Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

V kole revoluce: úvaha nad budoucností dokumentární produkce

Ve vyčerpávajících odpovědích na původně anketní otázky nabízí Paul Pauwels, ředitel etma - European Television & Media Management Academy, svůj pohled na současné proměny dokumentárního a televizního trhu. V říjnu 2011 se Paul Pauwels zúčastnil industry programu IDF jako tutor semináře TV managementu a jako moderátor projektových diskusí.



Ředitel etma Paul Pauwels byl hostem industry programu IDF (říjen 2011, Jihlava). Spolu s Bjornem Erichsenem vedl TV and Media Management Seminar a byl jedním z moderátorů kulatých stolů East European Fora.

 

1/ Změny ve financování, distribuci a vysílacích schématech televizí proměnily také roli producentů a režisérů. Film již nemusí mít pouze dvě stopáže, lze jej upravit pro další platformy. Tvůrci mohou film od samého začátku pracovat s crowdfundingem nebo cílenou propagací pro konkrétní skupinu diváků. Jak mají na takový vývoj reagovat filmové školy? Jak by měly spolupracovat katedry režie a produkce?

Odpověď na tuto otázku se dotýká hlubší podstaty než jen prosté změny vztahu mezi katedrami produkce a režie.

Celý rámec audiovizuální výroby se proměňuje tak zásadním způsobem, že obdobně se musí změnit i celý systém filmového vzdělávání. A tato změna by neměla být jen evolucí (tak, jak tomu bylo uplynulých 50 let), ale revolucí. Poprvé od svých začátků toto médium prochází změnami, které zásadně ovlivňují celý filmový průmysl i společnost, v níž funguje.

Nová média a rychlý vývoj broadbandových aplikací vyžadují nový typ audiovizuálního profesionála. Budoucnost již nepatří lidem, kteří se specializují na určitou oblast, nýbrž těm, kteří se vyznají v široké nabídce nastupujících médií a kteří jsou připraveni pracovat na několika rovinách a v několika různých oblastech. Budoucnost patří lidem, kteří v sobě mají dar inovovat a kteří neustálé změny nepřijímají jako zlo, ale jako příležitost. Závod dinosaurů (k nimž patřím i já sám), kteří dlouhá léta vládli médiím a pohodlně přežívali ve světě, kde platila jednoduchá pravidla na míru ušitá jejich potřebám a schopnostem, je u konce. Mediální školy (zapomeňte na výraz "filmové školy" nebo "televizní školy") se nyní musí zaměřit na vzdělávání lidí, kteří budou umět spojit manažerské i tvůrčí dovednosti, a připravit je na práci ve stále soutěživějším prostředí, kde se budou muset neustále vzdělávat a učit. Celoživotní sebevzdělávání bude nezbytností.

Mediální vzdělání také bude muset dát té hrstce šťastlivců, kteří na těchto specializovaných školách studují, jasně najevo, že jejich konkurencí nejsou lidé, kteří vedle nich sedí v lavici (nebo v lavicích dalších mediálních škol), nýbrž neustálý přísun prozatím bezejmenných, technologicky zdatných a talentovaných profesionálů, kteří budou v blízké budoucnosti neúnavně a dravě tlačit média kupředu. To jsou lidé, kteří o mediální školy nikdy ani nezavadili. A právě oni médiím povládnou. Médium, které mělo tak drahně dlouhou dobu pozici, v níž prosazovalo vlastní podobu věcí, se změnilo v médium, které je ve vleku okolního vývoje a vkusu - nyní to jsou diváci, kdo platí krysařovi, a bude se proto hrát podle nich. Diváci jsou dnes také konkurence. Technologie se vyvinuly do takové podoby, že mediální produkce dnes již není výsadou skupinky vyvolených, naopak je otevřená všem, kdo mají nějaké poselství nebo jednoduše chtějí vyjádřit svůj názor. A netušené distribuční možnosti, které nekonečný prostor broadbandu nabízí, zanedlouho změní tvář médií k nepoznání. Dnešek proti tomu není nic.

Ať se nám výše popsaný stav líbí, nebo ne, je to realita. Domnívám se, že dnešní naprostá otevřenost k využití médií je pozitivním jevem, avšak s neomezeným přístupem se pojí také velké nebezpečí. Média jsou mocnou zbraní, kterou lze použít pro dobrou věc, ale mohou být také - kvůli své všeobecné dostupnosti - hrozbou pro demokracii, morální principy a pluralismus. Řemeslo mediální produkce a distribuce doznalo podstatných proměn, ale jsou to jen technické změny, pro které je potřeba najít nové dovednosti. Mediální školy se tak mohou stát laboratoří, kde se takové dovednosti dají objevovat a následně vyslat do skutečného světa, kde se vyzkoušejí v praxi. Vždy zde bude poptávka po technických profesích, ale hlavním úkolem mediálních vzdělávacích institucí by měla být příprava vhodných kandidátů na profesionální a eticky správné řízení médií. Vedle své současné role, kterou je vyhledávání, podpora a rozvíjení tvůrčích talentů, budou muset mediální školy v budoucnosti klást daleko větší důraz na komplexní přípravu svých studentů.

