Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Hračky s polskýma, ruskýma a běloruskýma očima

V Belarusian Toys, jednom ze 14 projektů, které se v roce 2011 zúčastnily celoročního workshopu Ex Oriente Film a úspěšně představily na 11. ročníku East European Fora, litevská dokumentaristka Lina Luzyte citlivě zobrazuje malé město v Bělorusku, kde plyšové hračky kdysi byly lukrativním obchodem. Dnes tam jejich výroba působí spíše jako všudypřítomné břemeno, které místní nedokážou setřást, zatímco hračky samotné jsou křiklavým symbolem trvalé beznaděje.

 

Hračky s polskýma, ruskýma a běloruskýma očima
Rozhovor s litevskou režisérkou Linou Luzyte o dokumentárním projektu Belarusian Toys
Hana Rezková 

 

Jak hledáš svou metodu? Racionálně, intuitivně…

Toys je můj první celovečerní dokument a musím přiznat, že veškerá moje rozhodování se zakládala na prosté intuici. Neměla jsem žádný koncept, žádný příběh, projížděla jsem jedním nádražím a zarazilo mě, když jsem tam spatřila lidi, co prodávali barevné hračky. Byl to výjev, který stál na začátku celého filmu. Pak jsem tam odjela na pětidenní obhlídku a všechno se začalo měnit – zakázali prodávání hraček přímo u vlaků a musela jsem začít okamžitě natáčet. Ta země i způsob života místních mi od začátku diktovaly způsob natáčení. Moje postupy byly dané touto situací a já neměla připravený žádný koncept. Vlastně mě napadlo vykreslit ty hračky jako určitou komoditu – jako drogy – vyráběné ilegálně a prodávané ilegálně, přemýšlela jsem, že budu sledovat celé ty řetězce komodit proudící městem společně se scénami peněz předávaných pod stolem a nakonec znázorňovat ty hračky, jak odjíždějí vlakem. Ukázalo se, že je to nemožné. Přestala jsem se tou myšlenkou zabývat hned, jak jsem začala chápat všechny okolnosti. Jen jsem naslouchala okolí, ten film jsem svým způsobem nerežírovala já.

 

Možná svou intuici trochu podceňuješ. To, že natáčíš a stříháš intuitivně, neznamená, že nemáš svůj film plně pod kontrolou… Ta dlouhá jízda kamery za dívkou na ulici není žádná náhoda. Aniž by přinášela nějakou novou informaci, posunuje to tvůj film do zcela nové dimenze. Možná si to racionálně neuvědomuješ, ale je to tvoje volba a má ve filmu důležitou roli. Úvodní scéna ze Social Network také není náhoda.

Dobře, souhlasím, že ta dívka na ulici je hodně důležitá, ale v té době jsem natáčela všechno, netušila jsem, jak se celá situace vyvine. Ta dívka se mi hodně líbila, protože byla velmi důležitá pro celý systém – byla poslíčkem, který doručil materiál. Moje představa tenkrát byla, že celý film postavím z jednotlivých částí – někdo stříhá materiál, někdo jiný připravuje tělíčka, další je vycpává. A ta dívka měla být poslíčkem, který se mezi všemi pohybuje a všechny propojuje. Během střihové fáze jsem ji velmi docenila. Je to jako by v téhle zemi mohl svobodně žít a ulicemi beze strachu chodit jenom postižený člověk. Ostatní jsou pozatýkaní nebo musí sedět doma, schovávat se a pak se opít, pokud se chtějí cítit aspoň trochu svobodně. Ale vím, jak to myslíš. Když jsem pak materiál a zvlášť tuhle konkrétní scénu viděla z odstupu, došlo mi, že ten materiál uzrál. Ale trvalo mi rok a půl, než jsem na to přišla. Dlouhé měsíce jsem si myslela, že vlastně nic moc nemám.

