Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Několik různých filmů

Rozhovor s Pavlem Abrahámem a Tomášem Bojarem o zapomínání na kamery, simultánních dějích chytaných do časové osy a konceptuálním extremismu.

 

Jeden večer, jeden stadion, jeden zápas. Dva kluby, dva kmeny, jedna "válka". Pavel Abrahám a Tomáš Bojar, autoři České RAPubliky – filmu vyhlášeného za nejlepší český dokument roku 2009 festivalu Finále Plzeň, se ve svém dokončovaném dokumentu Sparta - Slavia obracejí na fotbalový stadion. 22 kamer rozmisťují na předem vybrané pozice a během 2,5 hodin před, během a po zápasu natáčejí 22 předem vybraných postav. Fotbal není středem zájmu, je katalyzátorem dění v okolních tribunách. Simultánně zachycených 22 příběhů vytváří průřez českou společností v prostorovém dokumentu zakotveném v lineárním čase.

Dokončovaný film Sparta - Slavia se představil na prezentaci Doc Launch v pátek 9. března v divadle Archa. Předpokládaný měsíc dokončení: červen 2012

 

Co bylo první? Chtěli jste natočit obraz společnosti a nakonec si jako pozadí vybrali fotbalový zápas? Nebo jste chodili na fotbal a došlo vám, co před sebou vidíte?

Pavel: Tomáš mě vzal na fotbal a hned z úvodu nás napadlo, že je to ideální kulisa na společenský portrét. Na místě najdete všechna patra společnosti, která mají stejný objekt zájmu, ale každý se chová úplně jinak. Takže jsme na fotbal začali chodit pravidelně a začali jsme postupně propracovávat svojí metodu. Zpočátku jsme možná měli koncept trochu volnější, ale velmi brzo jsme se rozhodli, že klíčem bude striktní sevřenost filmu v jednom časoprostoru. O tento klíč si řeklo samo prostředí stadionu. Je to laboratoř, kterou je dobré poslouchat.

 

Jak jste hledali svých 22 postav?

Velkou většinu lidí, kteří se objeví ve filmu, jsme potkali přímo na stadionu, nikoho jsme tam uměle nedosazovali (jedninou výjimkou je kritik Jiří Peňás, který v čase vrcholící vládní krize na poslední chvíli ve VIP loži nahradil ministra Vondru). Hledání postav, to byla docela velká zábava. Když jsme na fotbal začali chodit, vždycky jsme si někam sedli nebo stoupli a začali prostě pozorovat, co se děje okolo. Většinou stačilo chvíli poslouchat a bylo jasno. Po pár měsících už jsme měli databázi postav, jakou by nám možná záviděla leckterá castingová agentura. Primárně jsou to samozřejmě spíše lidé živí a extrovertní, lidé, kteří se nebojí projevit, a které není třeba k účasti ve filmu nijak zvlášť přemlouvat. V jejich výběru jsme se snažili o to, aby šlo o určitý řez napříč společností, a aby každý zúčastěný vnášel do filmu nějakou osobitou perspektivu. Pořád jde ale o autorský film, ne o nějakou precizní sociologickou studii či „vyváženou“ reportáž – rozhodně proto nebylo cílem postihnout vše a nic neopomenout.

 

Na každou z 22 postav mířila jedna kamera se štábem…

Jednotlivé štáby jsme rozmístili relativně rovnoměrně napříč celým stadionem, takže film je co do atmosfér poměrně dost pestrý. Základní imperativ pro všechny zúčastněné byl co nejvíce splynout s prostředím a co nejméně na sebe upozorňovat. Samozřejmě také nikoho nerušit a nikomu nebránit ve výhledu, což byla důležitá podmínka ze strany klubu. V té dvacetitísicové mase jsme se nakonec docela ztratili. Hodně nám také pomohlo, že jsme z převážné většiny natáčeli na fotoaparáty, které na sebe příliš nepoutají pozornost. Navíc byly umístěny poměrně dost daleko od postav, které kolem sebe neměly žádný štáb, ale jen mikroport na klopě, takže s autenticitou materiálu problém opravdu není.

 

Takže lidi na kamery zapomněli? Přestali je vnímat?

V tom je dost možná hlavní kouzlo filmu. Dění na stadionu vás rychle strhne a jelikož je kamera daleko, brzy na ni zapomenete. Samozřejmě jsme zkoušeli natáčet i s několika lidmi, kteří mají s filmovými štáby bohaté zkušenosti – třeba s Ondřejem Vetchým či Janem Rejžkem – a tam už výsledek zdaleka tak syrový a přirozený nebyl.

 

Všechno jste pečlivě plánovali, bylo nakonec něco, co vás překvapilo?

