Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Otrok v nás

Rozhovor s ruským dokumentaristou Vitalijem Manským o dokumentu Patria o muerte, energetických polích, mobilních telefonech a autocenzuře. Ve svém nejnovějším dokumentu Patria o muerte Manskij skládá portrét Kuby coby skličujícího místa, kde se v různých podobách koncentruje beznaděj. Master class s Vitalijem Manským byla v říjnu 2011 součástí industry programu IDF v Jihlavě.

 

Otrok v nás
Rozhovor s ruským dokumentaristou Vitalijem Manským o filmu Patria o muerte, energetických polích, mobilních telefonech a autocenzuře
Hana Rezková

 

Ve filmu Patria o Muerte nepřiživujete nekritickou fascinaci “Ostrovem svobody” ani nemluvíte s disidenty, neinklinujete k těmto typickým obrazům současné Kuby. Film je spíš portrétem rozkladu, zlomu.

Myslím, že čím méně jednoznačné signály poskytnete percepci, tím více hutnosti, tónů a komplexnosti získá váš film. Jméno filmu vychází z hesla kubánské revoluce Vlast nebo smrt. Film je o generaci, jež ve svých životech obsáhla dobu před revolucí a dalších více než padesát let života pod tímto heslem. Teď se posouvají na práh vlastního života a toto afirmativní zvolání se jim začíná před očima rozpadat a převracet na Smrt nebo vlast. Jel jsem na Kubu bez toho, ze bych znal přesné téma, přesné postavy, přesnou linku. Byl jsem si ale jistý, že mě zajímá stav, ve kterém se tato země právě teď nachází. Měl jsem silný pocit, že se Kuba v tuto chvíli ocitá na vlně určitých velmi zásadních změn, tektonických zlomů. A pro dokumentární film je zcela zásadní, aby se autor stál v silném energetickém poli, které se otiskuje do jeho filmu. A ačkoli může mít velké nároky na vlastní nezávislost a odstup, tato energie a duch okolního prostředí a situací se do podstaty takového filmu sám provalí. Člověk musí mít cit a musí umět vnímat, kdy a kde svůj film otevřít. Existují pole, místa a prostředí, která vypadají plná, přetékající něčím zajímavým, ale ve skutečnosti už svojí energii ztratily. Stále vykazují určité vnějškové znaky zajímavosti, ale už nemají puls. Jsou to vychladlá lávová pole na vyhaslé sopce. Tahle živá energie je pro mě v dokumentu nejdůležitější a proto dokument nikdy nezradím.

 

A hraný film?

Natočil jsem jen jeden hraný film v roce 1990 a na ten už se zapomnělo. Ale nedávno jsem strávil 4 dny s herci v ateliérech na přípravách (reenactment)  scén pro jeden dokument. Šlo o velmi složitou operaci. Nic nudnějšího jsem za posledních deset let nezažil. To už je zajímavější uklízet chalupu. Nic jsem tou prací nezískal. Nic jsem se nenaučil, nijak mě to neobohatilo. Jen jsem dal 4 dny svého života. Vím, že jsou lidé, kterým stačí takto dávat. Jsou to zasloužilí dárci ruské federace. Ale všichni víme, že máme jen 3 litry krve a když ji všechnu dáme, co pak?

 

Zpátky k Patria o Muerte – film otevíráte dvěma naprosto antagonistickými scénami a až pozvolna necháváte tok filmu postupně rozevřít do konkrétnějších kontur....

Zajímalo by mě, jestli ve vás ta expozice nechala nějakou nejistotu, zvědavost. Chtěla jste film sledovat dál? Úvod je svádění, pozvání bez detailů a informací. Vykročíte s lidmi na cestu a provázíte je. Ale nejde jen sváděcí taktiky. Já nechci dávat odpovědi, přinášet informace na podnosu. Jakmile někde během téhle cesty poskytneme informace, rozluštíme to kouzlo a poskytneme odpověď, divák se od filmu oddělí, opustí vás, vykolejí, to spojení je pryč. Divák si pak jed po svém se svou odpovědí a nepotřebuje film. Film pak běží dál sám o sobě. Možná je to specifikum jen dokumentárního filmu.. U hraného filmu znáš odpovědi, znáš konec. Pokud tyto odpovědi jako autor fikce hned neodkýváš, pokud je skrýváš a zamlžuješ, pak je to tvoje hra s divákem, tato hra je ve tvých rukou a tvé režii. U dokumentu je to jinak. Tvoje dávka upřímnosti je opravdová, protože tou cestu jdeš sice jako průvodce, ale jdeš tudy stejně jako divák poprvé a vše odhaluješ za chodu. A i ta snaha podat ultimativní odpověď se postupem času obrušuje. Pravý film musí vznikat a rodit se z hledání, pátrání, z nerozhodnutelného dilema, z pohybu a kolísání mezi ano a ne.

