Naprostý nezájem
Rozhovor s Mariannou Kaat, režisérkou a producentkou dokumentárního filmu Pit No. 8
Hana Rezková
Pit No. 8 proniká do životů Jury, Julie, Uljany a Dimy. Jak jste tyto dětské protagonista objevila? Jak probíhaly rešerše?
Původně jsme začínali s úplně jiným příběhem. Náš protagonista byl starý muž, který měl vlastní důl, ale nechtěl pořád dál uplácet milici a tak se odsoudil k marnému boji s úřady. Když jsme se chystali k natáčení, tak bohužel zemřel na rakovinu plic. V té době už jsme měli peníze na produkci a už jsme znali Snižne i místní obyvatele, takže jsme byli stoprocentně přesvědčeni, že zde dokážeme najít silný příběh a zajímavé protagonisty. Nikdy jsem si ale nepomyslela, že to budou děti nebo spíše že děti mohou vůbec pracovat v dolech. Ve městě jsem se jednou dozvěděla o 15letém mladíkovi, který pracuje v jedné takové šachtě. Vydali jsme se ho hledat, ale nebyl doma. Pak jsme točili na ulici, která se kvůli všem těm podzemním tunelům propadla, a zastavil u nás mladík na kole a byl to právě ten Jura, kterého jsme hledali. A po našem prvním rozhovoru už nebylo cesty zpět. Zatímco jeho dědeček byl v dobách SSSR ředitelem velké továrny, jedním z vyvolených, tak jeho vnuk v době kapitalismu pracuje v nějakém načerno vybudovaném dole, aby uživil celou rodinu. Takovou postavu by žádný dokumentarista jen tak nepřešel.
Ve filmu vidíme dospělé pouze letmo - hlas nepřítomné matky, učitelů... Zůstávají zcela v pozadí absolutně dospělého života dětí. Nakolik je tento dojem výsledkem zaměření vašeho filmu a do jaké míry odráží skutečné rozdělení těchto dvou světů?
Jura se nás hned během prvního večera zeptal: "Jsou všichni lidi od vás takhle hodní?" Pak si povzdychl a smutně dodal, že u nich žádní takoví nejsou. Nejdřív jsme ani nechápali, jak to myslí. Pro tyhle děti je normální, že se musejí životem protloukat úplně sami a že dospělí se o ně zajímají jen formálně nebo jen tehdy, když je chtějí potrestat. Snažila jsem se rozdělení světa opuštěných dětí a světa dospělých vyjádřit ve filmu, ale myslím, že ve skutečnosti je to ještě daleko horší.
Před dvěma lety, kdy jsme se setkaly v Rize, jste už měla většinu materiálu. Jak se během natáčení vyvíjela celková struktura filmu?
Film jsme točili celkem dva a půl roku, i když ve filmu je zachycen jeden rok. O nové zvraty nebyla nouze, vždycky jsem se o novinkách dozvídala po telefonu od Jury. Problém byl, že jsme se nemohli prostě hned utrhnout a odjet tam. Na filmu jsem spolupracovala s kameramanem Reinem Kotovem, který je mi duchovně velmi blízký, a se zvukařem Ivo Feltem a nemohla jsem je proto nikým nahradit. Když točíte velmi osobní film, kdy vše stojí na vzájemné důvěře, je velmi důležité, že sdílíte stejné hodnoty. I když jsme na místě točili desetkrát, někdy jsme měli jen málo času, třeba dva dny na cestu a tři dny na natáčení. A během té doby jsem si v hlavě musela stále probírat a třídit všechny události a srovnávat je s tím, co už jsme natočili, předvídat, co by se mohlo ještě stát, opustit některé dějové linky, které se v době naší nepřítomnosti přerušily, a soustředit se na nové, které se mezitím zase vynořily.
Dětem, které vystupují ve filmu, jste také pomohla najít nové bydlení. Bylo obtížné se rozhodnout, jestli se v jejich životě takhle angažovat?
Po celou dobu natáčení jsme byli zapojeni do "sociální" práce, protože nikdo jiný to prostě nedělal. Nemohla jsem jen tak sedět a mít radost ze skvělého materiálu, který mi spadl do klína. O ty děti jsem se starala a stále jsem s nimi ve spojení. Jsou jako moje vlastní a jsou darem od Boha. Nyní jsem za ně také zodpovědná a dobře vědí, že se na mě mohou kdykoli obrátit a já jim pomůžu.
Záběry z dolů měly specifický význam v komunistické propagandě a ve vašem filmu výmluvně popisují současný žalostný stav celého regionu. Jak jste dokázali natočit tolik materiálu v podzemí?
