Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Zaostřeno na Maďarsko

Maďarsko ve většině lidí vyvolává automaticky jen gastronomické představy o zemi překypující čabajkou, gulášem, langoši nebo rozvinutou zemědělskou výrobou, produkující převážně papriky a melouny. Mnozí si při představě Maďarska rozpomenou na ty krásné letní časy strávené na plážích Balatonu, toho středoevropského „moře pro chudé“. Podobu tamější současné bující kinematografie si vybaví ale jen málokdo. Přitom začátek února patří v budapešťském zábavním centru MOM Park už tradičně jen a jen novým maďarským filmům. Každoročně touto dobou se zde totiž koná Maďarský filmový týden (Magyar Filmszemle). Několik desítek uvedených hraných i dokumentárních filmů dokončených v uplynulých měsících odráží stav současné maďarské kinematografie. Jaký tedy je aktuální obraz maďarského filmu a potažmo dokumentu?

 

Maďarský filmový víkend je tradiční národní filmovou akcí rekapitulující tvorbu vzniklou za poslední rok. Již od roku 1965 pravidelně prezentuje uplynulou produkci neomezující se pouze na hrané a dokumentární, ale zahrnující i televizní, vědecko-populární a krátké filmy. Letošních 95 filmů rozdělených do jednotlivých sekcí bylo vybráno z celkem 356 snímků (zahrnujíce ale i krátké nebo televizní filmy), což svědčí o poměrně rušném filmovém dění v Maďarsku. Jen hraných filmů se loni v Maďarsku natočilo 19 (pro srovnání v České republice vzniklo za loňský rok 34 hraných a 12 dokumentárních filmů uvedených do kin).

Otevíracím filmem přehlídky se stal nový počin maďarského klasika Miklóse Jancsó, historické drama z 15. století, So Much For Justice! (Oda az igazság), sledující malého chlapce, který se má stát novým uherským králem. Největší pozornost si pak získal hraný snímek Bibliotheque Pascal od Szabolcse Hajdu, známého i českému divákovi díky filmu Bílé dlaně (2006). Bibliotheque Pascal pojednává o mladé Rumunce Moně, která rekapituluje svůj pobyt v Anglii a události, které ji přiměly opustit svou malou dcerku a dát se na prostituci v nočním klubu, který dal jméno i filmu samotnému. Snímek si nakonec získal největší pozornost poroty, která mu udělila hlavní cenu Maďarského filmového týdne.

Z dokumentární tvorby přitahovaly pozornost zejména filmy od tvůrců, jejichž pověst přesahuje i hranice státu, a to Tamás Almási se svým dokumentem Puskás Hungary a Péter Forgács, který představil dokument Hunky Blues – The American Dream. Almási se ve svém dokumentu zaměřil na osobu legendárního maďarského fotbalisty Ference Puskáse, který v roce 1956 utekl ze země a díky svým fotbalovým schopnostem se v dresu Real Madrid stal jedním z „nejslavnějších Maďarů na světě“. Za Puskás Hungary si Almási odnesl hlavní cenu v kategorii dokumentu. O tu se nakonec dělil společně s krátkometrážním Tincity László Csákiho podávající poetický portrét života v malé vísce oplývající sítí vinařských sklípků. Maďarské téma řeší ve svém filmu Hunky Blues i Péter Forgács, autor dokumentární série Private Hungary, ve které se zaměřuje na zachycení každodenního banálního života obyčejných Maďarů na pozadí dějinných zvratů. Hunky Blues – The American Dream, jak již název naznačuje, je koláží archivních záběrů a starých fotografií, které mapují úděl stovek tisíců maďarských emigrantů, kteří mířili mezi lety 1890 – 1921 do Spojených států splnit si svůj sen o lepším životě.


Všichni tito  tvůrci se drží veskrze maďarské tématiky a přitom často sklízí úspěch i v zahraničí (i t divák měl příležitost seznámit se s jejich tvorbou prostřednictvím mnoha tuzemských festivalech). Přesto jsou spíše špičkou ledovce, která jen málokdy odhalí skutečnou povahu dokumentu v Maďarsku. Zejména Forgács totiž požívá poměrně zvláštního postavení v rámci maďarské dokumentaristiky, neboť si dokázal svými filmy získat uznání i v zahraničí. Jeho dlouholetá práce s archivními materiály vyústila v založení soukromého archivu v Budapešti (Private Photo & Film Archives Foundation) a v roce 2007 byl oceněn prestižní cenou Erasmus za přínos evropské kultuře. Dá se tedy považovat už za plnohodnotného evropského tvůrce, spíše než za typického reprezentanta maďarského dokumentu. Jak tedy vypadá současný maďarský dokument a jaké jsou podmínky, které jej formují?



