Filmy jako ilustrační záběry

Tento snímek získal na loňském trhu East Silver cenuSilver Eye za nejlepší celovečerní dokument a v současnosti je zařazen do putovního výběru East Silver Karavany, v jemjímž rámci již získal sedm festivalových uvedení, včetněocenění na Hot Docs v Kanadě nebo zvláštního uznání na Visions du réel ve Švýcarsku. U příležitosti uvedení filmu v Karlových Varech přinášíme krátký rozhovor s režisérem Michalem Marczakem.

Když jsem viděl váš film, okamžitě se mi vybavil snímek Alexeje Popogrebského Jak jsem dopadl tohle léto. Řekl bych, že Na konci Ruska musí být s tímto filmem často srovnáváno – podobné místo, postavy, generační vztahy…

Toto srovnání slýchám velmi často. Na konci Ruska jsme natáčeli v zimě roku 2008, tedy ještě před tím, než se objevil film Jak jsem dopadl tohle léto. Poprvé jsem se o něm dozvěděl na Berlinale, ale musím říct, že jsem jej dodnes neviděl. Je ale zajímavé sledovat, jak lidé interpretují podobné téma. Pokud je ale zpracované originálním, osobitým způsobem, není důvod se bát nadbytečnosti.

Znal jste se s Alexejem, mladým rekrutem a hlavním protagonistou, už předtím, nebo šlo jen o shodu náhod, že jste začal točit s jeho příchodem na základnu?

Od počátku jsem měl jasno, že chci film začít záběrem z vrtulníku, abych vybudoval kolem toho místa auru tajemství. Pro to jsem ale potřeboval i někoho před kamerou, jehož přítomnost by nastartovala události, provedl by diváky základnou a seznámil je s ostatními vojáky posádky. Setkali jsme se s mnoha mladými rekruty a s pomocí zástupců ruské armády vybrali právě Alexeje. Bylo nám hned jasné, že je to náš člověk, i když jsme kamerové zkoušky dělali jen asi půl hodiny na malou ruční kameru.

Bylo obtížné získat povolení k natáčení? Přece jen jde stále o vojenskou základnu.

Cesta k získání povolení byla velmi záludná, popírala logiku a trvala více než rok. Na druhé straně bylo fascinující mít možnost se blížeji seznámit se současným stavem ruské politiky a vnitřního fungování vlády a byrokracie.

Jak velký byl váš štáb a kolik dní jste na stanici strávili?

Štáb tvořilo pět lidí – kameraman a jeho asistent (více než polovinu filmu jsme natočili na super 16mm film), zvukař, překladatel, já a asistent režie. V této sestavě jsme natáčeli téměř dva měsíce. Já jsem tam poté zůstal už sám na další měsíc a půl.

Ptám se proto, že samotná stanice nevypadá zrovna prostorně, což asi mohlo vést k mnoha problémům mezi vámi a jejími obyvateli. Jisté napětí je ve filmu cítit, když Valerij vybuchne vzteky. Jak vás ostatní vojáci přijali? Vaše natáčení muselo být velkým zásahem do jejich malého osobního prostoru.

Byla to docela zajímavá kulturní srážka. Začátky jsou vždycky obtížné a v tomto případě obzvlášť. Hlavní problém ale nebyl ve stísněném prostoru, na který jsme si velmi rychle zvykli, ale v tom, aby hlavní protagonisté nemluvili do kamery. Stále chtěli něco prostřednictvím nás sdělovat světu, informace, které ale byly příliš nadbytečné pro náš film, příliš jasně cílené, často se týkající věcí, které jsme chtěli raději ukázat, čímž je zbytečné o nich ještě mluvit. Trvalo nám to týden téměř nepřetržitého předstírání, že nahráváme, než si vojáci zvykli a začali se chovat před kamerou přirozeně.

Jak jsem z filmu pochopil, Alexej zůstane na základně ještě přinejmenším rok a půl, ale jak dlouho už zde jsou ostatní?

To je svízelná otázka. Těchto základen už v současnosti zbývá jen několik. Vláda se rozhodla je uzavřít hned, jak bude možné poslat posádky do výslužby. Obvykle zde vojáci zůstávají kolem dvou až šesti let.

Taková stanice daleko na severu může evokovat i svým způsobem jistý druh trestu nebo vyhnanství. Znáte životní osudy ostatních vojáků na stanici? Byli sem umístěni na základě například disciplinárních důvodů?

Tím nejzajímavějším a nejvíce fascinujícím na těchto bázích je, že se staly domovem jedněch z nejinteligentnějších a nejvzdělanějších vojáků své doby. V minulosti sem byli umisťováni na základě trestu nebo jako preventivní opatření držet ty s vlastním názorem v místech, kde nemohou mít příliš velký vliv na ostatní. V dnešní době už jde ale čistě o jejich vlastní rozhodnutí. Ti nejstarší jsou zde na základě smlouvy a mohou si tak zvolit kde a jak dlouho budou sloužit. O tom i film částečně je, aby poskytl divákovi vodítka k důvodům, které jednotliví vojáci měli, ale nevyřkl je přímo. Chtěl jsem, aby si diváci sami zaplnili prázdná místa a využili trochu své energie k tomu, aby si doplnili celý příběh.  To je právě jeden z mých velkých problémů se současným dokumentárním filmem obecně – dokumenty jsou dnes příliš konkrétní, jako by celá řada lidí přesně věděla, v čem vězí problém a jaké je řešení. Filmy se tak vesměs staly jen ilustračními záběry pro předem dané koncepty s jen velmi malým prostorem ponechaným pro diváka nebo realitu, protože v okamžiku, kdy se ji pokusíte zachytit, ji ztrácíte.

V současnosti vám veškerý čas zabírá příprava nového filmu. Můžete jej v krátkosti představit?

Vlastně v současnosti pracuji na třech nových projektech. Dva z nich jsou dokumentární filmy, ten třetí bude hraný film, jehož scénář jsem zrovna nedávno dokončil. První dokument je pracovně nazván Fuck For Forest a sleduje životy tří eko-porno aktivistů, kteří zachraňují lesy v Latinské Americe zkupováním velkých lesních ploch, které pak vrací místním lidem s podmínkou, že žádný ze stromů se nesmí pokácet. Finanční prostředky získávají ze svých internetových pornostránek.  Druhý film je o knězi, který se ve svých 37 letech zamiloval do dívky ze střední školy, kterou vyučoval náboženství. Rozhodl se začít s ní nový život, a aby se zajistil do začátku, vykradl banku. Byl ale o půl hodiny poté zadržen a nyní si odpykává tříletý trest. Sleduji jej od prvního dne jeho zadržení a budu pokračovat až do jeho propuštění. Hraný film pak bude pojednávat o perverzní hře mezi synem, otcem a jeho ženou. Součástí bude i dokumentární pasáž, kterou začneme natáčet letos v listopadu a budeme pokračovat v příštím roce, kdy začne hlavní část natáčení.