Slušní jako my

Poklidnými obývacími pokoji litvínovského sídliště zaznívají definice slušného chování. Hranice mezi slušnými a těmi ostatními se vytyčují podle aktuální potřeby, během háčkování a strouhání česneku. Filmový esej Radovana Síbrta O slušnosti bez viditelných intervencí a komentářů a ve vizuálně čisté formě sleduje zárodky a kořeny postojů, jež by jen o pár desítek kilometrů dál do vnitrozemí dostali nálepku rasistické. Co doutná pod povrchem multikulturalismu a jak se životní prostor otiskne do naší schopnosti nakládat s jinakostí?

Film O slušnosti je zařazen do aktuálního katalogu East Silver a během následujících týdnů bude podpořen servisem Karavany East Silver na desítkách světových festivalů.

Ve filmu je velké množství záběrů, v nichž používáš voice off.  Je to formální volba, estetická? Nebo praktická?

Točili jsme na 16mm materiál a v tu chvíli člověk přemýšlí vizuálně, předem si prochází lokace, představuje si záběry a ty pak točí. V tomto filmu jsou ale samozřejmě klíčové výpovědi, takže rozhodnutí to bylo formální i praktické. Hlavně zpočátku jsme bojovali s každou minutou materiálu. Během jednoho týdne jsme natočili třeba jen 4 minuty filmu. V určitou chvíli se z toho stala i formální volba, věděli jsme, že podobným způsobem bude natáčení pokračovat a pokračovali jsme v tom vědomě. Kameraman mi po dokončení střihu dokonce vyčítal, že je tam moc kontaktního zvuku, že je tam moc kontaktních výpovědí, a že takhle jsme to netočili a nechtěli. Podobným způsobem už jsem dělal jeden film. Dopředu jsem si nahrával výpovědi, na jejich základě jsem pak komponoval záběry.

Tahle metoda zároveň zabraňuje přímé identifikaci s postavami. Dává divákovi šanci pozorovat film s odstupem, najít si analytičtější pohled. A odstup je pro takový film…

…nezbytný. Naprosto nezbytný. Já jsem od začátku vůbec nechtěl žádnou identifikaci s postavami. Chtěl jsem, aby šlo o takové anonymní vstupy do obývacích pokojů, kde se ozývají komentáře k tématu soužití s Romy. Až postupem času se tam objevila například linka se psem a podobná rozvinutí postav. Pořád si nemyslím, že se s postavami dá nějak identifikovat, ale do filmu jsem nakonec nechal proniknout momenty, přes které člověk může postavy vidět trochu komplexněji, lépe jim porozumět. Myslím, že to není na škodu. Trochu to bylo pod vlivem workshopu Ex Oriente Film. Zde jsem musel začít řešit, jestli je možné udržet pozornost, pokud na sebe jen chladně vrstvím jednotlivé výpovědi. Linka se psem se nakonec nabídla jako možnost postavu sledovat. 

Pes funguje i jinak. Je příkladem, že člověk, jehož výpovědi bys odsoudil jako přinejmenším podprahově rasistické, miluje svého psa, stará se o něj. Kdybys slyšel jen výpovědi, jako divák bys měl míň práce, situace by byla přehledná. Postava odsouzeníhodná. Jasně identifikovatelné zlo se dá jednoduše odsoudit, ale se „slušným“ člověkem, který říká ty ošklivé věci nejde nakládat tak jednoduše.

Já si myslím, že to je v každém z nás. Máme v sobě potenciál vyslovit cokoli, co říkají mé postavy. Jde jen o to, v jaké se objevíme situaci. Buď se tenhle potenciál znásobí, nebo s ním pracujeme a snažíme se jej utlumit. Nejde tedy o konkrétní lidi v konkrétním místě, jde o tenhle potenciál. Jsme to my všichni.  Lidi z Janova jsou v podstatě "v první linii" toho multikulturalismu, který máme intelektuálně vlastně všichni strašně rádi. Nějakým způsobem o něm dokážeme mluvit, ale ve chvíli, kdy se s ním skutečně setkáme, začneme s ním bojovat.  Vzpomínám si, jak pro mě byl v minulosti utrpením třeba můj pobyt v Africe. Dovolená je jedna věc, ale když člověk v cizí kultuře musí pracovat a existovat v ní, tak to vyžaduje neuvěřitelné množství energie navíc. Musí přizpůsobit své myšlení, způsob života. Moje postavy na to tu kapacitu prostě nemají. A navíc si tuto zkušenost dobrovolně nevybrali. Jsou svým způsobem obětí různých podnikatelských subjektů, které skoupily byty a domy v tomto sídlišti a přestěhovaly sem tzv. nepřizpůsobivé obyvatelstvo z lukrativních městských center. A mezi nimi je samozřejmě dost lidí, kteří se liší barvou pokožky. Moji protagonisté na nic podobného nebyli připraveni. A nemohou se bránit. Stali se vězni. Nemohou odejít, ceny jejich bytů klesly a v jiném místě by si za tyto peníze žádný byt nekoupili. V podobných situacích vylézá to nejhorší, co v nás je. Nechci postoje svých postav obhajovat, jenom jsem tomu začal postupně rozumět. Strávil jsem s nimi hodně času, ze začátku jsem se děsil všeho, co říkají, ale postupně jsem si uvědomoval, že jsou vlastně obětmi. Vyloučené lokality fungují jako místo, kde se takový postoj koncentruje.