Náš kameraman se tam vydal jako první. Měly to být jenom zkušební záběry malou kamerou, bez přídavného světla, ale nakonec jsem je kvůli jejich spontánnímu náboji použila i ve filmu. Když se vrátil, tak skoro celý den nepromluvil, a my jsme neměli ponětí, co se mu stalo. Nakonec se ukázalo, že byl jednoduše v šoku. Ne kvůli tomu, jak to v těch dolech vypadá, ale kvůli tomu, že dospělí vědí, v jakých podmínkách ty děti musí pracovat, a je jim to absolutně jedno. Ke konci už nám pobyt podzemí přišel úplně normální. Největším problémem bylo domluvit natáčení v nelegálních dolech a často jsme jej museli na poslední chvíli zrušit. S doly, které vlastní stát, jsme větší potíže neměli, a také jsme tam filmovali. V průběhu natáčení se navíc jasně ukázalo, že práce v dolech není v životě dětí to nejhorší. Úplně nejhorší je naprostý nezájem dospělých a společnosti, která schizofrenně podporuje mýty o skvělé minulosti, straší lidi budoucností (vstup Ukrajiny do NATO) a zavírá oči před realitou.
Jste estonská režisérka a producentka, film byl vyroben v koprodukci s ukrajinskou společností. Jaké jsou v současnosti podmínky pro dokumentaristy na Ukrajině?
Na to se odpovídá opravdu smutně. Na projektu jsem spolupracovala s ukrajinskou koproducentkou Olenou Fetisovou. Byla to už naše druhá koprodukce a pokud potřebujete na Ukrajině spolehlivého partnera, nikoho lepšího než Olenu nenajdete. Ministerstvo kultury, jediný zdroj filmové podpory na Ukrajině, na projekt nedalo ani korunu. Zprvu jsme získali určité přísliby, ale krizí se všechno změnilo a pak následovala i změna v politickém kurzu země - byl zvolen nový prezident - a bylo nám řečeno, že toto téma nemůže Ukrajina podporovat už z principu. Jen pro představu - současný prezident Ukrajiny pochází právě z doněckého kraje. Naše návštěvy monitorovaly městské orgány i místní podsvětí... Probíhalo i sledování, varovali milici, místní bosse podsvětí... Ale navzdory údajně "zločinnému" tématu našeho filmu jsme se při samotném natáčení cítili docela bezpečně, což se nedá říct o natáčení v Rusku, kde jsem točila dokument o zdánlivě nevinném tématu - o příznivcích baletu.
Na East European Foru 2008 patřil Pit No. 8 mezi asi dva vůbec nejzajímavější projekty a přímo na místě jej podpořil Sundance Documentary Fund. Kromě něj však z dalších příslibů a slov nakonec nevyplynuly žádné konkrétní dohody.
No ano... Projekt jsme představili celkem čtyřikrát - v Rize, Nyonu, Jihlavě i Amsterdamu - a pokaždé s velkým ohlasem. Výsledek byl nulový. Peníze jsem dostala pouze z estonské strany, projekt podpořily všechny tři národní fondy, přispěli také MEDIA Development Programme a Sundance Documentary Program. Tím to skončilo. Do projektu jsem vložila hodně vlastních peněz já i koproducentka. Pitching fora však beru jako dobrou příležitost otestovat reakce publika, vyjasnit si strukturu filmu i vlastní myšlenky. A posledním nejdůležitějším důvodem je to, že díky účasti na podobných akcích je pak daleko snazší film nabízet sales agentům a nákupčím. Pitching fora jsou pro mě především součástí propagace a marketingu.
Co se s filmem děje nyní?
Film je hotový a teď děláme mastering. Už jsme podepsali smlouvu s německou sales společností Deckert Distribution, to proběhlo po prezentaci Docu Talents from the East, kterou jste pořádali v Karlových Varech.
Když se na přípravu a natáčení filmu díváte zpětně, je něco, co dnes považujete za chybu nebo něco, čeho byste se chtěla pro příště vyvarovat?
Nikdy nevěřte slibům televizních producentů. Nikdy, i když vám nakrásně ukážou všechna čísla. Berte všechno jen jako kompliment. Jsou to nesmírně příjemní lidé, kteří prostě chtějí být milí. A vycházejte jenom z peněz, které máte skutečně k dispozici. Nejspolehlivějším zdrojem finanční podpory jsou fondy, ale jen tehdy, pokud jste opravdu lepší než vaše konkurence, což je dnes obtížné. Nikdy neutrácejte víc, než můžete, pokud nemáte stoprocentní jistotu, že se vám peníze vrátí. A neslibujte vašim spolupracovníkům, že jejich platy budou tak vysoké, jak slibovali zástupci televizí. Pokud na tohle všechno budete myslet, nebudete tak nervózní, když se s vámi náhodou nějaký producent konečně rozhodne nějakou smlouvu podepsat. Spoléhejte pouze sami na sebe!
Marianna Kaat byla hostem East European Fora 2010 a přednesla o dokumentu Pit No. 8 případovou studii.
Přehled všech dokumentárních projektů, které se 21. - 28. října zúčastnily letošního East European Fora, najdete zde.
Rozhovor se poprvé objevil v 1. čísle Industry Reel, ob-deníku IDF pro filmové profesionály v Jihlavě.
Více informací o filmu Pit No. 8 najdete také na www.pitnumber8.com.