 

V tak obecné existenciální rovině by určitě každý režisér souhlasil, jak byste tuto radu přeložil do konkrétních příkladů – jsme tu mezi samými režiséry. [rozhovor probíhal během workshopu Ex Oriente Film, pozn. ed.]

Přečetl jsem řadu projektů a u většiny si dovedu představit film. Ne samotné filmy, ale zprávu, poslání, které chcete říct. Režiséři jsou v textu velmi sebevědomí. To je cenná vlastnost, ale musí koexistovat s pochybností. Vidím tu i sebevědomé rozpočty – nejmenší je 20.000 Euro. V devadesátém roce jsem v Germanově studiu točil hraný film. A Alexej German - velmi ceněný a slavný režisér – říkal, že režisér má mít hlad. Dostával jsem tehdy pětkrát méně než moji asistenti a měl jsem hlad. Postupně jsem se takového hladu zbavil, ale zároveň mi došlo, že režisér by ten hlad opravdu měl mít. Na to by měl člověk myslet, když píše rozpočet filmu. Můj přítel Viktor Kosakovskij teď čtyři roky sháněl peníze na svůj film s rozpočtem milion Euro. A já mu řekl, že jeho nejlepší film byl jeho první, který natočil za 20.000 dolarů.  Za každým filmem musí stát poblouznění…Jako když se zamilujete. Je to něco jiného než dlouholetý vztah s manželkou. Za vznikem filmu to poblouznění musí stát. Nesmíme stárnout napřed. Než se vrhneme na problémy globálního dosahu, jako jsou mezinárodní konflikty a oteplování, měli bychom se podívat na sebe a zjistit, jestli můžeme nějaké odhalení učinit upřímně na sobě. Možná můžeme, možná ne, ale to je taky otázka, na kterou nebudeme mít odpověď předem.

 

Začínal jste s 35 milimetrovou kamerou, jak se adaptujete na nové formy záznamu? Jak ovlivňují vaše filmy?

Na 35 mm kameru jsem začal točit v době, kdy video kamery neexistovaly, tedy existovaly, ale nedalo se jim říkat kamery. Natáčení na filmový pás pro mě byl vždy procesem ztrát. Život a dění vždy začínalo před natáčením a po něm. Momenty, kdy se skutečně natáčení protnulo se životem – děním, byly velmi vzácné. Vazba mezi technologickým vývojem a vývojem filmové formy a jazyka není žádným tajemstvím. 16 mm kameru následovalo Cinéma verité. Před naším ctěným mauzoleem na Rudém náměstí chodí stráž. Vždy jsem je pozoroval. Jejich nohy vylétávají do výšky jako střely.  Pozoroval jsem je i při tréninku. Na nohy si připevňují těžká 8kg závaží. Po celý trénink se snaží pohnout s osmi kily na každé noze. Ale když vyrazí k mauzoleu, závaží jsou už dole a nohy jim jen létají. Myslím, že i na mobilní telefony bychom si měli přivazovat 8 kg závaží a zkoušet točit. A teprve až budeme chtít opravdu točit film, tak je můžeme sundat. Jinak nám budou nohy lítat do všech stran a nikdo z filmu nic nepozná. Ale závaží si na mobily dnes nikdo nepřivazuje.

 

Přesto - Patria o Muerte jste točil na fotoaparát...

Ano. Třeba jedna z úvodních scén – dlouhá jízda ulicí. Točili jsme ji tři dny. Než se podařilo najít ten správný moment, kdy auto jede v tom správném úhlu, kdy kolem proběhne pes. To bych samozřejmě na 35 mm nikdy nemohl udělat, ztratil bych 10-20 rolí. Ale ještě jsem si zachovat tu fantómovou stopu běžícího pásu v kameře a ten kouzelný moment, kdy má člověk zmáčknout spoušť.

 

Před rokem tu stál Pavel Kostomarov, jehož tehdy připravovaný film už nyní skoro rok obíhá festivaly. I Love You je točen různými lidmi na mobilní telefony.

S Pavlem Kostomarovem jsem o této metodě mluvil a řekl jsem mu svůj názor. Nevěřím na to. Člověk je v jádru neupřímný. A podle mě je hlavním cílem dokumentu probojovat se k jeho upřímnosti, prolomit jeho image, kterou okolo sebe konstruuje. Ale pokud mu dáte do ruky kameru, aby se sám natočil, dostanete jen překlad a zdůraznění této konstrukce, ulity, lži.  

 

Evropa prochází velkými změnami na poli televizních stanic, forem distribuce i finanční podpory dokumentu. Rusko se ale z pohledu Evropy jeví stále jako uzavřené teritorium, obtížně proniknutelné. Jak byste popsal současnou situaci?