Takže naše zázemí v Praze nás chrání? Je tím hlavním, co nás liší od janovských postav? 

Ano, v Praze žijeme v jistém intelektuálním blahobytu a nemusíme se konfrontovat s ničím, s čím nechceme. My nejsme této extrémní situaci vystaveni, to je první věc. Za druhé, určitě se tyto věci lépe zvládají s určitou zkušeností a… neříkám vzděláním, ale zkušeností, protože ve chvíli, kdy o nějakém cizím "elementu" něco vím, nějak ho poznávám, zjišťuji, že nejde o jednotnou masu, tak můžu začít rozumět některým částem takovéto cizí kultury. Navíc, asi se nebavíme čistě jen o kultuře, ale také o sociální skupině. Situaci v Janově máme tendenci vnímat v etnické rovině, je to tak pro nás přirozené, nejjednodušší. Ale v těchto vyloučených lokalitách se opravdu bavíme spíše o sociální vrstvě a ne o nějaké hierarchizované kultuře. Dalším problémem ale je, že vznikají sociální ghetta, v nichž se samozřejmě tyto třecí plochy mezi různými "kulturami" velmi silně projevují. Moji protagonisté nebojují pouze s tím, že by měli koexistovat s Romy. Bojují s tím, že se dostali do nezáviděníhodné situace. Přicházejí o práci, často to byli horníci, mají různé těžké nemoci z povolání, novou práci již neseženou. Jeden z mých představitelů pracoval desítky let na šachtě. Několik měsíců před nárokem na profesní důchod mu jej zrušili, ale přitom se blíží kvótě maximálního počtu odfáraných hodin, po které jej propustí. A kvůli všem těm nemocem z povolání jej nikde v tomto věku nezaměstnají. A když nakonec vážně onemocní, tak jej z práce vyhodí. Takže sedí na tom sídlišti, které dříve bývalo pohodlným místem k životu, je najednou bez práce, umírá mu pes a vedle mu oslavují lidé, které samozřejmě vidí jako Cikány, protože to Cikáni jsou.

Jak jsi se svými protagonisty navázal komunikaci? A hlavně, jak se ti ji vedlo udržovat?

To bylo nejsložitější. Trvalo měsíce, než se vůbec mohlo začít natáčet. Přijeli jsme do cizího prostředí a nevěděli, jak se v něm zorientovat. Nic se zdánlivě  nedělo, ale nikdo s námi nechtěl mluvit. A o natáčení nemohla být ani řeč. Zašli jsme do samoobsluhy,  promluvili s prodavačkou a říkal jí, že točím o tom, jakým způsobem koexistuje bílá většina s  cikánskou minoritou. A ta nás poslala za někým, kdo nám zase někoho doporučil. A takhle jsme se postupně dostávali k  zásadním postavám, které jsou zásadní i pro toto sídliště, protože se nějakým způsobem na jeho životě podílejí. Někteří se se mnou vůbec nechtěli bavit, někteří se se mnou bavit přestali až v průběhu natáčení. Byl jsem například v kontaktu s mladou matkou s dítětem, která byla současně místopředsedkyní Dělnické strany, úplně ideální postava pro tento film. Dělnickou stranu zakázali a ona přestala komunikovat a nakonec se odstěhovala. Takových postav jsem ztratil několik. Bohužel.  Mám roztočené scény s lidmi, které se prostě už nikdy nepodařilo dotočit, a proto vlastně ten film zůstal jakýmsi nakročením k tomu, co jsem chtěl vyprávět.

