Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

TIBOR KOCSIS O NOVÉM ELDORADU

Před více než třemi roky dokončil maďarský režisér, producent a kameraman Tibor Kocsis (foto) svůj dokumentární film Nové Eldorado, o starobylé rumunské vesnici, které hrozí likvidace kvůli těžbě zlata. Na letošním ročníku East European Fora režisér představil svůj nový projekt New Eldorado 2 - Save Rosia Montana, který mapuje mezinárodní reakce a aktuální vývoj kolem těžby v rozdělené vesnici. Tibor Kocsis v článku popisuje vznik svého mezinárodně úspěšného dokumentu.

 

 

Příběh vzniku Nového Eldorada

Tibor Kocsis

 

Všichni tvůrci sní o tom, že natočí film, který překročí hranice i kontinenty a nalezne nové diváky, kteří pochopí poselství filmu z opačné strany světa, budou chápat a strachovat se o jeho postavy, budou se smát i plakat. Film budou uvádět zahraniční televize, kina a nakonec budete se slzami v očích na pódiu svírat cenu: “Chtěl bych poděkovat své matce, mému producentovi a celému štábu. Všechny vás mám rád.”

I když jsem nikdy tu zlatou sošku v rukách nedržel, měl jsem během uplynulých tří let řadu podobných zážitků. Filmy točím už třicet let a letos mi bude čtyřicet pět.

Předpokládám, že čtenáři těchto řádků jsou mnohem mladší a možná se ptají: “Opravdu tohle všechno trvá třicet let? Já to zvládnu za dva tři roky.” Myslím, že máte úplnou pravdu, ale nezapomínejte, že v Maďarsku 80. let, na východní straně železné opony, všechno fungovalo trochu jinak. Tehdejší technologie byla proti dnešku nesrovnatelná. Slepovat 8mm film izolepou nebo dávat nastříhané kousíčky na špičku špendlíku je stav na hony vzdálený od videokamery nebo digitálního střihu.

Věřte nebo ne, ale jasně si pamatuji, jak jsem seděl s rodiči v kině a sledoval Černého tulipána s Delonem a Fantomase s Jeanem Marais. Byly mi čtyři roky, ale film mě naprosto dostal. Když jsem byl malý, chtěl jsem být grafikem. V sedmnácti jsem se svým prvním filmem vyhrál středoškolskou cenu. Točil jsem s ruskou 8mm kamerou Lada s motorem, který se musel natahovat. Rozhodl jsem se, že budu filmovým režisérem.

Takhle nějak začala moje kariéra. Do roku 2004 a Nového Eldorada ovšem ještě zbývala dlouhá cesta. Začal jsem studovat filmovou školu a bylo pro mě důležité natočit absolventský film, který by dokázal, co opravdu umím. Narozdíl od ostatních jsem nechtěl jenom natočit film pro závěrečné zkoušky. Byl to 20-ti minutový “mockumentary”, jehož vznik mi zabral tři roky. Na ulici jsem si vybral americké a japonské postavy, použil jsem prvotřídní kostýmy a dekorace a spolupracoval jsem se známým scénáristou. Všechny tyto faktory se vyplatily: film Wapra Report byl uveden v soutěžní sekci festivalu krátkých filmů v Palm Springs a byl jsem pozván na festival Margaret Mead v New Yorku. Byl to hodně dobrý začátek.

Udělal jsem nicméně velkou chybu, ze které by se měl poučit každý. Nezakládejte filmovou společnost. Nechtějte vlastnit profesionální střihové studio, drahou kameru a jinou filmovou techniku. Nezaměstnávejte nebo přesněji nenajímejte profesionály. Je samozřejmě pravda, že bez společnosti Flora Film International a bez mých výborných spolupracovníků by Nové Eldorado pravděpodobně nikdy nevzniklo... Ale jestli chcete být kreativní a chcete režírovat, nebuďte zároveň manažer, producent a ředitel vlastní společnosti. Pamatujte, že nemůžete být zároveň umělec i obchodník.

A teď něco o vzniku mého prvního mezinárodního dokumentu. Tématem mého absolventského filmu bylo životní prostředí. V roce 1994 jsem si všiml, že toto téma filmy většinou pomíjejí (jedinou výjimkou byl film Koyaanisqatsi, který mě velice oslovil), takže jsem se rozhodl se na ně ve své tvorbě zaměřit.

