem. Druhou cestu jsme absolvovali s celým štábem kvůli natáčení, ale nepodařilo se nám tehdy včas najít muže, kterého jsme hledali. Vrátili jsme se tedy ještě potřetí a nakonec jsme ho skutečně objevili.

Narazil jste během realizace filmu na další problémy? 

Během vývoje filmu jsem se trápil s tím, jak příběh pojmout z jakého úhlu by bylo nejlepší ho vyprávět. Protože se jedná o autobiografický příběh, musel jsem se rozhodnout, jakou úlohu v něm budu hrát já sám a jak ji prezentovat. Další překážkou bylo financování, protože cestovat do Malajsie samozřejmě není levná záležitost. Hlavní problém se ale týkal pátrání po muži, kterého jsme se snažili najít. Lidem, kteří film podpořili, jsem řekl, že chci rozhodně točit i celý proces hledání, ale kdykoli se do podobně nejistého podniku pustíte, vždy riskujete neúspěch. Musel jsem je tedy přesvědčit, že se takový risk vyplatí. Během natáčení jsme se hodně potýkali s nejistotou. Nikdy jsme nevěděli, kde budeme točit další den. Museli jsme se tak na místě vyrovnávat s řadou nových situací.   

Získal jste financování od Rakouského filmového institutu, ORF, Filmfonds Wien i z regionálního fondu Dolního Rakouska. Čím je podle vás film oslovil?

Asi tím, že je to pozitivní příběh. Pátrání po člověku, který vám v minulosti pomohl, je typ příběhu, kterému diváci dobře rozumějí a může hodně lidí zasáhnout. I když jsou v něm naznačeno i téma imigrace a to, jak se lidé usazují v nové zemi, chtěl jsem od začátku točit osobní příběh, který dokáže oslovit diváky kdekoli na světě.  

Jak jste přistupoval k tomu, že protagonistou filmu je váš otec, potažmo vaši rodiče? Změnilo to nějak váš způsob práce?

Nejprve docela dlouho trvalo, než jsem otce pro film získal, ale naše spolupráce byla nakonec úplně přirozená a bezproblémová. Často se stává, že lidé, kteří se nezabývají filmem, se diví, proč film vůbec točit, a to byl i případ mého otce: Koho by můj příběh mohl zajímat? A proč o tom chceš natočit film? Kdo by se na něj díval? Moje maminka byla skeptická od začátku až do konce, protože nechtěla být před kamerou. V rodině máte vždy nějakou danou pozici. Najednou jsem k nim přistupoval jako filmař. Bylo obtížné propojit obě role, točit film a záoveň být jeho součástí. Hodně důležité bylo, aby můj kameraman v momentech, kdy jsem před kamerou, přesně věděl, které klíčové věci musí sledovat.

Ale vlastně nás ten film i sblížil. Předtím jsem se nikdy na minulost neptal. Byl jsem asi příliš zaujatý vlastním životem a rodiče zase prací, vždycky tvrdě pracovali a ve všem mysleli na budoucnost, na to, aby se o nás postarali, na naše vzdělání. Až donedávna tedy ani neměli čas zabývat se minulostí. Objevili na to konečně čas až teď, když už si v Rakousku vybudovali život a nemusí se už tolik starat o peníze a práci.

Jak se ve filmu odráží odlišný vizuální styl a rytmus obou míst - tj. dolnorakouského Furthu a Malajsie?

Chtěl jsem oba světy propojit ještě před začátkem cesty samotné. Na začátku filmu, který se odehrává v Rakousku, jsem použil záběry malajské krajiny. Nepatří do krajiny Rakouska, ale postupně si uvědomíte, že patří mému otci. Je to z větší části pomalý film, kde je čas na pozorování i během cesty po Malajsii. U materiálu z Malajsie jsme trochu zrychlili rytmus střihu, aby se tak zdůraznil fakt, že teď probíhá pátrání po Alim a jde o novou neznámou situaci.

Učinil jste během té dlouhé cesty od roku 2008 a během výprav do Malajsie a zpět nějaké objevy?

Došlo mi, jak velkou moc má prostředí na váš život a osobnost. Moji rodiče před lety přijeli do zapadlé vesničky v Rakousku, kde ani žít něchtěli, ale můj otec už by nikdy neodjel. Prostě si na zdejší život zvykl.