Rainer Komers se narodil roku 1944 v Gubenu. Spolupracoval se Studentskou filmovou společností v Bonnu, vystudoval film na Umělecké akademii v Düseldorfu a pokračoval ve studiu filmu a fotografie na univerzitě v Essenu. Jelikož naslouchá místům, musí za nimi cestovat; navštívil již Aljašku, Ekvádor, Francii, Indii, Japonsko, Lotyšsko, Litvu, Rusko i Jemen. Často spolupracuje s televizními stanicemi, které jsou buď producenty jeho filmů nebo odběrateli. Druhým místem, kde se Komersova díla zabydlela, jsou festivalová stříbrná plátn. Komers přednáší o filmu v Berlíně, Düsseldorfu, Münsteru a ve Vídni. Žije a pracuje v Německu, ale jeho záměr a záběr jsou neoddiskutovatelně nadnárodní. Už jen díky tomu aspektu, že se záhy zřekl mluveného slova, komentářů i dialogů, a coby dorozumívací kanál zvolil filmový jazyk.
V dílech z první půle devadesátých let dvacátého století jasně rozpoznáváme, že objednavatelem byla televize. Odráží se to ve zpravodajské etice a potřebě povysvětlit fakta v komentáři. Dialog a slovo mají neporovnatelně větší a zásadnější prostor, než je tomu v Komersových pozdějších dílech. Lettischer Sommer (1992) je věnováno dvěma lotyšským novinářům, kteří se snažili během nepokojů v Rize přinášet objektivní zprávy a jeden z nich zaplatil životem. Komers se dostává se blízko, přinutí diváka podívat se smrti do tváře a její výraz není vlídný. Jde o televizní dokument, tomu odpovídá technika i estetika zpracování, proto se v zásadě jedná o konzervativní formát, kamera detekuje místa, na nichž se ocitá a význam záběrům dodává voiceoverový komentář. Šlo by dílu přiřknout přívlastek toulavá kamera, oko objektivu bloudí, snímá, zachycuje a podává bohatý obraz Lotyšska, jak vypadá v době natáčení, jak vypadalo, když jím cloumaly nepokoje, než došlo svobody a klidu, využívá archivní záběry nejrůznějšího druhu s vysokou informační hodnotou a doplňuje je vlastními výjevy zhusta spíše lyrického typu, buduje dojem spíše než informaci. Dohromady se tak po vlastním způsobu pokouší o obraz Lotyšska v historicko-společenských souřadnicích. Bloumavá a zvědavá kamera stejně jako bohatost celkového výjevu jsou parametry, které si Komers odnese do svých autorských projektů.
Symfonie průmyslu a touha po zachycení „hlasu“ místa už výrazně ovládá film Ofen aus (1993-95). Na jedné straně snímku dominuje poetistické okouzlení průmyslem, pokrokem, mechanizací, ráz modernistický, typ zpracování a zájem o továrního dělníka inklinuje a odkazuje k první filmové avantgardě, k očarování vším pohyblivým a mechanickým, co konvenuje s charakterem filmového média a společně dosahuje křehké fotogenie. Na druhou stranu je zcela jasný myšlenkový záměr, sociální interest, a sice v touze postihnout situaci dělníků, kterým zavírají továrnu. Není to jen velkolepé memento nad mechanickým hrobem, ale pídění se po životních podmínkách těch, kdo s touto hybností pracují, kdo jí slouží. Oko kamery sleduje stroje při jejich ladných pohybech a ohromující síle, sleduje dělníky při práci, odpočinku, při vzájemných interakcích. Nechává promlouvat je a sám směřuje diváka svým komentářem, aby mu situaci dostatečně ozřejmil. Okouzlení průmyslem tak není samoúčelné, Komers továrnu vidí ve společenském kontextu, jako zdroj práce a obživy.