Sečteno podtrženo, stejně jako dnes revolucí procházejí média, budou muset svou roli a smysl zásadně přehodnotit také filmové školy. Pokud tak neučiní, bude s nimi velice brzo amen, ale na to, abychom to dopustili, jsou audiovizuální média snad příliš důležitá.


2/ V uplynulých letech se začaly profilovat dva typy dokumentární výroby, financování a formy. Na jedné straně celovečerní dokumenty určené pro festivaly a kinodistribuci, které získávají podporu z filmových fondů. Na straně druhé nehrané pořady, které zahrnují hodinové autorské dokumenty a nové odvozené dokumentární formáty, které hledají financování na pitching fórech. Mezera mezi těmito dvěma typy se stále prohlubuje i díky stále většímu počtu dokumentů uvedených v kinech i na festivalech hraných filmů a díky rostoucímu vlivu internetu a nových distribučních modelů. Jaké jsou (negativní) dopady těchto změn?

Nemyslím, že by v nedávné době došlo k profilaci dvou odlišných typů produkce, financování a formy. Nevidím zde velké změny ani zásadní posun. Tyto dva typy dokumentů tady byly vždy, přinejmenším od poloviny 80. let nebo začátku 90. let, kdy se z nezávislého dokumentu stala zavedená forma.

Celovečerní dokumenty, které se úspěšně distribuují v komerčních kinech, nejsou nijak početné a největší koláč zisků z kin putuje k velice malému počtu (často velice nákladných) produkcí, které těží z marketingové mašinérie velkých studií a distribučních společností. Dokumenty, které získaly podporu z filmových fondů, často čeká limitované uvedení v kinech a pak opravdu cestují po mezinárodních festivalech. Myslím si však, že ani ty nejslavnější festivaly dnes nemají takový dopad, jaký měly v 60., 70. nebo 80. letech, kdy byl jejich vliv již značně povadlý. Když vezmeme v úvahu těžké období recese, které je před námi, budou mít autorské dokumenty, které mám jinak velice rád, vážné problémy sehnat finance, až dojde k dalšímu osekání také současných zdrojů.

Hodinové dokumenty pro mezinárodní trh byly dlouhou dobu naprosto klíčovým artiklem mezinárodní dokumentární výroby a stále tvoří většinu nehrané produkce. I tyto filmy nyní shánějí podstatnou část zdrojů u filmových fondů, protože finanční vklad televizí se dramaticky snížil. Negativním jevem v této oblasti je podle mě skutečnost, že mezinárodní dokumentární komunita prostě nevidí, že od těch nejdůležitějších klientů - televizních společností - kape velice málo finančních prostředků. Už dlouho tvůrce varuji, že nesmí čekat příliš od pitchingu. Je to sice skvělý způsob, jak projekt představit profesionálům a získat publicitu, ale opravdu to již není významný nástroj k získání financí. Pokud je součástí pitchingu i workshop, kde probíhá analýza a vývoj projektů, tak svůj smysl má, protože pomáhá zvyšovat kvalitu obsahu a obecně kvalitu projektů a přispívá tak ke kultivaci profesionální image mezinárodní dokumentaristiky. A to je také důležité, neboť to může být argument v budoucích diskusích s vládami a fondy, až bude nutné bránit zájmy dokumentární komunity.

V uplynulých letech jsem na většině pitching fór bohužel zaznamenal, že hlavní důraz kladou na vystoupení samotné - na těch sedm minut slávy, kdy máte oslnit panel expertů úžasnou prezentací - ale již méně pozornosti se věnuje vývoji obsahu a příběhu. To je znepokojivý posun, který bude brzo kontraproduktivní a ublíží dokumentu jako celku.


3/ Co je podle vás na současném vývoji dokumentu nejvíce pozitivní či negativní?

Odpověď na tuto otázku zahrnuje vše výše popsané ve spojení s obecnými změnami dnešní společnosti. Na všech úrovních se vynořuje bipolarita, převaha extrémů. Jste buď bílý, nebo černý, naprosto chudý, nebo hrozně bohatý - střední pozice, střední třída se vytrácejí. To je znepokojivé, neboť střední třída drží společnost pohromadě a působí jako nárazník právě proti extrémům.