Maďarský filmový zákon

Jen na Maďarském filmovém týdnu bylo představeno téměř ke 40 novým dokumentům (z celkových přihlášených 169 dokumentárních a 35 populárně-vědeckých filmů). Podle údajů z MMKA (Motion Picture Public Foundation), hlavního grantového orgánu v Maďarsku, bylo jen v roce 2009 přijato na 172 žádostí, z čehož 43 bylo podpořeno. Maďarský týden tak představil téměř kompletní tvorbu z loňského roku. V porovnání s Českou republikou, kde bylo loni Státním fondem podpořeno kolem 30 dokumentárních projektů, se tak jedná o poměrně vysoká čísla.


Je to snad tím, že by v rozloze a počtem obyvatel relativně srovnatelném Maďarsku panovaly příznivější podmínky pro dokumentární tvorbu? Může za to snad nedávná změna maďarského filmového zákona? Má pro dokumentární film zásadní formující význam specifický program financování? Maďarsko totiž velmi rychle pochopilo, že musí změnit podmínky pro vznik filmů, pokud chce ve filmovém průmyslu zůstat konkurence schopné, zejména vůči České republice, která zpočátku dokázala svou finanční dostupností a kvalitním technickým zázemím přilákat zahraniční produkce. Od roku 2001 tak připravovalo Maďarsko nový zákon, přičemž nejzásadnější změna přišla o tři roky později se schválením tzv. II. listiny, která přinesla systém investičních pobídek a daňových úlev až do výše 20% z celkového rozpočtu.

V roce 2004 byl uveden v platnost novelizovaný filmový zákon, který na základě bodového systému umožňuje tvůrcům dosáhnout na podporu až do výše 50%, případně pro artové, nevýdělečné projekty až 70-90% do celkové výše 2 milionů HUF. Zásadním počinem se ale staly pobídky, které umožňují až 25% návratnost z celkového rozpočtu, což platí nejen pro lokální tvůrce, ale i ty zahraniční. Zároveň vznikají i vedlejší zdroje financování pro lokální produkce i koprodukce skrze maďarské společnosti, které si mohou část investic odepsat z daní.

Maďaři si tedy brzy uvědomili, jak přilákat investory a přivést do země zahraniční kapitál. Jednoduše provedli to, co u nás trvalo až do podzimu loňského roku, kdy prošel českou vládou Program na podporu filmového průmyslu, založený na podobném vzoru, jako například v Maďarsku, ale i v Německu. České pobídky aktuálně čekající na vyjádření EU, zdali není program v rozporu s evropskými pravidly o státní podpoře podnikání, by měli začít platit již od února tohoto roku. Podpora by se měla vyplácet v podobě dotace, což znamená, že předkládaný projekt bude muset projít schválením Radou programu a zároveň i kulturním testem (podle pravidel Evropské komise), zdali vykazuje „kulturní kvality se vztahem k evropské kultuře“. Zůstává otázkou, co tato na pohled banální fráze, zjevně umístěná jen pro splnění povinnosti vůči evropské kultuře, bude znamenat v praxi - jak se bude posuzovat onen vztah k evropské kultuře? Nestane se byrokratickou kličkou, zadními vrátky při posuzování projektů? A nepovede ve svém důsledku k tomu, že tvůrci budou do svých filmů záměrně vkládat prvky, které by měli zajistit průchodnost Programem?