Ve svých vrcholných snímcích už se zcela zříká komentáře, ale nadále zůstává fascinován krajinou spoutanou civilizací, obzvláště průmyslem. Ať už je to perpetum mobile automobilové dopravy, strojová výroba poznávacích značek nebo pohyb šicího stroje. Komers nezapomíná ani na klapot uvolněné cedule, i její tón dojde uznání v celkové písni krajiny. Erdbewegung (1999-2004) je triptych z děl B 224 (1999), Nome Road System (2004) a NH 2 (2004), místními hrdiny se stávají postupně Německo, Aljaška a Indie. Rytmus vytváří kadence obrazů, autor objevuje na místě tóny, prostor ho uchvacuje, co vidí, prostředkuje divákovi. Chvíli zůstane pohledem na dopravní tepně, chvíli na lidské tváři, chvíli na pásu s pískem. Jako by ho fascinovalo vidět kamerou a tu fascinaci přenáší do způsobu, jakým jeho obrazy působí. Ocelová trubka viděná okem je trubka; viděná kamerou je najednou artefakt. Hudbou a slovem jsou ruchy, vlastní jazyk světa kolem nás. Režisér skládá báseň, jejímiž slokami jsou filmová okénka, její melodií zurčení vody, hluk dopravy a či šumění lesa. Domek u silnice nebo řeka v údolí nejsou jen prvky krajiny, ale brož připnutá na zemském svetru. Sypání průmyslových odřezků není jen vedlejší produkt výroby, je to anorganická píseň. Opět dominuje mechanický pohyb a jeho specifická krása. Komers vlastně vede rozhovory s těmi třemi místy, ta se předvádějí, promlouvají, nakrucují se, aby hezky vypadala, ale zároveň jsou ráda, že si mohou postěžovat.
Ve stejném charakteru a intenci vznikají a odvíjejí se i Komersovy následující projekty. Vyhlédl si města z celého světa, na nichž se civilizace podepsala pustošivým způsobem, a vyráží s nimi natočit interview. Patří sem Kobe (2006), kde pozici hlavní hrdinky zastává japonské město Kobe. Jak funguje, jak mu tluče srdce, jak se nadechuje, kam směřuje? Sonet, který Komers skládá, neobsahuje nic, co by Kobe samo nezazpívalo či nezahrálo. Velmi podobně vypadá Ma'rib (2008), Komers dosvědčuje, že už nepotřebuje naraci ani jazyk, dospěl k svébytné formě vyjádření. Při sledování velkých měst, jejich života a lidí v něm, se mihotá na pomezí poezie a sociologie. Veškerá každodennost má právo přidat svůj tón, svou harmonii. Věci, lidé, příroda, všechno má rovnocennou hodnotu, všechno spolu vytváří rytmus a řád. Komers naslouchá, aby zjistil, jakou melodii hrají. Po tom se pídí i v dalším díle volné série, v Milltown Montana (2009). Když stroje mizí, odvanou jejich hlasy z písně krajiny, nebo se ozývají jako nářek duchů? Seseke Classic (2010) znamená komorní přídavek k jeho filmové básnické sbírce. Zároveň se tu vrací slovo, v závěrečném psaném komentáři, použitém citátu, který pojmenovává filozofické aspekty Komersovy tvorby. V psaní deníku milostného vztahu krajiny a civilizace však již dospěl tak daleko, že mu na srozumitelnosti nijak neubere, když slova ze záchycovaného dialogu vypustí.
- - -
Vybraná filmografie: 2211 Buettel (1974); Zigeuner in Duisburg (1978-1980); 480 Tonnen bis viertel vor zehn (1981); Wer bezahlte fuer Hitler? (1983); Die Sterne der Heimat (1985); Erinnerung an Rheinhausen (1987-1989); Lettischer Sommer (1992), Ofen aus (1993-1995); Ein Schloss fuer alle (1998); B 224 (Earthmoving) (1999); NH 2 (Earthmoving) (2004); Nome Road System (Earthmoving) (2004); Kobe (2006); Ma'rib (2008); Milltown, Montana (2009); Seseke Classic (2010).
Text byl poprvé zveřejněn v novinách IDF Industry Reel, které vyšly v březnu 2012 během East Doc Platform.