Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Známá místa z neznámých perspektiv

Tomasz Wolski, režisér několika observačních dokumentů, které sesbíraly řadu významných mezinárodních cen, promlouvá o natáčení svého zatím posledního dokumentu Doctors. Nemocniční oddělení, pacienti a svět venku jsou zcela zatlačeny do pozadí, zatímco sledujeme chirurgy a primáře, kteří svůj úřad vykonávají důstojně a lidsky - to je svět, o který se Wolski zajímá.

 

Známá místa z neznámých perspektiv
Rozhovor s Tomaszem Wolským
Ondřej Kuhn


Tomasz Wolski v posledních několika letech vytrvale tvoří a zasloužil si tak široké uznání doma i v zahraničí. Zatímco se účastnil několika stipendijních programů, včetně Berlinale Talent Campus, stipendií polského ministerstva kultury, nebo také města Krakov, podařilo se mladému režisérovi dokončit téměř 10 dokumentů. S filmem Doctors se Wolski zaskvěl především na 51. Filmovém festivalu v Krakově, z nějž odjížděl se třemi cenami – s Cenou prezidenta asociace polských filmových tvůrců za nejlepší střih, Cenou studentské poroty a Zvláštním uznáním v rámci mezinárodní soutěže. Letos v Jihlavě se film Doctors prosadil do výběru snímků nominovaných na cenu pro nejlepší celovečerní dokument trhu East Silver. Na festivalu Plus Camerimage, který proběhl na přelomu listopadu a prosince, film získal hlavní cenu za nejlepší celovečerní dokument.

 

1/ Ve vašich filmech často zobrazujete celé skupiny lidí - herce, pacienty, doktory – i když občas zaměřujete více pozornosti na některé osobnosti. Myslíte, že skupiny lidí jsou zajímavější než jednotlivci?

Myslím, že ne. I když popisuji celou skupinu lidí, vždycky si vybírám velmi silné osobnosti, na které se pak zaměřím víc. V mých dokumentech vždycky naleznete postavy jako je Witek, Dr. Marek nebo paní Elisa, ne žádné bezejmenné postavy. Aby mé hrdiny diváci poznali lépe, snažím se vykreslovat jejich povahu, kdo jsou a co jsou zač. Jeden z důvodů, proč se zaměřuji na skupinu, je ten, že jsem díky tomu schopen rozmělnit přítomnost hlavní postavy, kterou natáčím, mezi několik lidí. Vždy se k nim snažím chovat šetrně, snažím se neukazovat je ve špatném světle, ale i tak člověk snadno sklouzne a líčí lidské životy složitě. Tíha celého filmu tak nespočívá na ramenou jediné postavy, ale na vícero z nich, což to všem usnadňuje. Také si myslím, že je těžší natáčet dokumenty o skupinách lidí, protože je složitější udržet pozornost diváka až do závěrečných titulků. Takže je to o dost zajímavější. Jednoduchá odpověď na vaší otázku tedy zní: prostě takové filmy miluju.

 

2/ Vaše dokumenty se navíc odehrávají v uzavřených prostorech, institucích a pracovištích – ve filmu nikdy je neopouštíte. Z jakého důvodu ta místa izolujete?

Myslím, že je to velice přirozené. Když čekáte na chodbě v nemocnici nebo na vlakovém nádraží, instinktivně pozorujete život toho místa. Všimnete si staré paní, která právě vstoupila dovnitř, sedá si na lavici, pak někoho požádá o pomoc, možná někomu začne vyprávět o svých vnoučatech a nakonec jí doktor zavolá dovnitř. Přišla do nemocnice a pak zase odešla. Nejdete za ní ven, natáčíte jí, protože byla na tomto specifickém místě. Na ulici byste ji kromě toho mohli ztratit.

 

3/ Napadá vás nějaké místo, které byste nechtěl nikdy natáčet? Proč?

Myslím, že takové místo neexistuje. Vždycky to závisí na lidech, které potkám uvnitř. Když je nějaké místo hodně vzrušující, ale ti, kdo tam žijí nebo pracují, pro mě nejsou dost zajímaví, tak toho prostě nechám. Snažím se zachycovat obyčejná a známá místa z neobvyklých úhlů pohledu. Pokaždé musím nějaké takové najít.

