Paralelní (sub)kultury

Dokumentární film Schwarzkopf, který jako svůj debut natočil Arman T. Riahi, zachycuje prostředí druhé generace imigrantů ve Vídni prostřednictvím hlavního protagonisty Nazara, kontroverzního rappera íránského původu. Mladí lidé ho zbožňují, konzervativní část společnosti ho nenávidí a bulvár na něj útočí... Kontroverzní muž se stal terčem rostoucí xenofobie extrémní pravice, která brojí proti islamismu. Hlavním tématem filmu však není Nazar, ale nedostatek tolerance v multikulturní společnosti.

V říjnu 2011 Schwarzkopf získal nominaci na Cenu Silver Eye, kterou uděluje trh East Silver. Tento týden se představí na přehlídce Dny evropského filmu. Snímek můžete vidět ve středu 18. dubna v 20:30 ve Světozoru, podrobnosti zde.

Na první pohled film vypadá jako portrét kontroverzního hudebníka, nakonec se však ukáže, že film vlastně není ani tak o něm jako o druhé generaci přistěhovalců v Rakousku a o jejich hledání identity. Byl to váš záměr od začátku?

Měl jsem původně ještě při psaní scénáře a v předprodukci nápad začít celý film s dospělými protagonisty a na konci mít skutečné teenagery, kteří vyrůstají ve Vídni. Nechtěl jsem se však vydat cestou rekonstrukcí, takže jsem brzy přešel k nápadu natočit dospívající protagonisty v podobném kulturním a sociálním prostředí, které by z vlastní minulosti poznali i dospělí hrdinové. Takhle to tedy začalo a zdá se mi, že rozhodnutí nezobrazovat jejich skutečné zážitky pomocí herců bylo správné. Byl by to určitě docela jiný film a jinak by vyzněly i všechny příběhy protagonistů.

Ptám se i z toho důvodu, že ve filmech Ein Augenblick Freiheit a Exile Family Movie, které natočil váš bratr, jsou hlavním tématem právě otázky přistěhovalectví a identity. Předpokládám, že pro vás je to téma stejně osobní...

Témata imigrace a identity vždy zaujímají v životech druhé generace imigrantů důležité místo, přestože já ještě technicky patřím k první generaci, protože já i moji sourozenci jsme se narodili v Íránu. Ale já a moje sestra jsme byli ještě hodně malí a moc si z doby v Íránu nepamatujeme. Dnes bydlím ve Vídni, a i když mi chybí podívat se do země, kde jsem se narodil a kterou znám z vyprávění rodičů a příbuzných a z médií, našel jsem si domov. Nemá to však nic společného se geografickým prostorem, je to otázka vnitřního pocitu a toho, že mě společnost nebo alespoň část společnosti, s níž jsem konfrontován nebo s níž jsem se konfrontoval, přijala. Tahle podstatná věc je právě to, co chybí v životech protagonistů filmu – nemají pocit sounáležitosti a přijetí. Často je to kvůli tomu, že řada z nich nemá fungující vztah s žádným člověkem ve svém sociálním prostředí. Bez takových vztahů, bez podpory lidí, kteří vás milují a podporují – tedy nejčastěji rodičů – jste nutně vykořenění. Cítít se jako doma v cizí zemi nebo přesněji v zemi, která je cizí pro kulturu vašich rodičů, je spíše sociální než kulturní otázkou, zejména pro druhou a třetí generaci přistěhovalců. Pocit, že do společnosti patříte, získáte díky sociálnímu prostředí a díky lidem kolem vás. Jestliže se v Rakousku někteří mladí lidé, kteří se zde již narodili, stále jako doma necítí, souvisí to také s tím, že rakouská média, politici i obyčejní lidé jim někdy vnucují pocit, že nejsou vítaní. Nehraje to velkou roli, pokud ovšem máte pevné zázemí, vzdělání a sebedůvěru.

Je zřejmé, že Nazar je pro mladé lidi ve filmu vzorem. Ale stejně jako vy pochází z Íránu a vyrostl ve Vídni. Oba asi máte na řadu věcí odlišný pohled. Existují rozdíly ve vnímání identity i mezi mladými lidmi, kteří již vyrostli v nové zemi?

Děti narozené v zemi, která je cizí pro kulturu jejich rodičů, by se tady teoreticky měly cítit víc doma než děti, které se narodily ještě ve staré vlasti a pak se přestěhovaly. V některých částech Evropy to ale funguje opačně a to je docela znepokojivé. Děti z přistěhovaleckých rodin mají často kamarády s podobným zázemím, například turecké děti se kamarádí výhradně s tureckými dětmi. Takhle dochází – alespoň u mladší generace – k vytváření tzv. paralelních kultur. Oproti obvyklým zjednodušujícím představám, které sytí bulvár a nenáročná média, je však xenofobie pouze vrcholkem ledovce. Všechno se odvíjí od toho, jak takové děti vyrůstají, jak se k nim chovají rodiče, jestli mají fungující rodinu a vzdělání. Pokud váš život plyne bez problémů, dokážete se přes xenofobii a nenávist lidí přenést. Pokud váš život ale od začátku nabere špatný směr, nedokážete nenávist lidí strávit a budete mít o to větší vztek. Je to také otázka charakteru, ale to se zase dostáváme k rodinnému zázemí a výchově.