Dokument: závislost na podpoře

Jak ale funguje tento systém v Maďarsku? Nemá přece jen, vzhledem k počtu podpořených projektů, zásadní dopad i na dokumentární film? Zvýšil se zde za dobu, co zákon funguje, počet mezinárodních koprodukcí? S fungujícími pobídkami se může zdát, že takové koprodukce budou ideálním řešením i pro dokumentární film, nicméně podfinancovaná dokumentární tvorba není evidentně pro zahraniční investory příliš lákavá (stačí se podívat na přehled vzniklých filmů v databázi East Silver a koprodukcí je v Maďarsku za poslední roky jen mizivá část). Dokumenty v Maďarsku až na výjimky vznikají s velmi malými rozpočty a tudíž ani 20 procentní návratnost nic nevyřeší, neboť má význam hlavně pro velké nebo střední produkce a s tím účelem je i celý systém navržen. MMKA, které je hlavním fondem na podporu kinematografie, na dokument přispívá jen minimálně, v současnosti disponuje celkovým rozpočtem 5,12 miliard HUF (cca 19 milionů EUR, díky dohodě mezi Ministerstvem vzdělání a kultury a MMKA), na dokumenty jde ale jen necelých 300 milionů HUF (zhruba 1,1 milionu EUR), což je sice oproti minulým letům vyšší rozpočet než obvykle (142,5 milionů HUF v roce 2007 a 180 milionů HUF v roce 2008), nicméně pořád je nutné čerpat i z jiných zdrojů. Jak uvádí Lórant Stöhr, člen odborné komise MMKA posuzující dokumentární projekty, průměrná částka na projekt je kolem 5 milionů forintů, přičemž je kryt maximálně do 80% výše rozpočtu filmu. Ve výjimečných případech se ale může komise rozhodnout pokrýt celý rozpočet. Přestože se výrobní náklady na hraný a dokumentární film nedají srovnávat, oproti situaci v hraném filmu, kde celkový rozpočet MMKA dosahuje ke 2,5 miliard forintů (cca 8,5 milionů EUR) je patrno, jak značně podhodnocený dokumentární film v Maďarsku je. „Na lokální úrovni existuje dostatek zdrojů i přesto, že dokumenty tradičně nejsou považovány za vysokonákladové produkce. Je tedy možné pokrýt projekt z místních zdrojů, ale jen na velmi nízké úrovni, což se promítne na platech, vizuální stránce a podobně, ale možné to je. Naopak velmi těžké je zafinancovat mezinárodní projekt.“ vysvětluje režisérka a producentka Bojána Papp. Státní podpora dokumentárního filmu je totiž příliš nízká na to, aby se zahraničním produkcím vyplatilo investovat ve velkém do maďarských filmů. Podle mnohých pozorovatelů je navíc problém i v přístupu samotných filmařů, kteří mají jen malý kontakt se zahraničními producenty a mnohdy na tom nechtějí nic měnit. Týká se to zejména starší generace, která se nedokázala plně adaptovat na změny po roce 1990 a stále věří ve stará témata, která by měla působit na společnost už jen svojí silou, přičemž forma není až tak důležitá. Podle Lóránta Stőhra tyto tvůrce nezajímá distribuce v zahraničí ani koprodukce s cizími televizními stanicemi nebo mezinárodní granty, protože chtějí působit pouze na domácí publikum a probouzet svědomí maďarské společnosti.  Teprve mladá generace si uvědomuje nové požadavky kladené nejen diváky, ale i televizními stanicemi nebo distributory a přizpůsobují tomu své filmy, když se snaží hledat nová, neotřelá témata, nápaditě pracovat s formou nebo výrazovými prostředky. Právě tato generace si již zvyká na zahraniční festivaly, stejně jako se neomezuje pouze na lokální zdroje financí a jsou schopni své projekty prezentovat na marketech a workshopech v zahraničí. „Jsou ochotní účastnit se pitching fór v zahraničí a vyhledávat zde koprodukční partnery, ale stále musí čelit zvláštní situaci, že maďarská státní podpora je příliš malá pro zahraniční investory a koprodukční partnery. Přitom nemohou žádat větší příspěvky od MMKA, protože ta disponuje jen omezenou podporu.“ dodává Stöhr.

V dokumentaristické obci se tak ozývají hlasy volající po změně v systému rozhodování o přidělování grantů MMKA. Mnoho tvůrců by uvítalo spíše přímé žádosti v podobě prezentace projektu přímo před komisí, jak je tomu zvykem na pitching fórech podobných East European Foru v Jihlavě. Jedním z iniciátorů reformních snah je právě i Lóránt Stőhr: „Z mého pohledu cítím, že nemůžeme předložené projekty řádně posoudit, pokud nemáme možnost dotazovat se tvůrců na projekty přímo, na otázky ohledně jejich rozpočtu apod.,“ vysvětluje svoji ideu. Pečlivější zvážení projektů by tedy mělo vést ke zlepšení situace a zkvalitnění dokumentární tvorby, kdy by došlo, lidově řečeno, k „oddělení zrna od plev“. Tyto snahy nicméně naráží na problém, že nové vedení MMKA, které by o případné změně v rozhodování mělo jednat, ještě plně neúřaduje kvůli průtahům s novou volbou. Od 15. ledna by ale měla již fungovat nová Rada ve složení ekonom Péter Ákos Bod, László Baán, Árpád Kovács, producent Attila Bognár, producent a režisér György Durst a Veronika Bakonyi , pod vedením prezidenta MMKA, kterým byl zvolen scénárista Zoltán Kőrösi . Podle informací z MMKA by nová Rada měla začít úřadovat již během jara. Kdy a zda vůbec se začne jednat i o případných změnách je ale nejasné. Problém údajně tkví ale i samotné dokumentární scéně, kdy není vyvíjen žádný souvislý tlak na změnu podmínek.

