Jestli to posloucháte jako hudbu, potom to je hudba

Vinyl, který je v současné době zařazen do East Silver Karavany, bude shodou okolností uveden na nadcházejícím 46. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech v nesoutěžní dokumentární sekci. Projekci navíc doplní i vystoupení některých hudebníků zachycených ve filmu ve festivalovém klubu Aeroport. Měli jsme možnost setkat se s režisérem filmu po uvedení jeho filmu v dubnu v Praze a přinášíme rozhovor nejen o Vinylu, ale i dalších projektech spojených s Vídní.

Když jsem poprvé viděl Vinyl, nabyl jsem dojmu, že ve Vídni se toho v poslední době začíná dít celkem hodně, ať už jde o koncerty a hudbu nebo další kulturní akce.  Jako epicentrum současného moderního umění a nových hudebních trendů je vnímán spíše Berlín. Stává se tedy z Vídně v současnosti nový Berlín?

To je dobrá otázka. Můj film svým způsobem dokumentuje určitý okamžik v čase, který není dán striktně historicky, ale naopak jsem chtěl zachytit lidi, kteří celou scénu vybudovali. Chtěl jsem tímto způsobem vzdát čest lidem, kteří stáli u jejího zrodu v době, kdy byla Vídeň vnímána zejména kvůli její tradiční historii a klasické hudbě, než kvůli rodící se elektronické scéně. Lidé jako Kruder & Dorfmeister, Christian Fennesz nebo skupiny jako BulBul opravdu posouvají hranice a snaží se dělat nové věci. Dělají je ale více „po vídeňsku“  - řekl bych, že ve Vídni, a patrně i v Praze, se vše děje mnohem nenápadněji. Člověk si toho hned nevšimne, ale přesto se děje spousta úžasných věcí.

Kolik času jste nakonec strávil natáčením?

S dokumentárním filmem je to jiné, než s hraným filmem. Nedá se odhadnout, jak dlouho se bude natáčet nebo si říct, že budu točit šest týdnů a tím to končí. Věděl jsem ale, že chci natočit lidi v určitém časovém rozmezí. Navíc pro mě jako pro cizince bylo nutné nejprve si získat důvěru jednotlivých hudebníků, protože ti jsou většinou podezřívaví vůči lidem z médií nebo novinářům. Bylo tedy nutné je nejprve přesvědčit, že jde o seriózní projekt a že to s vídeňskou hudební scénou myslím vážně. Na přípravu takového dokumentu je třeba kolem dvou tří let, protože je nutné sehnat financování, udělat rešerše, přesvědčit lidi, točit, stříhat, dotáčet. Zkrátka chce to dost času.

Jak jste se vlastně rozhodoval, které hudebníky oslovíte? Měl jste jasno hned od začátku, nebo se seznam rozšiřoval během natáčení?

Záhy jsem si uvědomil, že se musím nejprve setkat s těmi nejznámějšími jmény v každé scéně a přesvědčit je, že jsem tu abych zachytil celou scénu, ač nejsem její součástí. Takže jsem se setkal s Richardem Dorfmeisterem ve Švýcarsku a doufal, že na něj udělám dobrý dojem, protože ostatní si pak řeknou, že když je zapojený i Dorfmeister, půjde asi o zajímavý projekt. Tak to probíhalo s většinou hudebníků, jako s B.Fleischmanem nebo Karlem Killianem. Ostatní se pak začali přidávat. Jak už jsem se jednou dostal mezi lidi ze scény, držel jsem oči na stopkách a začal poslouchat, o kom ostatní mluví. Stal se z toho plynulý proces.

Vinyl se zpočátku jeví, jako by zachycoval jen elektronickou scénu, ale překvapilo mě, když se najednou ve filmu objevila Marilies Jagsch (písničkářka, pozn. autora). Bylo vaším záměrem zaměřit se jen na elektronickou a experimentální scénu?