Tomáš: Pokud jde o samotnou realizaci, nejvíc mě překvapilo, že kameramani poslušně drželi stanovenou kompozici a nijak nešvenkovali. Že se kameramanské ego ani v jednom případě nevzepřelo tomuhle zákazu, to považuju za malý zázrak. Pokud jde o samotné postavy a situace, které jsme s nimi natočili, to by asi bylo na delší vyprávění – obecně mě ale překvapila celková míra dění. Že se podaří zachytit tolik intenzivních, vtipných a často zároveň i nosných situací, to nebylo předem vůbec samozřejmé.

 

Natáčelo se jeden den – jak dlouho jste všechno připravovali?

Celkově téměř dva roky. Začali jsme hodně důkladnými obhlídkami, byli jsme na desítkách zápasů a seznámili se s velkou spoustou lidí. Postupně jsme také začali na stadionu s některými z nich zkušebně natáčet a získávat přesnější představu o režijní metodě i výsledném filmovém tvaru. Někdy na podzim 2010 jsme se definitivně rozhodli, že celý film natočíme během jediného večera a začali jsme se na to intenzivně připravovat. Byla to poměrně dost náročná logistická akce, pro kterou v oblasti dokumentární kinematografie v podstatě neexistoval precedens. Intenzivně jsme se na ten večer připravovali celý půl rok, moc nám v tom pomohla hlavně produkční Kristina Šedivá a asistent režie David Jančar. Museli jsme sehnat obrovské množství techniky a „vycvičit“ velké množství lidí tak, aby zvládli natáčení v rušném prostředí stadionu. Několik měsíců jsme připravovali různé manuály, kreslili plánky, vodili režiséry, kameramany a zvukaře na obhlídky a ladili celý průběh natáčení se zaměstnanci klubu (spolupráce s nimi byla perfektní). Byl to docela zápřah. Přes všechny průvodní obtíže (například se nám opakovaně posouval termín zápasu) se samotné natáčení nakonec obešlo bez problémů, všichni pracovali, jak měli, za což jim moc děkujeme. Celý štáb v daný den čítal téměř 150 lidí, takže kdyby ten večer vybuchla na Letné bomba, měla by česká kinematografie asi docela vážný problém...

 

Ve svých filmech pracujete se silnými koncepty. Předpokládáte scénáře a kreslíte struktury. Střihač Šimon Špidla vám říká nástěnkáři. Na druhou stranu je ale základem vašich filmů hravost. Takže kombinujete silný koncept ve stylizovaných záběrech s observační metodou a autentickými situacemi. V tomhle ohledu jste celkem extremisté.

To asi docela jsme. Umění není politika, extremismus v něm snad není sprosté slovo. V postatě jsi to ale popsala velmi přesně – do všech těch „struktur“ , o kterých mluvíš, nakonec vstoupí život. Vždycky se je snažíme koncipovat tak, aby do nich mohl vstoupit. Do scénáře jsme si dali dvě fotografie Corbusierova Unité d´Habitation – nejprve tu venkovní, na níž se rýsuje celá ta nádherně strohá betonová fasáda. A pak taky fotku zevnitř, z mezonetového bytu, v němž si již hrají děti na podlaze. V podstatě to měla být vizuální metafora celého filmu, jehož struktura je také poměrně strohá (a v té strohosti možná celkem ušlechtilá), ale nakonec je naplněna velice živým, nepředvídatelným obsahem.

 

V tuhle chvíli sedíte ve střižně a tuhle prozatím zachycenou komplexnost musíte nasadit do lineární timeliny. Na co narážíte?

Narážíme na spoustu dílčích omezení a každý den řešíme různé drobné hlavolamy. Držet jednotnou filmovou řeč a zároveň určité věci „odvyprávět“, to není vždy úplně jednoduché. Naštěstí máme střihače Šimona Špidlu...

 

22 postav jste natáčeli simultánně. Vystavět 3 postavy je něco jiného než vystavět 22 postav… zvlášť pokud máte dodržet chronologii, na níž tenhle popis jednoho zápasu stojí.

Pavel: Ano, našemu materiálu by vlastně mnohem víc odpovídalo nějaké prostorové médium. Instalaci, ve které by vyzněla simultánnost natočeného dění. Film se už ze své lineární podstaty téhle možnosti vzpírá a všechno je třeba zajistit ve střižně. Abychom dokázali vystavět a udržet postavy a zároveň neporušit princip toku fotbalového zápasu, používali jsme výpustky. S určitými postavami jsme v sekvencích setrvali třeba deset minut reálného fotbalového času a pak jsme se elipsou posunuli dál. Všechny podobné skoky a časové redukce jsou přiznané.

