Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Rodinná pouta a síla inscenace

Na konci října získal lotyšský dokument Family Instinct režiséra Andrise Gauji Cenu Silver Eye za nejlepší středometrážní film trhu East Silver. Film bude také uveden v prestižní soutěži festivalu IDFA (17. - 28. 11.). Výkonná producentka Ilze Eglite ze společnosti FA Filma v rozhovoru poodkrývá více o silném tématu a neobvyklé formě filmu.

 



Rodinná pouta a síla inscenace
Rozhovor s Ilze Eglite, výkonnou producentkou dokumentárního filmu Family Instinct

Hana Rezková, Zdeněk Blaha




Forma vašeho filmu je hodně založena na prostředcích hraného filmu, třeba využití protizáběru, výstavba scén, osvětlení...

Andris chtěl natočit film na pomezí dokumentu a hraného filmu. Měl přesnou představu, jaký film chce natočit, protože s tou rodinou strávil hodně času. Díky tomu se od nich dozvěděl o všem, co se stalo v minulosti, třeba o tom, když šel Valdis do vězení, a tyto klíčové události pak inscenoval. Některé scény tedy vypadají jako hraný film, ale všechny situace se reálně staly.

 

Jak to vypadalo při samotném natáčení? Nakolik jste opravdu inscenovali? Kamera se někdy pohybuje během rozhovoru, scény jsou uměle nasvíceny...

V některých scénách jsme použili pomocné osvětlení, ale jen výjimečně. A Andris někdy protagonisty požádal, aby se nějak hýbali, ale všichni byli nadšení, že mají možnost všechny ty příběhy přehrát ještě jednou před kamerou. Šlo však pouze o pár scén.

 

Například scéna, kdy jeden z protagonistů leží na podlaze celý od krve a předstírá, že se zabije?

Ano, ale to se předtím skutečně stalo, opravdu v minulosti říkal, že se chce zabít, protože ho Zanda nemiluje. Pokusil se o sebevraždu nožem, takže to bylo podle reálné situace. V téhle scéně však Zanda a ostatní nevědí, že je to jenom barva, pro ně je to skutečnost.

 

Takže je tam ještě ta okolnost, že někteří jsou zasvěceni a jiní ne...

Andris si ty příběhy nevymyslel, žil s těmi lidmi a oni mu vyprávěli o své minulosti. Scéna, v níž matka nadává svému synovi za to, že je alkoholik, a snaží se mu sebrat pivo, je čistě dokumentární. Stejně jako ta s rybou pro Zandu a všechny oslavy, to je čistě dokumentární materiál.

 

Jak vůbec Andris Gauja příběh Zandy objevil?

Když se Zandě narodil první syn, Lotyšská televize kvůli incestu o jejím příběhu referovala. Andris v té době v televizi pracoval a točil televizní dokumenty. Juris Poškus, další režisér z naší společnosti FA Filma správně tušil, že příběh má silný umělecký potenciál. Měli jsme štěstí a s televizí jsme se domluvili, že na téma natočíme čistě autorský dokument. O tom, že Zanda a Valdis jsou sourozenci a mají spolu dítě, už úřady v té době věděly.

 

Ale na konci filmu se z titulku dozvídáme, že Zanda se z domu odstěhovala...

To už při lotyšské premiéře filmu neplatilo. Žila tou dobou opět ve vesnici. Když Andris dokončoval střih, pomohl přestěhovat Zandu, děti a jejího nejlepšího kamaráda Andulise do jiné části země, ale nikdo nevěřil, že se tam skutečně usadí. Dávali tomu maximálně dva týdny, měsíc... A po dvou týdnech opravdu utekla zpátky do vesnice. Bratra nejdřív opustila, ale zase se k němu vrátila. Zanda říkala, že bylo hrozně ubíjející žít v prázdném domě a v místě, kde nikoho neznala. Jednou jsem ji potkala v Rize a o svém životě vyprávěla s určitou hrdostí: “V mém životě se pořád něco děje, pořád je co dělat, nikdy se nenudím.” Netrpí depresemi ani není smutná. Ve filmu je patrné, že ji nic z toho, co prožila, nezlomilo, a že má svůj život ráda. Je jí 28 let a nezažila nic jiného, nedokáže žít pomalým tempem někde na vesnici.

 

Ve filmu je i to, když Zanda dostane obecní byt a v další scéně se z něj narychlo stěhuje.

Ano, ale žila tam celý měsíc. Přivedla si tam ale své přátele, takže to bylo podobné... Vyrosta v dětském domově a má proto silné vazby ke své rodině a hlavně ke svým dětem, které nechce ztratit. Nedokáže žít sama, i když otcem jejích dětí je vlastní bratr. Má také trochu zmatené představy o tom, co rodina vlastně znamená. Je to manžel? Otec? Matka? Dítě? Domov? I když jako jediná z celé komunity nepije, odejít nedokáže. Dzon a Andulis, její matka - všichni žijí pod jednou střechou. Její nejstarší syn už žije jinde, ale Zanda není jako on, nemůže se odstěhovat, protože se bojí, aby její děti neprožily to, co ona.

 

Kolik lidí tvořilo štáb? A jakou jste používali techniku? Museli jste točit v relativně malých prostorech.

Byl tam jenom režisér a kameraman, aby nenarušili komorní atmosféru. Ve větší skupině už by asi lidé nebyli tak otevření.

 

I ty úžasné záběry v zasněžených polích?

Máme jenom tyhle dva. Všechno jsme dělali v hrozně malém týmu. Neměli jsme ani fotky z filmu, protože jsme neměli fotografa. Párkrát udělal nějaké snímky kameraman při natáčení, jako třeba ten, kde Zanda sedí na posteli a na sobě má modrý svetr. To je jedna z mála fotek v dobrém rozlišení.

 

Linie příběhu je taková proměnlivá a v průběhu filmu se střídá různý rytmus. Bylo to tak myšleno od začátku? Rozhodl se Andris vytvořit takovou strukturu již před natáčením?

Film připravoval dva roky, takže to nebylo něco, na co by myslel hned na začátku. Nějakou dobu s nimi žil a poté, co Valdis vyšel z vězení, se zase muselo natáčení přerušit, protože Valdis nechtěl ve filmu být. Takže Andris udělal finální střih. Začínal uprostřed, aby vytvořil hlavní, nosnou strukturu, ale pak ještě provedl hodně změn. První hrubý střih měl asi 18 minut a pak 50 a 60 minut a nakonec jsme skončili na 58 minutách pro Autlook Filmsales a na festivalu IDFA budeme mít verzi, která má 61 minut.

 

V čem se liší?

Je mezi nimi nepatrný rozdíl. Pro Autlook jsme vystříhli část poděkování ze závěrečných titulků, protože to není tak důležité pro mezinárodní publikum a také scénu, v níž čte Zanda dopis. Andris tam místo ní dal jiný záběr a komentář.

 

 

Family Instinct letos v Jihlavě získal Cenu Silver Eye za nejlepší středometrážní dokument trhu East Silver.

Přehled všech dokumentárních projektů, které se 21. - 28. října zúčastnily letošního East European Fora, najdete zde.

Rozhovor se poprvé objevil ve 3. čísle Industry Reel, ob-deníku IDF pro filmové profesionály v Jihlavě.