Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Marcin Koszalka a rodinná kinoterapie

Polský kameraman a dokumentarista Marcin Koszalka (1970) je absolventem katovické filmové školy. Svůj um dělí mezi dokumentární díla, vlastní a autorská, propůjčení kameramanského umu druhým a spolupráci s televizní stanicí HBO. Je členem evropské filmové akademie, polského sdružení kameramanů i dalších tamních filmařských organizací. Na kontě už má osm dokumentárních filmů. Na Gdyňském festivalu polského filmu získal dvakrát ocenění za kameru za filmy Welts a Reverse, řadu ocenění získaly i jeho vlastní dokumentární filmy.


Koszalkovu tvorbu lze s trochou omluvitelného zjednodušení rozdělit na dva hlavní bloky; v jednom se věnuje intimním a niterným rodinným snímkům, ať už podrobuje filmové pitvě své příbuzné nebo cizí lidi, ve druhém se pak soustředí na velké osobnosti, jejichž přístup k životu může a měl by znamenat inspiraci pro ostatní. Sem můžeme zařadit film The Existence (2007) o známém polském herci, který se rozhodl, že po smrti jeho tělo připadne vědě. Spolu s autorem se snaží vyjádřit a osvětlit stanovisku (nejen polskému) publiku, pro které takové rozhodnutí představuje etický (nebo jiný) problém. Patří sem také The Declaration of Immortality (2010), jehož hlavním hrdinou Piotr Korczak, muž, který inspiroval mnohé k lezení po skalách. Osvětluje svou filozofii a představuje lezení, potažmo sport, jako svého druhu naplnění legendy o věčném mládí, o nezdolném těle poháněném nezdolným duchem. V obou zmíněných filmech se obzvláště projevuje Koszalkova kameramanská přirozenost, k čemuž mu nahrávají použité scenérie.

Druhou linii reprezentují například snímky Such a Nice Son I Gave Birth To (1999), jímž se Koszalka vyrovnává s osobností své matky i sám se sebou. To se ve všech snímcích „série“ zřetelně opakuje, a nemusí to být nutně v jeho vlastní rodině, jak ukazuje Till It Hurts (2008). Třiapadesátiletý psychiatr žije se svou matkou a zrovna má známost, což je vzhledem k jeho mamánkovství až zázrak. Matka je proti, pochopitelně. Je plná psychiatrických poznatků, jak je za život se synem načerpala, a tak když na syna hystericky křičí, je schopna uchýlit se k neprůstřelným sofismatům. Autor dociluje takové míry proniknutí do jejich osobní intimity, až jsou divákovi pocity nepříjemné, jako by opravdu stál v místnosti s lidmi, kteří se ošklivě hádají. Umí situace skládat tak, aby z nich vysvítalo jasně to, co on dlouhou dobu pozoroval, co zaznamenal. Chorobnou dominanci matky, její snobství a egoismus, únavu a nejistotu syna, i jeho neohrabanost, kterou tato nemocná vazba vytvořila. Jeho situace je o to hrůznější, že je tím, kdo by měl nejdřív nahlédnout její patologii z pozice svého vzdělání. To však zjevně před chorobným chováním neuchrání – matka se synem o všem diskutují, metají odborné výrazy, ale oba jsou nešťastní; analýza je spasit nedovede. Až hororový nádech film dostává spolu s odhalováním toho, jak žil otec a manžel jich dvou. Že se před nimi zamykal, snažil se ukrýt, přál si umřít. Před divákem se poodhaluje široká freska rodiny zdevastované psychickou labilitou a nezdravými emočními vazbami, jejíž členové se nedovedou poučit a systematicky deptají sebe i druhé, i když se snaží. Koszalka si tu vystačí s nevtíravou juxtapozicí, aby dosáhl efektivních výsledků: například když syn lechtá svoji novou milenku a ve chvíli, kdy mezi ním a matkou nastane dočasný smír, lechtá docela stejně i ji. To možná víc, než cokoli jiné, ukazuje jeho neschopnost vymanit se z patologických vazeb. Případně si pomůže kompozicí: syn v pozadí telefonuje s pacientem, matka v popředí sedí v křesle. Výraz tváře i nervózní gesta jasně ukazují vztek a žárlivost, které nedovede překonat. Koszalkovi se za užití velice úsporných prostředků daří prokreslit věrohodné a pochopitelné inferno, v němž jsou postavy lapeny. Na to potřebuje být trpělivý pozorovatel, dobrý psycholog a zkušený interpretátor. Všechno osvědčuje.