 

4/ Vašimi filmy pozorujete život a každodenní rutinu různých prostředí. Do jaké míry je přítomnost filmaře ovlivňuje?

To netuším. Nikdy jsem neprováděl žádný vědecký výzkum, abych si ověřil, jak se lidé chovají, když je natáčí kamera a když kolem žádný štáb filmařů není. Já se vždy snažím, aby si na mě zvykli. Někdy to trvá týden, jindy to zabere celé měsíce. Pokaždé však hledám postavy, které přítomnost kamery nijak zvlášť nerozladí, to poznáte na první pohled. Natáčím scény, do kterých své postavy nijak nevsazuji. Dělají a soustředí se na svou každodenní práci, ne na mě, jak je natáčím. Dělám dokumenty o lidech, kteří se mi líbí, takže si nedokážu představit, že točím člověka, kterého nijak neuznávám. Jejich společnost mi musí dělat dobře, jinak by moje práce byla trýzeň, a to samé platí i naopak. Mě dokonce vůbec nezajímá, jestli moje přítomnost lidi trochu ovlivňuje, protože před kamerou zjevně ani nikoho jiného hrát nemůžou. Ale nejsem nějaký fanatický hledač pravdy. Mohla bych klidně říct, že pravda není tak moc důležitá. Emoce jsou to, co se počítá.

 

5/ Jak dlouho trvá, než si vaše subjekty přivyknou ke kameře a stane se pro ně zcela nenápadnou, neviditelnou? Jak dlouho to trvalo v případě Doctors?

Pokaždé je to jiné. V případě Doctors nám zabrala fáze ohledávání asi 3 měsíce, kdy jsme chodili do nemocnice, hledali jsme postavy do filmu a pak jsme je chodili navštěvovat. Řekl jsem jim, co chci, a vedli jsme hodiny diskuzí na různá témata (nejen lékařská). Chtěl jsem, aby zjistili, kdo jsem, lépe mě poznali a přesvědčili se, že jsem jim nepřišel ublížit. Pak jsem 4 měsíce natáčel.

 

6/ Podobně jako v případě vašich předchozích filmů je v Doctors vcelku jemný a laskavý humor. Jak důležité je ve vaší práci přenášet dobrý naturel lidí a prostředí, ve kterých žijí?

Nechci dělat filmy jen o temných stránkách života, senzačních událostech, válkách, afričanech bez rukou, prostitutkách, drogově závislých nebo alkoholicích. Taková témata mě nezajímají. Líčím normální život a snažím se ho divákům zprostředkovat zajímavým způsobem, jako by se dívali na Avatara. I když natáčím dobře známé polské herce, snažím se je představit jako lidi s nějakými nedostatky. V každém životě existují slzy, pocity úzkosti, ale také smích a výjimečné chvíle. Zdravý smysl pro humor je jedna z nejdůležitějších součástí našich životů. Děsím se lidí, kteří jsou příliš vážní.

 

7/ Doctors je váš poslední autorský dokument – pečujete o náměty i scénář, natáčíte a stříháte vaše filmy. Je to proto, že váš filmařský styl by jen složitě fungoval s větším štábem?

Natáčím sám, s kamerou v ruce, protože to tak mám rád. Často nevím, co chci točit, ale cítím to. Spoléhám na intuici, a proto by pro mne bylo velmi těžké spolupracovat s kameramanem. První otázkou každého kameramana je, co bude natáčet, a na to obvykle nejsem schopen odpovědět. Snažím se natočený materiál stříhat doma hned po dni filmování, takže vím, na čem jsem a co ještě potřebuji. Po několika měsících takového způsobu práce už nemá smysl najímat střihače. Jiným důvodem jsou peníze. Není možné najímat si lidi na 30 – 40 natáčecích dní v rozmezí 4 – 6 měsíců. Mají svou, lépe placenou práci. Potřebuji jen zvukaře, ale pouze výjimečně.