 

Ještě zpátky k myšlence instalace – v určité době jste o ní uvažovali, pak jste zůstali čistě u filmu…

Pavel: Přemýšleli jsme o simultánních projekcích jednotlivých stadionových pozic a postav na řadě screenů. Mezi nimi by mohl divák volně procházet, otevíraly by se mu jednotlivé scény. Vše by bylo pouštěné paralelně v čase jednoho zápasu. Mezi situacemi by se přesouval sám, tedy ne pomocí filmového střihu, jak je tomu u filmu. Když by šel na instalaci opakovaně, mohl by zažít několik různých „filmů“ na jednom zápasu, podle toho, kudy by se pohyboval. Materiál je natočený tak, že by to bylo možné. Ta představa je pro nás pořád lákavá, ale realisticky jsme si uvědomili, že přinejmenším nyní, kdy před sebou tlačíme už tak velký filmový projekt, nemůžeme na velkou a nákladnou instalaci ani pomýšlet. Aspoň náznak téhle představy chceme mít na webu, na kterém teď pracujeme. Návštěvník na něm uvidí stadion a bude si moct klikat na jednotlivé pozice na tribunách, kde se mu budou odehrávat scény odehrané na těch reálných místech. Použijeme i materiál, který je velmi silný, ale do filmu se nedostal.

 

Jak moc budete striktní v dodržování časové osy? Budete si kvůli rytmu filmu vypomáhat střihy, které propojí situace ve skutečnosti odehrané v jiné chronologii?

Dodržování časové osy je poměrně dost důležité, film tím získává určitou sevřenost. Důležitý je pocit, že to, co vidím, se skutečně odehrává „tady a teď“, že sleduji jakýsi přímý přenos naruby, v němž kamery nemíří na trávník, ale do ochozů. Že na stadionu byly nějakým zvláštním způsobem rozmístěny a že jak čas plyne, přepínám se z jedné do druhé. To ovšem nevylučuje, aby se v určitém uzlovém bodě čas na chvíli zastavil a zacyklil, což se ve filmu taky stane... O tom už se ale moc nehodí mluvit, to je třeba vidět...

 

Fotbal je marketingový ráj. Musíte se vyhýbat zobrazování reklam? Budete je naopak jakkoli finančně využívat?

Zobrazování reklam se dost dobře vyhnout nelze, na stadionu jsou všudypřítomné. A vyhýbat se mu ani nechceme – ta pop-artová estatetika se nám líbí a do celkového dramaturgického rámce naprosto zapadá. Pokud jde o finanční využití, principiálně se mu nebráníme, ale existuje pro něj jedna nepřekročitelná podmínka: marketingové požadavky potenciálních sponzorů nesmí nijak zásadně ovlivnit konečný filmový tvar. Realita je ale taková, že jsme s nikým konkrétním žádnou dohodu neuzavřeli a ač tomu možná lidi nebudou chtít věřit, film žádný zaplacený product-placement neobsahuje.

 

Ačkoli ještě pořád potřebujete film dofinancovat, na poměry České republiky jste zatím zajistili velký rozpočet. Je únosné v českém prostředí točit tak nákladné dokumenty?

Tomáš: Těžko říct. Momentální situace u nás ani v Evropě obecně tomu každopádně moc nepřeje. A nějaká vyhlídka na zlepšení se nerýsuje, spíš naopak. Evropa pořád balancuje na hraně a bude hodně záležet na tom, jestli to ustojí. Pokud ne, asi se na nějaké finančně náročnější projekty bude muset na čas zapomenout. A to se přitom pořád nebavíme o žádných “velerozpočtech”, ale v podstatě jen o zlomku toho, za co se kolikrát točí některé reklamy...

 

Dovedete si představit, že byste svůj další film natočili naopak zcela bez předem daného konceptu? Čili že by jediným konceptem bylo, že žádný koncept nesmí být?

Tomáš: Představit si to samozřejmě dokážu, nicméně moje víra v blahodárnost pravidel je dost silná, takže se to asi nestane. Mám rád filmy s jasnou strukturou a tvarem...


- - -

Sparta - Slavia

Režisér: Abrahám Pavel
Produkční společnost: Cinema Arsenal, i/o post

Česká republika, 110 min, DCP, Autorský

Jeden večer, jeden stadion, jeden zápas. Dva kluby, dva kmeny, jedna "válka". Utkání začíná, na svítivě zelený trávník vbíhají hráči a fotbalová tribuna se proměňuje v tribunu lidu. Tradiční pražské derby se stává kulisou, do níž vstupuje pestrá mozaika lidských typů. Hodně se tu mluví, hodně se tu křičí, každý divák prožívá zápas svým jedinečným, nezaměnitelným způsobem. Na pozadí velkého zápasu se odehrává celá řada menších, neméně zajímavých lidských zápasů.