V předešlé verzi filmu – tvé školní klauzurní práci – jsi prokládal scény ze sídliště hodně estetizujícími záběry okolního prostředí dolů, které měly naznačovat, jak je sídliště fyzicky pohlcováno prostředím. Že je v podstatě opravdovou pastí. Nakonec jsi tyto záběry nepoužil…

To místo je pro mě velmi symbolické. Malé sídliště, které z jedné strany obklopují hřebeny hor, z druhé pak přibližující se rypadla hnědouhelného lomu.  Máme spoustu krásných obrazů okolního prostředí, ale mezi těmito záběry a místem, v němž se postavy pohybují, nakonec nešlo vytvořit souvislost. Dlouho jsme ve střižně zkoušeli budovat souvislosti mezi sídlištěm a jeho okolím,  ale vlastně to vůbec nedávalo smysl. Pokud divák tuhle souvislost nezná, není, jak mu ukázat, že jde o dvě sousedící místa. Nakonec jsme všechny záběry dolů vyhodili. Taky proto, že jsme chtěli postavy nechat zakonzervované v tom jejich malém světě. Nakonec nám přišlo, že se tím zjednodušením všechno zintenzivní. Původní varianta najednou jakoby říkala něco úplně jiného, navíc byla v podstatě nenatočitelná.

Viděla jsem původní školní verzi filmu, znala jsem projekt během vývoje a trochu znám Janov. Pokud se mi od všeho může povést odstřihnout, myslím, že film nakonec funguje v mnohem obecnější rovině. Vidíš soukromé vesmíry v určitém pochopitelném kontextu, který ale nemusí být nutně vázaný na oblast dolů na konkrétní místo.

Doufám. Mně už se těžko vnímá, jestli se film povedlo posunout do obecné roviny. Chtěli jsme vyprávět o  selhávání multikulturalismu. Reakce po prvních projekcích ve střižně byly různé. Někdo říkal, že to je obecné, někdo říkal, že to je příliš lokální, někdo říkal, že je to protirasistický film, někdo říkal, že to může být interpretováno jako rasistický film. Pokud by tyto protichůdné reakce vyvovaly diskusi, tak by mě to těšilo. 

Česká televize film koprodukovala. Jaké byly reakce při schvalování?

Řeknu to otevřeně. Já si myslím, že takovéhle filmy televize nekoprodukuje a produkovat nebude. Ona potřebuje jednoduché výpovědi.  O slušnosti se do televize dostal jen díky dramaturgyni Janě Hádkové.  Myslím, že neměla úplně jednoduché to v televizi obhájit. Tehdejší šéfdramaturgyně Jana Škopková na mě při shlédnutí pracovních záběrů křičela, co si to dovoluju, že jsem se zbláznil, že diváky unudím a že takhle se ty filmy netočí. Možná bylo štěstí, že televize v té době procházela změnami, Janeček končil, nikdo moc netušil, co se bude dít a film se vtěsnal do tohoto vakua.  Ale jsem vděčný jak Janě Hádkové, tak Romanu Blaasovi,, že film podpořili, ačkoli věděli, jak to bude obtížné. Film má pomalé tempo vyprávění a ne zcela lehce se interpretuje (alespoň podle ohlasů ve střižně).  Problém televize je, že se její divák nesoustředí, kouká se jen napůl a pokud do takového filmu vstoupíš uprostřed, nemůžeš jej pochopit a díváš se tak na zcela jiný film.

Do ČT se řada filmů dostala přes nějakou skulinu, díky lidem, kteří zkostnatělým vnitřkem televize pašují obtížné náměty…

To je případ Slušnosti. Neumím si představit, že by byl podobný film znovu podpořen, ale třeba nás nové vedení televize překvapí.

Teď trochu dál do minulosti – námět prošel obrovským přerodem. Začal jsi s názvem Wittgensteinovo století a chystal jsi se na epochální esejistický záběr.