Poté, co jsem již natočil několik dokumentů, se v roce 2000 stala ekologická katastrofa, která otřásla celým světem. Následkem průmyslové havárie v Rumunsku uniklo 100,000m3 kalu s obsahem kyanidu do okolních řek a způsobilo děsivé škody na flóře a fauně druhé největší maďarské řeky Tisza a následně zničilo život řady rybářských rodin. Musel jsem to zachytit. Jel jsem na místo a okamžitě začal točit na video. Nikdy předtím jsem neviděl tak dramatické obrazy. Bylo to jako na válečné frontě. Plačící rybáři na zamrzající řece sbírali více než tisíc tun uhynulých ryb. Zároveň jsem pořizoval fotografie, které později zveřejnila řada předních periodik (Time Magazine Ecologist, Geo Magazine, Sciences et Avenir, Reuters a další), protože jsem vše zaznamenal jako první. Záběry ode mne získaly i televizní stanice, mj. RTL a SAT1.

Organizace WWF a Greenpeace mne požádaly, abych je vzal na místo katastrofy v Rumunsku a Maďarsku a pracoval pro ně pár dnů jako kameraman. Všechny mezinárodní televize nakonec použily záběry z materiálů Greenpeace, které jsem natočil. Věděl jsem, že téma má mezinárodní dosah a bylo jasné, že mám k dispozici jedinečný materiál. Téma bylo nadčasové: peníze versus planeta.

Tehdy jsem propásl příležitost okamžitě jednat s televizními producenty předních televizních stanic. Tak jedinečný materiál by nikdy nemohli odmítnout. Já jsem se však rozhodl vyrobit vlastní film.

Jelikož jsem nechtěl pominout sociální pozadí katastrofy, její dopady a případné soudní žaloby, raději jsem “zpravodajské záběry” plné hrůzných scén hned neprodal. Kdybych to tehdy udělal, byl by teď ze mě patrně boháč, ale ztratil bych tím nejdramatičtějších pět minut Nového Eldorada nebo bych dokonce žádný film vůbec nenatočil.

Pokračoval jsem v natáčení až do roku 2001, kdy jsem navštívil místa dalších zdrojů znečištění v Maďarsku a Rumunsku. V roce 2002 jsem se doslechl o kanadské společnosti, které chtěla vybudovat nový zlatý důl ve vesnici Rosia Montana. Chtěl jsem se dozvědět víc. Místním se naše přítomnost příliš nezamlouvala. Nikdo, obyvatelé ani zaměstanci korporace, neměl důvěru k maďarským filmařům.

Místo samotné mě okouzlilo. Náves, stařičké domy i úzké uličky mi připomínaly Sicílii. V sevření okolních hor to byl opravdu malebný pohled. Vesnice však vyzařuje i zvláštní atmosféru a energii, která mě navždy uchvátila. Již tehdy jsem věděl, že se sem vrátím. Při další návštěvě jsme přijeli i s tlumočníkem a dozvěděli jsme se, že zde má vyrůst největší zlatý důl v Evropě a nádrže na kyanid mají být čtyřicetkrát větší než než ty, které způsobily neštěstí v roce 2000. Pod vesnicí leží 300 tun zlata a 1600 tun stříbra. K jejich vytěžení je ovšem nutné vystěhovat obyvatele této 2000 let staré vesnice a zničit jejich hřbitovy a kostely.

V roce 2002 jsem neměl přesnou představu o pojmech “pitching forum” nebo “televizní producent”. Po několika neúspěšných telefonátech jsem zavrhl možnost mezinárodní koprodukce. Naštěstí se mým partnerem stala Duna TV, druhá největší televize v Maďarsku, a začal jsem se zajímat také o podporu Maďarské filmové nadace. Pro natáčení v letech 2002 - 2004 jsem získal zhruba 40 tisíc eur, což pokrylo pouze náklady na cestování a ubytování. Používal jsem vlastní kameru a cestoval firemní dodávkou. Někdy nám jako technik vypomohl mladý nadšenec nebo ekologický aktivista. Většinou jsme jezdili ve třech: Emőke Konecsny (které patří největší dík, bez ní by žádný film nevznikl), která pracovala jako asistentka režie a tlumočnice (žije v Transylvánii 18 let a mluví proto plynně rumunsky), technik-řidič a zároveň zvukař, a já, kameraman a režisér.