 

Každý rok se k nám hlásí mnoho východoevropských projektů, které zachycují venkov s nostalgickým podtónem, recyklují mýtus o ztraceném ráji. Tvůj přístup a forma jsou naopak velmi úsporné a podobným klišé se vyhýbají.

Nemám ráda sentimentální přístup k minulosti. Mám samozřejmě také nějaké pocity, které se pojí s obdobím Sovětského svazu, ale byla to doba mého dětství, takže to je osobní pouto. Ale spojovat sentimentální tón s obrazy mi přijde jako čirá manipulace. Žijeme teď a zajímá mě realita současného Běloruska. A v ní se stejně přítomnost i minulost přirozeně prolínají.    

 

Kolik členů štábu jsi měla s sebou? Jak jste se sžívali a pracovali s místními?

S místními jsme prakticky žili. Vstávali jsme ve tři ráno, kdy se obchod s hračkami probouzí. Na vlakovém nádraží jsme strávili asi dva týdny. Se mnou tam byl jen kameraman. Změnila jsem také to jediné technické rozhodnutí, které jsem udělala ještě před natáčením. Původně jsem byla přesvědčená, že nejlepší bude snímat všechno z ruky. Ale ještě než jsme do Běloruska odjeli, mluvila jsem se Sharunasem Bartasem, který mě přesvědčil, abych si s sebou vzala stativ a část záběrů točila staticky. Klíčová scéna, kdy se ke mně přibližují policisté, nakonec díky jeho doporučení velmi získala.

 

Když pomineme tvrdou realitu, samotné hračky fungují jako zářivé stopy lidské aktivity. Svým způsobem jsou darem pro vizualitu filmu, ale fungují stejně tak i na významové rovině. Jsou to pestrobarevné objekty, které žebrají o peníze, a zároveň jsou v nich i stopy dětství a nevinnosti. Takové konotace jsou jasné po zhlédnutí filmu ... s odstupem. Ale byly patrné už při nátáčení? Byly všechny tyto metafory a interpretace zřejmé přímo na místě? 

Nejspíš ano. Když jsem městem projížděla, viděla jsem muže, který si těsně vedle hlavy držel hračku krokodýla. Tvářil se hrozně smutně a ten krokodýl byl opravdu krásný. V ten okamžik jsem pochopila, že hračky jsou klíčovým prvkem, nejen vizuálně, ale také ve významové rovině. Během natáčení to však probíhalo opačně. Při natáčení jsem je úplně přestala rozlišovat od dalšího dění. Už splývaly se vším kolem. Až ve střižně jsem si zase všimla, že mají hrozně smutné oči. Jeden z protagonistů filmu mě jednou poučil, že hračky můžou mít polské, německé, ruské nebo běloruské oči. A všechny oči mají řasy, které mrkají na levou i pravou stranu. Jenom řasy hraček s běloruskýma očima směřují pouze na jednu stranu. 

 

Jaký klíč jsi zvolila při střihu a kdy jsi ho objevila?

Během celého vzniku filmu jsem dostávala hodně rad, ale ta nejdůležitější byla od Jean-Pierre Rehma [ředitel festivalu FIDMarseille, tutor na workshopu Ex Oriente Film v březnu 2011, pozn. ed.], který navrhl, abych se nesoustředila na nějaké velké události, abych na ně ani nečekala ani je nehledala. Předtím jsem stále doufala, že přijdou momenty, kdy třeba policie někoho zatkne nebo něco podobného. Jeho interpretace byla taková, že tragédie příběhu nespočívá v konfliktu mezi místními a policií, ale je zakódovaná v samotném životě těch lidí. Největší tragédií pro ně není to, že je možná za prodej hraček zatkne policie, ale to, že ty hračky musí vyrábět donekonečna. S tím jsem souhlasila, ale asi jsem neměla dost odvahy se od začátku vydat pouze tímto směrem. Potom jsem se vrátila do Litvy a začala stříhat celé scény. Jedna dlouhá scéna s jednou rodinou, další s druhou rodinou a tak dále. Postupně jsem je začala stříhat a spojovat, aby na sebe navazovaly.  