Ladislav Čumba napsal divadelní hru o Ludwigu Wittgensteinovi, Poldi, Jaromíru Jágrovi a začali jsme pracovat, společně s Jakubem Kudláčem, na takovém esejistickém tvaru o 20. století skrz rodinu Wittgensteinů. Jedna z kapitol měla být právě o selhávání multikulturalismu – když to tak vznešeně nazvu. O rasismu, o tom, co se ve 20. století dělo. O vyústění v Shoa a všem, co se rodiny Wittgensteinů (a nejen jich) dotklo, protože byli Židé. A právě pro tuhle kapitolu jsme hledali lokalitu. Přijeli jsme do Janova a říkali jsme si, že je to vlastně ideální místo, kde se dá v krátkém eseji odvyprávět tohle téma. A najednou jsme před očima viděli něco, co se přímo v tu chvíli odehrávalo, co bylo neuvěřitelně živé a bylo to neuvěřitelně silné. My jsme si říkali, proč točit tak komplikovaný intelektuální útvar, když se nám tady před očima odehrává drama. A o to lepší, že na první pohled vše splňovalo parametry normy. Není to žádné gheto, tato část města působé velmi klidně.  Nic nenasvědčuje tomu, že by tam měl být nějaký problém. Až ve chvíli, kdy člověk vstoupí do jednotlivých obýváků, zjistí, že se ti lidé nenávidějí, že je tam takové napětí, že stačí málo a lidi vyjdou do ulic. Takže jsme opustili konstrukt a začali se koukat okolo sebe, na to, co je ideální pro film.  V jeden moment mi samozřejmě došlo, že by to byl ideální hraný film. U hraného filmu bych nemusel řešit etické otázky, které mě provázely celé natáčení. Někdy byly situace tak silné a upřímné, že jsem se musel ptát, jestli tohle mám ještě zveřejnit, nebo už ne. A k definitivnímu opuštění původního konceptu přispěla skutečnost, že se stejné téma (Wittgensteinové, Poldi a Jágr) najednou objevilo i v plánované hře jednoho mimopražského divadla. A to u bývalých spolužáků Ladislava Čumby, kteří o Čumbově hře moc dobře věděli...

Změnilo se něco během vývoje filmu a natáčení na tvé původní radikalitě konceptu? Posunul jsi svou pozici v reakci na realitu?

To úplně ne. Samozřejmě, v hlavě jsem neustále měl to, že nesmím nikoho zneužít. Člověk je vždycky zodpovědný vůči těm lidem, které natáčí. Na druhou stranu je také zásadní, aby byl zodpovědný vůči sobě a vůči divákům. A to u dokumentárního filmnu, nebo toho, čemu  se alespoň dokumentární film říká, často chybí. Autor začne být zodpovědný jen vůči člověku, kterého natáčí, přestane být kritický, podlehne člověku před kamerou a tak vznikají mrtvé pomníky lidem, kteří si je nezaslouží. Vytahují se jen výseky jejich životů, jen to, co dotyčný o sobě sdělit chce, a už nikoho nezajímá, že je to vlastně kurva nebo přinejmenším dost rozporuplná osoba. To je nezodpovědné. Samozřejmě že nemůžete ubližovat lidem před kamerou, ale prostě nesmíte ustoupit, protože když točíte, tak s tím, že se snažíte zachytit pravdu, a to musíte mít stále na paměti a neustoupit.

Vystudoval jsi romistiku. Bylo pro tebe těžké odstřihnout se od všech znalostí, abys udržel svůj koncept?

Myslím si, že ne. Já jsem vlastně nebyl úplně standardní student romistiky. Spíš mě zajímala sociolingvistika, vystudoval jsem i afrikanistiku. Nebyl jsem žádný proromský nadšenec, který miluje romskou kulturu. To vůbec ne. Myslím, že jsem neměl problém se od toho odstřihnout. Naopak, já jsem vlastně chtěl točit o bílých, o té majoritě, která vlastně koncept slušnosti vytváří. Etnické nebo kulturní menšiny tento koncept nevytvářejí, neříkají, co je slušné. To říkáme my, tzv. bílá většina. Proto jsou ve filmu i ty záběry z policejní kamery. My si jako majorita vynucujeme slušnost. Budeme se chovat slušně tím, že vás budeme kromě jiného sledovat. My vám budeme koukat až do výstřihu a tím zaručíme, že se všichni na ulici budou chovat slušně. Nikdo už neproblematizuje, jestli je to naše samotné sledování slušné. Bílá většina rozhodla, že to slušné je. Je to náš nástroj, kterým obecné slušnosti dosáhneme. Proto mě vlastně Romové ve filmu vůbec nezajímali. Jde o obecný problém, se kterým se v Evropě (a nejen zde) snažíme od nepaměti vypořádat. Někdy jsou to Židé, někdy Cikáni, pak zas Arabové. A příště to bude zase někdo jiný. Ve chvíli, kdy se objeví nějaký problém, většinou sociální nebo sociálními problémy eskalovaný, tak je nejjednodušší zaútočit na ty, kdo žijí trochu jinak než my, kdo se odlišuje. Protože nejsou slušní, nežijí slušně, my ano.

Proti tomuto konceptu se těžko argumentuje, je tekutý.

Můžeš argumentovat proti nějakým zákonům, jestli jsou diskriminační nebo nejsou diskriminační. Když napíšeš do zákona, že Židé musejí nosit žlutou hvězdu, tak o tom můžeme vést polemiku, ale o slušnosti se debatovat nemůže.  Způsob, jak kontrolovat ostatní okolo nás, se neustále proměňuje. Slušnost nemůžeš napadnout. Vždycky uhne a trošku se přeformuluje.

- - -