Dokumentární filmy v současnosti prakticky vymizely z televize, nemluvě o neexistující kinodistribuci. A v obchodech narazíte na stojany s DVD, kde se v kategorii dokument prodávají filmy jako "Jak se starat o domácí zvířata", "Cvičíme jógu" a podobně. Byli jsme v té době v situaci, kdy snad všichni přední ruští dokumentaristé buď pracovali v zahraničí nebo se vrhli na hraný film, takže jsme neměli takřka žádné nové domácí dokumenty.

 

Založil jste vlastní festival Artdokfest v reakci na tuto situaci?

Ano, v opozici vůči dramaturgii televize. Vím, že v Evropě se snažíme s televizními stanicemi nějak vyjít a jsme připraveni dělat kompromisy nebo alespoň vést normální dialog. Ale to bylo v Rusku v roce 2005 prostě nemožné, jakýkoli dialog skončil. V roce 2005 ruské stanice definitivně určily, co budou považovat za dokument, a ze svých pravidel nedělaly vyjimky. A právě díky tomuto kontextu jsme pravděpodobně v okamžik, kdy jsme festival založili, vzbudili ohromný zájem u osvícených diváků. Takový zájem pro nás byl a je příjemným překvapením. Festival trvá osm dní, projekce běží v pěti kinosálech, jeden z nich pojme 650 diváků, filmy se promítají celý den i večer. Během pěti let existence festivalu jsme každý rok uvedli jednadvacet filmů, což dělá přes sto filmů za pět let a z té stovky filmů ruská televize odvysílala pouhopouhé dva. Takže fungujeme coby takový protipól televize. Ostatně mottem festivalu, který u diváků nutně vzbudí zájem, je "Filmy, které v televizi neuvidíte." 

 

Je takhle radikální přístup obvyklý? Je v současném Rusku mnoho podobně aktivních lidí nebo organizací?

V současném Rusku se praktikuje iniciativní autocenzura. Před dvěma lety jsme uvedli estonsko-finský film Revoluce, která nebyla, což je jeden z mála filmů, které se věnují ruské politické opozici. Festival sídlí v centru Moskvy asi 200 metrů od Kremlinu a tohle byla opravdu velkolepá premiéra. O filmu se hodně psalo i v novinách. Po oficiální premiéře pak většina festivalů odmítla film promítat, protože se báli následků a možné perzekuce. My jsme ale od nikoho žádný souhlas k uvedení filmu nepotřebovali a nikdy nás nestihl žádný trest. Pravdou totiž je, že otroka si každý pěstujeme sami v sobě.

 

Vede tento postoj k rezignaci na kritickou tvorbu? V tuhle chvíli si vybavuji řadu filmů kritizujících zevnitř běloruský režim, jak je na tom Rusko?

Neexistuje jediný ruský film, který by kritizoval současnou vládu nebo režim. Rusko se přitom na rozdíl od Běloruska obecně považuje za víceméně demokratickou zemi. V Bělorusku se však každý rok vyrobí tři nebo čtyři filmy proti Lukašenkovi, takže tomu opravdu nerozumím. Domnívám se, že v zemi se 145 miliony obyvatel je poněkud nepravděpodobné, že by neexistoval alespoň jeden člověk, kterého by současný režim neiritoval. Soudě podle stavu ruského dokumentu zde však panuje všeobecná spokojenost.

 

Jak byste popsal současné schéma vaší veřejnoprávní televize? 

Ve všech ruských televizních stanicích, včetně regionálních, se ročně vyrobí 3 000 hodin nefikčního programu. Celostátní televize, které vysílají z Moskvy a Petrohradu, vyrobí ročně asi 1 500 hodin. Průměrný rozpočet na televizní dokument se pohybuje mezi 10 a 30 tisíci dolary. Výroba televizních dokumentů vypadá asi takhle - stanice nejdřív určí téma a pak musí do nejposlednější tečky schválit scénář. Když má film 44 minut, musí komentář zabírat přesně 38 minut a ani o minutu míň. Maximální dovolená pauza v komentáři je 15 sekund. A tak nějak vypadá dokumentární produkce.

 

A kromě televize, jaké jiné zdroje má dokumentární tvorba a jak fungují?