Rasismus a xenofobie jsou v celé Evropě stále palčivými problémy. Nazar a jeho přátelé na to ironicky reagují právě přezdívkou Schwarzkopf. Jak silné jsou xenofobní tendence v Rakousku?

Rasismus je v Rakousku stále hluboce zakořeněn, přestože Rakousko vždycky bylo multikulturním státem. Příčiny asi nejlíp dokáží vysvětlit lidé jako Helmut Qualtinger nebo Thomas Bernhard. Navzdory tomu, že Rakousko je odjakživa zemí imigrantů, zde myslím vždy existovalo i určité pohrdání vším, co se jeví jako 'cizí'. Na začátku 20. století to byli Židé, v 70. letech to byli gastarbeiteři z Jugoslávie a Turecka a dnes jsou to muslimové. Představitelé krajní pravice jako Haider, pravicová konzervativní vláda Wolfganga Schüssela v roce 2000 a mocný pravicový bulvární deník Kronen Zeitung ze xenofobie znovu učinili společensky přijatelnou záležitost. Pravicová politika má v Rakousku převahu už dvacet let, takže problémy imigrace, integrace a zachování vzájemného respektu mezi různými kulturami se využívají pouze jako negativní hesla během volebních kampaní. Jedinou skupinou, která se opravdu snaží o zlepšení situace v této oblasti, jsou sociální pracovníci, učitelé a podobně.

Nazar sám čelil obvinění ze xenofobie – v jeho textech měly být prvky radikálního islamismu. Můžete tuhle kauzu přiblížit podrobněji?

V jedné písni Nazar doslova rapuje „oslavuju 9/11“ a nacionalistické straně FPÖ a jejímu předsedovi Heinz-Christianu Strachemu netrvalo dlouho, aby prohlásili, že ve Vídni bují radikální islamismus. Nazar ale není nijak nábožensky založený. Je to muslim, ale náboženství v jeho životě nehraje významnější roli. Takhle to ve Vídni vnímá většina dětí imigrantů. Náboženství nebo pocit sounáležitosti s lidmi stejného vyznání může být pro tyhle děti atraktivním útočištěm a to je třeba brát vážně. Ale stejně jako Nazar ve svých textech vyostřeně vyjádřil svůj názor – své přesvědčení, že po 11. září trpěly nejvíc muslimové – který ostatně vysvětluje i ve filmu, neboť jsem ho s obviněními konfrontoval, představitelé krajně pravicové strany vědomě ignorovali skutečnost, že provokace je jednou ze základních ingrediencí rapu. Udělali jen to, co jim jde nejlíp – všechno zveličili stejně jako Nazar záměrně přehání ve své hudbě – a tím se také odhalili. Tvrdili, že ve Vídni se rozmáhá radikální islamismus a že sociální demokraté (SPÖ) tomu angažováním Nazara během posledních voleb napomáhají. Vídeň dost možná zažívá nárůst radikálního islamismu, ale stejně tak i radikálního komunismu, radikálních antiglobalizačních hnutí a podobně. Dokud bude společenská debata probíhat v podobném duchu, radikalizace bude probíhat dál. Myslet si cokoli jiného je naivní.

Jak dlouho trvaly přípravy filmu? Chtěl být Nazar součástí filmu od začátku nebo to i kvůli jeho nedávným probémům se zákonem a kauze s texty vyžadovalo přesvědčování?

Poměrně rychle jsme na film získali finance, protože po tomto druhu témat je v Rakousku stále poptávka – lidé o této části společnosti kromě bulvárních zpráv moc nevědí. Nazar si nejdřív myslel, že to bude nějaká televizní reportáž, a trvalo nějakou dobu přesvědčit ho, že to bude opravdový dokumentární film. Nějakou dobu také trvalo získat si důvěru dalších protagonistů a přesvědčit je, že chci zachytit jejich život a život jejich generace do hloubky a férově. Nazar měl zájem od začátku, ale bylo nám zároveň jasné, že mu nebudeme dělat žádný propagační film. Chtěl jsem natočit portrét celé generace, a ne jenom portrét jednoho člověka. Točili jsme dlouho a za tu dobu se v Nazarově životě přihodila řada věcí. Někdy jsme u toho byli – jako při jeho propuštění z vězení – jindy zase ne. Ale na tom, že spolu natočíme film, jsme se dohodli rychle.

 U hip hopu a pro Nazara je jistá míra stylizace obvykle nezbytná. Neměl jste kvůli tomu problém proniknout k „pravému“ Nazarovi? Nechtěl si i při natáčení zachovat svůj mediální obraz zlého a naštvaného rappera?

Samozřejmě se tak někdy choval a ve filmu je to vidět. Všichni se před kamerou chovají trochu jinak než v soukromí, natož pak rapper jako Nazar. Ale i to jsem respektoval a nesnažil jsem se to nějak prolomit, i tohle je důležitou součástí celého příběhu a podstaty rapu. Navíc jsme byli jen pozorovateli. Několikrát se ale stane, že za touhle pózou najednou uvidíte citlivého a zraněného člověka. Spolu s dětmi a teenagery to myslím na vyprávění tohoto příběhu stačilo.

Rozhovor byl poprvé zveřejněn v říjnu 2011 v novinách IDF Industry Reel #2.

East Silver 2011 / Silver Eye Award nominee 2011 / East Silver Caravan 2012 

Související články:
Dokumentární filmy v programu Dnů evropského filmu