Novinář David Dercsényi vidí jako jednu z hlavních příčin tohoto stavu fakt, že dokumentaristé v Maďarsku jsou rozdělení na mnoho stran, nejsou sdruženi v žádné asociace a organizace, často fungují na lokálních úrovních či v opozičních frakcích: „Filmaři obecně nejsou vůbec nijak sdruženi, dokumentaristická scéna je úplně roztříštěná, některé frakce spolu dokonce nekomunikují nebo si organizují vlastní festivaly. Pouze několik málo tvůrců má zahraniční pracovní kontakty. Proto nemohou neorganizovaní maďarští filmaři efektně brojit za svá práva a dosáhnout skutečného zlepšení situace.“ Tomu odpovídá i fakt, že na tamějších filmových školách chybí dokumentární katedry, mladí tvůrci proto musí zápolit nejen s produkčními obtížemi, ale obecně i s celkovým postavením dokumentárního filmu. Nicméně situace se snad nepatrně zlepšuje, od příštího roku by měla být na popud Tamáse Almásiho, dalšího „evropského“ maďarského tvůrce, otevřena první regulérní dokumentární katedra. Přesto je dokument opomíjen dokonce i filmovými institucemi, jako Filmunió (obdoba Českého filmového centra), které se soustřeďuje na hraný film, ale dokumentární hraje z valné části v rámci propagace až druhé housle. 


Jiné lokální zdroje

Ze strany televizních stanic, jak je tomu například běžné u nás, se s podporou taktéž moc počítat nedá. Nejenže neposkytují příliš prostoru pro autorské dokumenty, navíc ani nevstupují do výrobního procesu. Přestože mediální zákon v Maďarsku nařizuje stanicím podporovat národní kinematografii, na dokument se peněz nedostává. Pouze v omezené míře se podílí na financování dokumentů Duna TV (navíc společně ve spolupráci s MMKA uděluje i svoji cenu na Maďarském filmovém týdnu, kterou si letos odnesl Drákulův stín Árpáda Szöczi a Poslední vystoupení od Ákose Zámborskiho). I v případě hraných filmů poskytují televizní stanice jen minimální podporu - jen v loňském roce přispěla Duna TV na filmy 0,14%, maďarská státní televize 1,28%. Druhá zmiňovaná navíc v současnosti čelí bankrotu, tudíž s její podporou nelze počítat už vůbec.

Tvůrcům dokumentárních filmů tak zatím nezbývá, než se obrátit i na další grantové organizace, jako jsou The National Cultural Foundation (NKA), The Hungarian Historical Film Foundation (MTFA) podporující tvorbu historických filmů, zejména dokumenty, dále pak fond Ministerstva vzdělání a kultury nebo soukromý sektor, jako například Concorde Film Trust, první maďarský filmový fond založený bankovní společností Concorde Securities krátce po uvedení nového filmového zákona v platnost v roce 2004 díky investičním pobídkám v podobě daňové úlevy pro společnosti, které finančně podpoří maďarský film. Do trustu již vstoupilo několik společností a celý fond tak funguje jako prostředník mezi producenty a zainteresovanými společnostmi.

Maďarský model státního zákona na podporu kinematografie svůj význam určitě má, minimálně pro hraný film. Otázkou tedy zůstává, co přinese v našem prostředí a zdali nastaví podmínky pro optimální financování i z jiných zdrojů, podobně jako je např. výše zmiňovaný trust, nejen pro hraný film. Jak vidno, dokumentární film v Maďarsku je stále odstavený až na druhé koleji a jeho celková situace po několika letech platnosti zákona nikam nevyvíjí. V současnosti maďarský dokument, zdá se, stále přešlapuje na místě. Doufejme, že něco podobného nakonec nenastane i u nás.