Ministerstvo kultury každý rok podpoří obrovské množství filmů, asi 380. A vydá na ně přibližně jeden a půl milionu dolarů. Když celkovou sumu vydělíte počtem filmů, vyjde vám z toho asi 30.000 dolarů na film. Tolik stál v dokumentu Motherland or Death jenom zvuk. A ministerstvo navíc tyto finance chápe coby stoprocentní rozpočet filmu, neuděluje částečnou podporu. Po dokončení filmu si pak uzurpuje právo na vlastnictví filmu, filmaři jsou nuceni film poskytnout do archivu a tečka. Proto je takřka nemožné dělat ruský koprodukční projekt se zahraničím, protože i když mi například němečtí koproducenti dají pětkrát víc peněz než ruský stát, na papíře to stejně vypadá jako by stát byl stoprocentním producentem snímku. Je tedy velmi obtížné dojít k nějaké dohodě. Je to jako když cestujete do USA s evropskou zástrčkou a prostě ji pak nemůžete použít. Připravoval jsem například jeden film v koprodukci s Německem, Finskem, Polskem a Ruskem a když jsem ho předložil ministerstvu, prohlásili: "Dobrá, ale tyhle německé, polské a finské koproducenty budete muset odstranit z titulků. Bude tam jenom: 'Tento film vyrobilo Ministerstvo kultury Ruské federace.'" A to mi přispěli jenom desetinou celkového rozpočtu. Takže tu máme 380 filmů, které se neobjeví v televizi, v kinech ani na DVD trhu, jejichž technická kvalita nestačí ani pro archivní účely. Jejich statistiky jsou tudíž naprosto smyšlené. Tyhle filmy zároveň existují i neexistují. Neuvidíte je rozhodně na žádném mezinárodním festivalu. Za celou dobu existence festivalu Artdokfest žádný z nich nedostal cenu. Filmy se státní podporou netočí Sergej Dvorcevoj, Viktor Kossakovski, prakticky nikdo.

 

Jak financujete svůj vlastní festival?

Máme hlavní dva zdroje financí. Jedním je ministerstvo kultury, které nám poskytuje sumu, která se jim asi zdá obrovská - 60.000 dolarů ročně. Festival ale ročně vyjde na 200.000 dolarů. Každý rok mi tedy nezbývá než objíždět přátele a známé a přemlouvat je, aby přispěli. Vláda je na druhou štědrá, pokud jde o jiné festivaly, alespoň o jeden konkrétní... Moskevský mezinárodní filmový festival každoročně od státu dostává 6 milionů dolarů. Tenhle festival by však stál maximálně 1 - 1,2 milionů dolarů, i kdybyste pálením dolarů třeba poháněli promítačku. Tento jediný festival dostává každý rok víc peněz než všechny ruské festivaly dohromady. Důvodem tak velkorysé podpory je náš veliký Nikita Sergejevič Michalkov, de facto vlastník, šéf a pořadatel festivalu. Rozpočet Michalkova posledního filmu byl vyšší než celková suma, kterou stát vydal na kinematografii - archivy, dokumentární filmy, hrané filmy, penze pro filmaře, filmové školy. Ke svým loňským 65. narozeninám dostal Michalkov od státu také pěkný dárek ve formě 1% z výnosů za dovoz elektroniky, tj. asi 100.000 dolarů čistého za rok. Vím, že Michalkova máte v Česku rádi. Tak si ho klidně nechte. Klidně vám ho bezplatně daruju. Michalkov je taky předsedou Ruské filmové asociace. Loni na protest proti Michalkovovi organizaci opustili všichni významní tvůrci a založili si nové sdružení. Když říkám "všichni", myslím tím lidi jako Alexej German, Alexandr Sokurov, Jurij Norštejn a další. 

 

A filmové vzdělání? Kde a jak se dnes studuje dokument?

V Rusku dnes funguje jedna skvělá škola pro dokumentaristy, která nespadá pod ministerstvo kultury, nýbrž je součástí ekonomické univerzity. Vedoucí dokumentární katedry je režisérka Marina Razbezhkina. To je v současnosti nejlepší dokumentární škola. Pokud jde o státní filmové školy, tak tam je to spíš otázka pokusu a omylu, protože pedagogové se zpravidla rekrutují ze starší generace filmařů a zastávají konzervativní názory a přístupy. Student pak musí být opravdu silnou osobností, aby se s tím srovnal a dokázal vytvořit něco nového. Marina Razběžkina oproti tomu nabízí úplně jiný, otevřený styl výuky. Velmi si jí vážím, protože vychovává asi jedinou generaci tvůrců, kteří se doopravdy snaží o reflexi současnosti, skutečného života a reálných problémů. Coby ředitel festivalu každý rok zhlédnu asi tisícovku filmů a valná většina z nich nestojí za nic, proto si Mariny velice vážím.

  

Text byl poprvé zveřejněn v říjnu 2011 v novinách IDF Industry Reel #3Režisér Vitalij Manskij byl hostem industry programu IDF v Jihlavě, jeho master class se konala 29. října 2011.

foto: Motherland or Death (r. Vitalij Manskij, Rusko 2011)


Související články:
Film týdne: Motherland or Death