Když místní obyvatelé poznali, že se tam stále vracíme, postupně k nám získali větší důvěru a během natáčení nám hodně pomáhali. Materiálu stále přibývalo a koncem roku 2003 (společně s materiálem z roku 2000) se rozrostl na 120 hodin. Bez ohledu na počasí jsme se snažili být u všeho důležitého. Jednou do Rosia Montany přijela delegace z EU. Dozvěděli jsme se o tom příliš pozdě a pak jsme museli jet v noci po hrozné zasněžené silnici v horách, abychom je včas zastihli. Vzdálenost mezi Budapeští a Rosia Montanou je 500 kilometrů, ale kvůli hranicím a špatným silnicím cesta trvá celých osm hodin. Po celodenním natáčení v deseti stupních se setkání konečně odehrálo v nevytopené místnosti. Věděl jsem, že musím natočit každé slovo, ale nohy se mi třásly únavou a zimou, a Emőke skoro omdlívala, protože jsme neměli čas se najíst a vyspat. Později se ukázalo, že to byla jedna z nejdůležitějších scén ve filmu.

Střihání také nebylo jednoduché. Moje společnost Flora Film získala střihovou techniku a nezkušený, ale nadšený Gyuri Kővári věnoval práci veškerý svůj čas. Stříhali jsme sedm dní v týdnu i o svátcích.

Mezitím nám došli finance a museli jsme hledat podporu u předních mezinárodních a maďarských společností. Naše snaha však byla marná, ochrana životního prostředí se jim nehodila do plánů. Naštěstí nám pomocnou ruku podal ministr životního prostředí Miklós Persányi, jemuž také patří můj dík. Značnou sumou přispěly také Budapešťské vodárny.

Jakmile byla hotová hlavní struktura filmu, čekaly nás nové problémy. Nechtěl jsem použít vypravěče, pouze hlasy postav. Mrzelo mě také, že se do filmu dostane pouze zlomek záběrů z katastrofy. Pár dramaturgů mi však nabídlo pomoc, uspořádali jsme několik testovacích projekcí a dostal jsem od nich řadu cenných nápadů.

Hudba představovala další problém. Skladby, které jsem vybral, byly dostupné pouze u zahraničních distributorů jako např. EMI, BMG nebo Piranha Records, což znamenalo, že budou drahé. Po neúspěšném vyjednávání jsme se dohodli na 5000 euro a to bylo v té době dost peněz na celý dokument.

Měli jsme štěstí, že pro nás dvě krásné písně nazpívala mezinárodně uznávaná maďarská zpěvačka Márta Sebestyén (její hudba se objevila např. i v Anglickém pacientovi), jejíž skladby zní při závěrečných titulcích.

Po dokončení hrubého střihu s hudbou jsem chtěl uvést film v kinech. Začal jsem vyjednávat s distributory, což bylo dost troufalé, neboť zřídka uvádějí více než jeden dokument ročně a obvykle ještě jen z SP nebo DVD.

Chtěl jsem použít 35mm formát. Distributoři se mi to snažili rozmluvit, protože obvyklá návštěvnost se u dokumentárních filmů pohybuje kolem 2 - 4 tisíc. Tvrdil jsem jim a dokonce uzavíral sázky, že dokážu přitáhnout 15 tisíc lidí. Souhlasili, že film uvedou ve 2 - 3 kopiích, ale jen pokud dokážu získat potřebných 50-60 tisíc eur. Nakonec jsem dostal podporu od Maďarského rozhlasu a Televizní komise a vyrobili jsme pět kopií v maďarštině a jednu v angličtině.

Postprodukce začala v roce 2003. Premiéru jsem plánoval na 5. července 2004, světový den životního prostředí, v nejelegantnějším budapešťském kině. Díky jednomu z nejnadanějších maďarských grafiků, který působí v oblasti filmu (Zsolt Mezei z RetinArt Studio), jsme měli krásnější plakát než jakýkoli hraný film. Nemusím ani říkat, že pracoval takřka zadarmo.