Ano, přesně tak. Když jsem začal točit – nutno říct, že jde o můj první samostatný film – bylo mi jasné, že udělám miliony chyb a také jsem si jich vědom. Zpočátku jsem opravdu chtěl točit pouze o elektronické hudbě ve Vídni, ale postupem času se začínal celý projekt rozšiřovat. Výsledkem bylo, že jsem musel film rozdělit na dva, protože jsem začal pokrývat už mnohem více hudby v celé Vídni, než jen tu elektronickou. V současnosti dokončuji druhý film, který se zaměřuje na společnost a politiku, stejně jako na další hudební směry, které lze ve Vídni v současnosti nalézt. Uvědomil jsem si, že hudební scéna je ve zde velmi propojená, takže jsem musel najít způsob, jak ji zachytit takovou, jaká je. Došlo mi, že vinyl a to, jak se s ním pracuje, prostupuje všechny hudební žánry. To proto je v jednom záběru písničkářka Marilies Jagsch společně s B.Fleischmanem, ikonou elektronické scény, se kterým spolupracuje. Vinyl tak funguje jako společný jmenovatel.

Plánoval jste od začátku, že půjde o dokumentární film? Připravil jste přece i výstavu pod stejným názvem…

Výstava přišla až později. Po prvních projekcích filmu za mnou chodili lidé a říkali mi, že jde v podstatě o uměleckou videoinstalaci. Jeden můj kamarád je kurátorem v New Yorku a nabídl mi, že uspořádá výstavu, pokud budu schopen připravit verzi pro galerii. Jenže jak předělat film do videoinstalace? Nakonec se ale ukázalo, že to není takový problém. Stačilo si uvědomit, jakým způsobem vnímáme svět kolem nás – spíše útržkovitě a nesouvisle, jako směsici vzpomínek, zvuků, úryvků rozhovorů, ale i hluku apod. Proto jsem rozdělil film na tři smyčky. V jedné místnosti galerie byl záznam rozhovorů v černobílé, vedle pak smyčka z koncertů v barvě a poslední instalace zachycovala výjevy týkající se Vídně. Na pozadí galerie pak hrál soundtrack z filmu. Tímto způsobem bylo možné vnímat film v kompletně nesouvislé podobě, která, podle mě, odpovídá tomu, jak žijeme.

Způsob, jak uvažujete o filmu naznačuje, že vaše výchozí pozice není pouze dokumentární film...

Studoval jsem antropologii a dokumentární film je jako aplikovaná antropologie. Pro mě je to způsob, jak poznat a prozkoumat nejen životy ostatních, ale také můj vlastní. Točit dokumenty je skvělé, protože poskytují možnost nejen zachytit dění kolem sebou, ale pokud jste dostatečně otevření tak i vnímat, jak vás to zpětně ovlivňuje.

Takže se dá říci, že v případě Vinylu a hudební scény vycházíte z antropologických hledisek?

Svým způsobem ano. V podstatě jsou dva možné přístupy, strukturální nebo observační a pro dokument je samozřejmě lepší ten druhý, tedy pozorovat a snažit se vše zachytit bez jakéhokoliv zasahování nebo vkládání vlastních názorů. Například scéna v klubu Flex. Původně film stříhal Izvor Moralic, se kterým jsme došli k mnoha důležitým poznatkům. Chtěl jsem vše zachytit tak, aby divák získal pocit, že je v klubu. Když se díváte na film, který vás zavede do podobného hudebního klubu, ptáte se, jaké to doopravdy je, být přímo tam. Šlo nám tedy o to přenést atmosféru klubu na diváka.  Filmy o hudbě často ukazují různé scény, většinou vás ale moc nevtáhnou do sebe. Nakonec si myslím, že se nám povedlo ukázat Flex tak, že máte pocit, jako byste tam byli. Antropologický přístup se vás většinou snaží něco naučit, často zkrátka natočíte výsek života a ukážete jej někomu jinému s tím, že to jsou přece lidé jako my. To stejné s hudbou – milovník klasické hudby možná po zhlédnutí mého filmu dojde k tomu, že začne chápat, proč lidé dělají takovou hudbu. Onno, jeden z hudebníků ve filmu, nahrává zvuky vařícího se jídla a převádí je do elektronické hudby. Někdo se může ptát, jestli je to stále hudba, ale jak říká jiný hudebník, Dieb13: „Jestli to posloucháte jako hudbu, potom to je hudba.“

Hudební dokumenty se často zaměřují na jednoho hlavního protagonistu nebo využívají postavy, které fungují jako průvodce filmem. Neuvažoval jste najít jednoho hudebníka, který by takto fungoval?