 

8/ Jednou jste prohlásil, že kameru necháváte pořád zapnutou, abyste nepřišel o důležitou scénu nebo okamžik pro váš film. Musíte často končit s velkým množstvím záznamu ke stříhání. Přesto natáčíte konceptuálně. Jak moc se takové koncepty mění během natáčení a stříhání? Jak tomu bylo v případě filmu Doctors?

Obvykle mám na konci natáčení přibližně 60 – 80 hodin záznamu. Jak už jsem říkal, stříhám za běhu, takže množství záznamu není problém. Na konci natáčecího dne vím přesně, co mám a co ne. Vím, které scény jsou dobré a vyplatí se jim věnovat ve střižně. Zbytek běžně nechávám bez povšimnutí, pokud něco nechybí nebo nepotřebuji film proložit nějakými záběry. Takže koncept pomalu vyplouvá na povrch během obou fází - jak při natáčení, tak ve střižně. Když jsem začal točit Doctors, neměl jsem zhola žádný koncept. Vlastně jsem jeden měl, chtěl jsem mít film o doktorech, ne o pacientech. I tak to pro mě byl experiment. Natáčení bylo procesem objevování tématu. Intuitivně jsem si odvozoval vlastní realitu a vytlačoval to, co mi nebylo srozumitelné. Utvářel jsem koncepci filmu během natáčení a bylo to velmi zajímavé.

 

9/ V jakém časovém rozpětí se váš film odehrává? Z těch nemocničních světel člověk zapomíná, že se mění den a noc… Jak se vám dařilo zvyknout si na režim nemocnice během natáčení?

Prostě jsem si to natáčení užíval. Věděl jsem, že se budu zaměřovat jen na doktory a pacienti budou rozostření nebo je uslyšíme mimo záběr. Takže pro každou scénu bylo jasně dané místo, kde postavím kameru. Trochu jsem se bál scén, ve kterých byl jen doktor a pacient, protože mi bylo jasné, že bude hodně těžké sestříhat 20-30 minutovou konverzaci do 4-6 minut téměř bez prostřihů. Nenatáčel jsem pacienta, takže kamera byla namířená prakticky celou dobu na tváře doktorů. Byl to těžký úkol.

 

10/ Nekritizujete, ani nehodnotíte nemocnici nebo zdravotnictví v Polsku. Vašemu filmu se však daří polidštit prostředí, které je pro mnohé nás pouze sterilní opravnou na lidská těla. Jaký byl váš záměr s filmem Doctors?

Snažím se dělat dokumenty tak, že moje záměry nejsou úplně zřetelné. Snažím se smíchat několik témat do jednoho filmu. Vyhýbám se tomu, abych napřímo říkal, ten film je o tom a o tamtom. Líbí se mi, když mají dokumenty hodně vrstev. Takže se mě, prosím, neptejte na moje záměry. Doufám, že diváci v Doctors najdou různá, obecně platná hlediska. Pokud ne, nemám, jak bych jim pomohl, a znamenalo by to, že jsem selhal.

 

Text byl poprvé zveřejněn v říjnu 2011 v novinách IDF Industry Reel #2

 

Doctors

Režisér: Wolski Tomasz
Producent: Gawlita Anna
Produkční společnost: KIJORA Anna Gawlita

Lekarze , Polsko, 2011, 80 min, HD, Autorský, Portrét, Zdraví

Co se děje za zavřenými dveřmi operačních sálů, specializovaných poraden a vyšetřoven? Režisér Tomasz Wolski ve svém dokumentu sleduje jedno chirurgické oddělení a každodenní práci místních lékařů - jejich hierarchii, schopnost včas a správně se rozhodovat, boj s obtížnými ekonomickými podmínkami. Přestože většinu času mluví těžko proniknutelným odborným žargonem, dokážou si i dělat legraci a někdy si vyprávějí lékařské historky. Bez ohledu na léta praxe v jejich práci dochází i k nečekaným momentům.

East Silver Market | Cena Silver Eye

 

Související články:
Na kameramanském festivalu zvítězily Doctors a Paparazzi
Film týdne: Doctors