Přítel od filmu mi pomohl se záležitostmi kolem mezinárodní produkce a distribuce. Musím poděkovat Ágnes Havasové, neboť to byla hlavně ona, komu vděčíme za úspěch filmu v kinech.

Premiéra se konala v nejkrásnějším kině v Budapešti. Sál byl k mé radosti zaplněný do posledního místa. Bylo zde zhruba 500 lidí a ministr životního prostředí měl úvodní slovo. Nové Eldorado mělo ohromný úspěch a novináři po premiéře psali pochvalné recenze.

Při propagaci filmu nám velmi pomohla média: dva největší maďarské deníky, nejnavštěvovanější zpravodajský server, veřejnoprávní televize i rozhlas se stali našimi partnery. Těsně před premiérou jsme pozvali všechny novináře na exkurzi do Rosia Montany.

Díky velkému mezinárodnímu ohlasu, který kvůli případu Rosia Montana vyvolaly nevládní organizace a mezinárodní ekologické hnutí, se těžba zlata stala mezinárodně významným ekologickým tématem, který získal velkou publicitu. Noviny, televize a rozhlas každý den mapovaly aktuální vývoj a politické debaty. To vše sehrálo svou roli v úspěchu Nového Eldorada v kinech a film pomohl divákům lépe pochopit situaci v Rosia Montana.

Cesta filmu po mezinárodních festivalech nebyla příliš dobře naplánovaná, neboť nám scházely zkušenosti. Dnes víme, že jsme se nejdřív měli přihlásit na velký evropský dokumentární festival (jakým je např. IDFA), protože by filmu dal výborný rozjezd. Na IDFu jsme se sice dostali, ale ne do soutěžní sekce, protože ta předpokládá evropskou či světovou premiéru (film se předtím již zúčastnil rumunského a kanadského festivalu). Chtěl jsem se původně zúčastnit těch nejprestižnějších festivalů, proto jsem také vyrobil 35mm kopii s anglickými titulky.

Za uplynulé tři roky jsem se hodně naučil. Proto jsem se stal filmovým producentem, režisérem, kameramanem a distributorem. Bylo to celé vyčerpávající, ale řada lidí nám hodně pomohla. Pokud jste šikovní a chytří, nikdy nedělejte příliš věcí najednou: Buďte režisér nebo producent, ale nikdy obojí. Najděte si partnery.

A v neposlední řadě: pokud čtete tyto řádky, máte štěstí, protože to znamená, že jste na správném místě. Kdybych se s Novým Eldoradem účastnil workshopu Ex Oriente Film, ušetřil bych si spoustu probémů a vyvaroval se spousty chyb. Kdybych se zúčastnil kvalitního pitching fora, našel bych možná partnera pro koprodukci a film by možná podpořilo více televizních stanic. Summa summarum: Dejte do toho všechno! 

 

 


 

 

 

NEW ELDORADO
Maďarsko 2004, 76'
Režisér / Producent / Kamera: Tibor Kocsis
Kreativní asistent režie: Emőke Konecsny
Asistent režie: Győrgi Márió Kővári
Produkce: Melinda Loszman
Zvuk: Péter Ákos
Poradce: András Lányi
Písně: Márta Sebestyén
Vypravěč: Tamás Végvári
Hudba: Adiemus / Chris Field / Fanfare Ciocarlia / Sonoton

Rosia Montana je krásná rumunská vesnička. Jsou zde staré domy a žijí zde lidé, kteří si váží půdy, domů, kostelů a pozůstatků svých předků. V okolních horách se ukrývá 300 tun zlaté a stříbrné rudy. Rosia Montana Gold Corporation, kanadsko-rumunská společnost, zde chce otevřít nový důl. Jediným problémem je, že Rosia Montana a okolní hory by tím zmizely z povrchu země.

http://www.neweldoradofilm.com




EAST EUROPEAN FORUM 2007


Nový dokumentární projekt Tibora Kocsise New Eldorado 2 - Save Rosia Montana, který byl představen v neděli 28. října, vyvolal zájem řady přítomných televizních producentů. Kocsis povede jednání o další možné podpoře s Jane Jankovic z kanadské TV Ontario, Margje de Koning z holandské TV IKON a Joke Goovaerts z belgické společnosti Lichtpunt. Více o výsledcích East European Fora zde...

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto: Rosia Montana / Starý důl / Tibor Kocsis