 

Viděla jsem hrubý střih a zdá se mi, že pokud budeš film krátit, pak místo krácení jednotlivých scén bude lepší odstranit celé bloky...tím se spíš zachová charakter toku vyprávění, skladby.

Takový je plán. Možná bych to neměla říkat, ale ve filmu se vlastně nic nestane a to je jeho hlavním těžištěm, které se dá vyjádřit pouze v čase. Teď se tedy zabývám tím, že spoustu ze svých drahých scén vystříhávám.

 

Teď je v celém materiálu pouze jediná scéna, v níž reálná (diegetická) hudba prosákne do další scény, kde se ztratí spojení s jejím zdrojem, rozhlasem, a stane se z ní nediegetický prvek - čistý hudební podkres. Takové vytržení z čistě observačního stylu diváka velice zralým a mistrným způsobem přesune do nové významové roviny. Něco jako eliptické dobrodružství v závěrečné sekvenci. Skvělá věc, když se umí správně dávkovat. Necháš tuto výjimečnou scénu ve filmu a chystáš se podobně stříhat i další scény?

Tuhle sekvenci chci ve filmu nechat, ale nechci to používat na dalších místech. Pro mě to nepředstavuje konec filmu, ale spíš takové pokračování. Ve zkratce to totiž vyjadřuje zakleté opakování jejich situace. V symbolické rovině je pak ta pitomá hudba i komentářem k politickému systému v Bělorusku. Původně jsem si jen chtěla vyzkoušet, co se stane, když hudbu prodloužím. Teď to ale vnímám jinak.

 

Film ještě není hotový, stále stříháš. Čeho se teď týkají tvoje největší pochybnosti? 

Největší pochybnosti mám vlastně o té poslední scéně s hudbou, o které jsme se teď bavily. Nechci ten film nějak odbytě ukončit a ta scéna se od zbytku filmu hodně liší. Záleží mi na těch lidech a nerada bych, aby si mysleli, že jsem se s nimi rozloučila nějak neuctivě. Možná ale potřebuju jenom víc času, abych líp porozuměla vlastní intuici. Pochybnosti mám i o názvu filmu.

 

Text byl poprvé zveřejněn v říjnu 2011 v novinách IDF Industry Reel #1.

V rubrice Na čem pracuje... přinášíme texty a rozhovory o připravovaných dokumentech, které se v minulosti zúčastnily některé z aktivit IDF.

 

Belarusian Toys

 
 
Režisér: Luzyte Lina
Produkční společnost: Just a Moment

Igrushki , Bělorusko, Litva, 52 min, HD, Osobní pohled, Portrét, Sociální tematika, Společnost

Dokumentární portrét běloruského městečka Žlobin, kterému se někdy říká "město pohádek". Místní obyvatelé před lety začali vyrábět kopie plyšových hraček, kterých je teď plné město - hračky se prodávají na ulicích, trzích i na vlakovém nádraží. Nikdo o ně už však nemá zájem, udivit mohou snad jen cizince, kteří sem zavítají - plyšáci dnes patří k obyvatelům Žlobinu už jen z jisté setrvačnosti. Co se zpočátku jevilo jako dobrý nápad, je dnes naprosto ztrátový byznys. Film vypráví příběhy pěti obyvatel Žlobinu - vyrábějí a prodávají hračky, klábosí, pijí alkohol, zpívají, hádají se, vyrábějí hračky a tak pořád dokola. Nic zásadního se v městečku neděje, všechno se zdá absurdní a nehybné a nikdo z těchto podmínek nemůže a snad ani nechce uniknout. Tak to prostě je, tak se žije ve Žlobinu a takové je Bělorusko.
 

Ex Oriente Film 2011 / East European Forum 2011