Problém je, že nejde znovu vynalézt kolo, ale většina filmařů se o to pokouší, zejména v případě prvního filmu. To jsem si uvědomil i já, ale zároveň jsem věděl, že nechci točit tradiční dokument. Chtěl jsem natočit dokument, který by stál někde na pomezí mezi tradičním zpracováním a filmovou esejí na způsob Koyaanisqatsi. Jeden z mých oblíbených filmů, Crossing the Bridge Fatiha Akina, má silný důraz na atmosféru a o to mi šlo. Akin jako divácké hledisko použil Alexandra Hackeho z Einstürzende Neubauten. V mém případě jsem chtěl jako hledisko použít samotného diváka – posadit jej do křesla a nechat ho sledovat film, zkrátka jej vrhnout do dění na scéně, aby si v závěru sám řekl, že právě zažil vídeňskou scénu očima samotných hudebníků.

V současnosti připravujete nový projekt, který je s Vinylem spojený, že?

Snažím se dokončit svůj druhý film, Vienna – Not Everything Will Be Taken into the Future. Už jsme téměř na konci a poté se chci vrhnout na další nízkorozpočtový film, protože oba filmy jsme natočili jen za 5 000 euro získaných z fondů. To není mnoho, zvláště na hudební dokument. Nikdo totiž nevěřil, že dokážu přesvědčit hudebníky, aby poskytli svou hudbu zadarmo. Nebylo lehké natočit film s takovým rozpočtem, ale lidé v ten projekt věřili a chtěli jej dotáhnout do konce. Chci se pokusit o to stejné, tentokrát s nezávislým hraným filmem. V současnosti rozvíjím několik, snad dostatečně zajímavých, nápadů.

Nedávno jste ale připravil novou verzi Vinylu, kterou jste sestříhal z původní 94minutové verze na 78 minut. Co bylo důvodem?

Když jsem loni promítal původní verzi na Islandu a v New Yorku, ohlasy diváků byly pozitivní, ale přece jen šlo spíše o hrubý sestřih, který měl přes devadesát minut. Ve filmu bylo mnoho scén týkajících se města samotného, více o hudebnících a další rozhovory. Tím hlavním důvodem bylo, že jsem chtěl film udržet relativně krátký, přece jen nejde o dokument o rwandské genocidě, ale o několik bláznivých muzikantů z Vídně. Ten film vám nijak zásadně nezmění život, ale je to zajímavý pohled, takový úžasný trip. Navíc jsem si uvědomil, že pokud chci udělat druhý film, musím rozdělit materiál na více částí. Proto jsem Vinyl rozdělil na dvě poloviny a dotočil některé další záběry, aby oba filmy fungovaly samostatně.

Takže nový film vychází z původního materiálu Vinylu?

Jen některé části, rozhovory nebo záběry týkající se města samotného. Například moment popisující Gürtel – kde je dnes klub Rhiz – zabíhal příliš do historie místa a toho, jak se proměnilo z čtvrti červených luceren na místo plné vyhledávaných večírků. V prvním filmu jsem se chtěl zabývat čistě jen hudbou, zatímco ve druhém jde opravdu o město jako takové a lidi v něm. Zohledňuji zde více společenské aspekty. Například se mi stalo během projekce první verze nového filmu ve Flakturm, že za mnou přišel jeden anglický DJ, Scanner, s tím, jak silně na něj film zapůsobil. Doslova řekl, jak zvláštní pro něj bylo být v téhle neobyčejné budově, která byla postavena za účelem války, a hrát  tady experimentální hudbu… Problém je, že kdybych tuhle pasáž nechal ve Vinylu, musel bych nutně vysvětlovat celou historii té budovy. Nešlo by to jen tak přejít, takže bylo nutné vymyslet, jak podobné situace ve filmu vyřešit. Jediným řešením se tak stalo, že jsem Vinyl soustředil jen na hudbu a vystřihnul vše, co se týkalo minulosti, ale stále můžete slyšet hudebníky stěžovat si, jak je Vídeň propagovaná jen prostřednictvím své historie a klasické hudby, namísto současných událostí, které se zde dějí. Jsou frustrovaní a ve Vinylu je to cítit. Vienna – Not Everything Will Be Taken into the Future tak nebude zachycovat Vídeň tím typickým způsobem, jak jsme zvyklí z turistických průvodců. Půjde naopak o mnohem undergroundovější pohled.