Obdobný vývoj probíhá i v dokumentární komunitě. S trochou zjednodušení v dokumentu vždy fungovaly tři stupně produkce:

Stupeň 3: Velmi omezený počet největších hráčů, kteří měli velké rozpočty a privilegované vztahy s televizemi, které na dokument vydávaly nejvíc peněz - produkovali většinu nehrané zábavy (cestopisy, přírodopisné pořady atd.), která pohání vysílací schémata televize. 
Stupeň 2: Široká skupina středně velkých produkčních společností, které operovaly s průměrnými rozpočty a neustále bojovaly o přežití, ale byly zároveň motorem autorské tvorby. Tato úroveň, kde se vyvíjely nové techniky, nové způsoby vyprávění, nové formáty, byla hnací silou dokumentu. Řadu prvků a postupů, které vznikly na této úrovni, pak často převzaly bohatší společnosti a začlenily je do dokumentárního mainstreamu.
Stupeň 1: Menší, ale velice aktivní skupina "experimentálních" dokumentaristů, kteří nebyli součástí "profesionální" komunity a ani o to nestáli, pouze chtěli filmem něco vyjádřit a své filmy distribuovat. Tito tvůrci byli vždy zdrojem inovací a neustále profesionální komunitu tlačili do odvážnějších rozhodnutí. Jejich nejúspěšnější (nebo alespoň potenciálně úspěšné) postupy přebíraly střední společnosti na stupni 2, které je upravily a následně využívaly ve svých projektech.

Tento produkční systém fungoval celkem dobře, protože v něm působil neustálý tlak na inovace, který zvyšoval celkovou kvalitu a mainstreamová produkce tak nemohla usnout na vavřínech a generovat nudu. Nabízel také řadě produkčních společností na druhém stupni dobrou příležitost vydělat si dostatek peněz výrobou televizních pořadů a rozvíjet společnosti s hodnotou a potenciálem pro další růst.

Popsaný řetězec však v současnosti kolabuje: velcí hráči ze stupně 3 jsou zde pořád a jsou stále mocnější, avšak pro středně velké společnosti je přežití stále těžší a musí hledat způsoby, jak se adaptovat. Buď se vyhoupnou na horní úroveň (to se většině nepodaří), nebo musí omezit výdaje a spadnou na stupeň 1, kde je takřka nemožné mít standardní zisky pouze z dokumentární výroby a režie. Nebezpečí takového vývoje je zřejmé - pokud středně velké společnosti méně vyrábějí, jejich dokumenty se nedostanou k většinovým divákům a mainstreamová produkce zaplní sloty původně určené pro autorskou tvorbu. Všichni dobře víme, že divákům se líbí jen to, co znají. Obávám se toho, že zde brzo bude elitní skupina dobře placených profesionálů, kteří budou produkovat stovky hodin vysoce profesionální vysokorozpočtové nehrané zábavy, která je snadno stravitelná, ale určená pro nejširší vrstvy publika. Na opačné straně spektra pak bude zapálená skupina neprofesionálů, kteří budou produkovat velké množství technicky nekvalitních dokumentů nejrůznějších formátů a délky a používat internet k jejich distribuci, avšak nebudou hrát žádnou reálnou roli ve skutečném dokumentárním průmyslu. Střední stupeň produkce, který byl v minulosti motorem autorského dokumentu, by mohl živořit a postupně vymizet. Kdyby se to skutečně stalo, byla by to pohroma. Je povinností všech dokumentárních profesionálů udělat všechno pro to, aby se tyto obavy nenaplnily.

Ale trochu optimismu na závěr. Mám silnou víru v kolo času - co se včera vytratilo, se zítra vrátí (metaforicky řečeno). Nebo jinak, veřím, že divákům se brzy začne zajídat dnešní příval reality pořadů a formátových produkcí a začnou chtít originální, dobře vyprávěné příběhy se silnými protagonisty. Ve spojení s možnostmi digitální televize a internetové distribuce to může být šance pro dokumenty, které všichni milujeme. Již dnes je patrné, že televize začínají vyhrazovat více slotů pro celovečerní dokumenty, a věřím, že je to začátek nové éry pro všechny, kdo svůj život zasvětili tvorbě, výrobě a distribuci kvalitních dokumentů. Ještě tam nejsme a nadcházející roky budou obtížné, ale dokumentární film stejně jako rock and roll nikdy nezemře!

 

Paul Pauwels
Paul Pauwels v roce 1979 vystudoval režii a produkci na filmové škole RITCS v Bruselu a poté pracoval jako vedoucí produkce na několika hraných filmech. V roce 1985 založil vlastní produkční společnost Periscope Productions NV se zaměřením na dokumentární filmy a pořady. V roce 2004 společnost prodal a dva roky pracoval jako vedoucí dramaturg vlámské televizní stanice VRT. V roce 2006 se stal ředitelem "european television and media management academy" (etma). Má bohaté zkušenosti s konzultační a lektorskou činností, v uplynulých 15 letech byl tutorem na vzdělávacách akcích ve více než 30 zemích. Vyučuje dokumentární produkci na vlámské filmové akademii KHLIM (Genk) a je častým moderátorem řady pitchingových akcí. Je členem výběrové komise Vlámského filmového fondu (VAF) v kategorii dokumentárních projektů.

 

 

Text byl poprvé zveřejněn v říjnu 2011 v novinách IDF Industry Reel #2.

Více o práci Paula Pauwelse najdete také na webu etma.