K vlastní rodině se obrací ještě v Come What May (2004) a Let's Run Away From Her (2010). V prvním jmenovaném sleduje, jak se svou ženou naplňuje to, co se rozhodně nechtěl od rodičů naučit; ve druhém už spolu se sestrou řeší jejich ztrátu, jejich skon. Přemýšlí – prostřednictvím filmu – jak se s tím vyrovnat, kdo je jeho sestra a kdo je on. Sleduje ji s nemilosrdnou důkladností i v situacích, které jsou pro ni trapné (když se fotí s našpulenými rty, aby viděla, jak dopadl permanentní make-up, když se od kosmetičky dožaduje uznání, že vypadá dobře), stejné „hanbě“ však podrobí i sebe (když ho sestra vyzývá, aby odpověděl, jestli přemýšlí nad něčím jiným, než jak bude jejich život vypadat na plátně). Koszalka je jako autor nemilosrdný; co zaznamenal, co viděl v průběhu natáčení krystalizovat a spojovat se ve významové řady, o to se podělí, to zveřejní.

Jeho sestra žije ve zjevném blahobytu, obklopuje se krásnými věcmi, díky tomu funguje použitá otevřená konfrontace se smrtí, bolestí, strachem, jako kdyby Koszalka na zlato kapal lučavku a pokoušel se vidět, na co se rozloží. Lučavkou jsou tu záběry natočené v nemocnici, které si sestra pouští na své plazmě olemované pozlaceným rámem. Výsledný dojem, nasycený kontrastem, paradoxem i oparem surreálna, nutí k uvažování, k porovnávání a vyhodnocování. Přitom autor nahrává divákovi drobné pomůcky, aby mu zprostředkoval svoje nahlížení. To znamená, že Koszalka není jen nestranným zaznamenávatelem, vědomě s materiálem pracuje, skládá ho do celku, který má intencionální vyznění a kompozici. Svými subjekty si nenápadně, ale podle potřeby manipuluje, připravuje jim situace, aby spolu s nimi ohledal, co se bude dít. Konfrontace, které vystavuje sestru, je až brutální – ukáže jí (a i divákovi samozřejmě) pacienta, jak hovoří o svých straších, pak když zemře a scénu, kde sestra připravuje jeho tělo k posmrtné fázi a lékařka volá jeho rodině. I to je situace, kdy intimita dostává punc voyerství, kdy divák cítí, že je někde, kde nemá právo být, kde ho být bolí a znervózňuje. Opakovaně připomíná pozlacený rám kolem televize, kterou recipientovi ztotožňuje s plátnem nebo jiným rozhraním, na kterém film sleduje; opakovaně tak připomíná pomíjivost vezdejších statků, zbytečnost tygrovaných sedaček vedle ženy, která se pokouší v hlubinách nemocného těla najít zbytky svého milovaného muže. Jeho závěrečný úsměv je vzácnou odměnou i pro toho, kdo se dívá.

Častým momentem nejenom v tomto filmu jsou záběry na ruce, na to, co ruce dělají. Chovají se tu jako synekdochy celého člověka, jako indikátor jeho nálady, charakteru, rozpoložení; jedním z důležitých Koszalkových vyjadřovacích prostředků jsou mluvicí ruce. To, co se vrací, je rovněž matka, ke které má člověk hořký vztah, protože je v ní něco komplikovaného, pokud nechceme říci zlého – což je pravděpodobně spouštěcí mechanismus pro autorův srdcový žánr rodinné kino-terapie. Dalšími pak umění citlivé a sdělné juxtapozice a nemilosrdné oko při sběru i skládání záběrů, schopnost hlubokého a niterného pohroužení pro zkoumané látky. Není to však tak, že by útočil na diváka, nešetří ani sebe, odhaluje i to, co mu nelichotí, co ho zraňuje, co nezvládá. Jeho díla jsou tak očistcem, nepříjemným, bolestným a užitečným, pro všechny, kdo se na životě filmového díla podílejí.


Autor: Kateřina Surmanová


Režijní filmografie Marcina Koszalky: Such a Nice Son I Gave Birth To (1999); Come What May (2004); All Day Together (2006); User-friendly Death (2006); The Existence (2007); Sentenced for Life (2008); Dead Body (2008); Till It Hurts (2008); Let's Run Away from Her (2010); The Declaration of Immortality (2010).


Text byl poprvé zveřejněn v říjnu 2011 v novinách IDF Industry Reel #1. Režisér Marcin Koszalka byl hostem industry programu IDF v Jihlavě, jeho master class se konala 28. října 2011.

foto: Let's Run Away from Her (r. Marcin Koszalka, Polsko 2010)