Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Zrádce dobrého dokumentu

Rozhovor s rumunským režisérem a producentem Florinem Iepanem o jeho dokumentárním projektu Odessa, rumunské beznaději, škatulkování, vzestupu intolerance, observační mlze a Michaelu Mooreovi...

 

Rumunský režisér a producent Florin Iepan má pro svůj dokumentární film Odessa zdánlivě skromný cíl - vyvolat v Rumunsku konečně veřejnou debatu o oděském masakru a o roli Rumunska během 2. světové války. V dokumentu Odessa se Iepan vrací k událostem z října 1941, kdy v okupované ukrajinské Oděse zavraždili rumunské a německé jednotky přes 20.000 židovských obyvatel. Na území pod kontrolou proněmecké vlády maršála Antonesca bylo během války zavražděno na 300.000 židovských a romských obyvatel. Kritické až nenávistné reakce veřejnosti na projekt i téma samotné, které Iepan průběžně dostává, však naznačují, že, proběhne-li, desítky let odkládaná debata se neobejde bez vypjatých emocí a že se ztrátou pocitu jakési národní hrdosti se část rumunské společnosti nedokáže vyrovnat. Iepan také netají své obavy z velmi současných důsledků vytěsňování minulosti a otevřeně mluví i o problémech, které mu ze zcela jiných důvodů Odessa přináší na mezinárodní scéně.


Florin Iepan představil projekt
Odessa na East European Foru 2010. Rozhovor, který se tehdy objevil na DOKwebu, najdete zde. Plánovaná premiéra filmu je březen 2012.

 


Měl jste k výběru metody nějaký impulz?

Před čtyřmi lety jsem chtěl projekt začít točit jako klasický historický dokument. Dal jsem rozhovor pro Hot News a z reakcí, které byly agresivní a znepokojivé, jsem si uvědomil, že celý problém je mnohem hlubší, než jsem si původně myslel. Někdo mi vyhrožuje kvůli událostem, které se odehrály před sedmdesáti lety? V ten okamžik jsem si to rozmyslel - OK, nebudu dělat historický dokument, posunume ho do trochu jiné polohy...

 

Stále má film doprovodit i kampaň, která počítá se zapojením veřejnosti?

Ano, kampaň ještě chystáme, měli jsme již nějaké projekce s 50 minutovým materiálem a připravujeme také spuštění telefonní linky k projektu. O projektu zatím vyšlo také několik článků v tisku a součástí toho všeho je i internet. Ukázku z filmu jsme dali na internet a pak se objevila i v dalších médiích, ale internet má v kampani mít  daleko větší roli.

 

Co zatím během realizace filmu bylo největším problémem?

Největším problémem je žánrová nevyhraněnost projektu, není to čistě historický dokument ani observační dokument a navíc jsou v něm prvky cross media. Takový projekt se pak obtížné nabízí financovatelům. Největším zádrhelem je však téma samotné a je otázkou, do jaké míry je rumunská společnost připravena diskutovat o fašistické minulosti země, a to ještě v době, kdy je trápí ekonomická recese. Panuje zde také strach z otevírání minulosti, protože Rumuni mají pocit, že nemají mnoho hodnot, kterých si mohou vážit, a otevřít diskuse o minulosti by patrně pociťovali jako ztrátu té poslední.

 

Dotýká se to tedy i sebevědomí Rumunska.

Je to složité, protože jsem protagonistou i autorem projektu a přistupuji k němu z nějaké historické perspektivy a pak je hrozně obtížné získat silnou podporu na domácí scéně, ale už jsme pro projekt získali kromě Rumunské TV také finskou YLE, německou WDR, irskou TG4... Doufáme, že až budeme mít hotový hrubý střih, tak nás třeba podpoří ještě významněji.  

 

Odessu by patrně nemohl točit debutující režisér. Pomohlo vám někdy k získání podpory i vaše jméno a filmařské renomé?

Ano, v některých situacích pomohlo, protože mám lepší přístup do televize nebo k politikům. V jiných situacích je to spíš na obtíž, například rumunští filmoví kritici mi vyčítají, že můj přístup k projektu je špatný a všechno spojují s mými předchozími filmy. Ale nejsem tak známý, abych získal podporu jenom na základě jména. Někdy to prostě funguje, jindy ne. Na mezinárodní úrovni je pro mě jistou výhodou pouštět se do nového projektu, protože už jsem se na řadě koprodukcí podílel. Připadám si ted jako nějaký Don Quijote, který se snaží pro svou věc získat ostatní, což stojí spoustu času. Někdy o tom sám pochybuji...

 

Vyjádřili projektu podporu i osobnosti z veřejného života nebo další filmaři?

Nějací ano, ale nejsou si ještě jisti, jakým směrem se projekt vyvine, a nemají tudíž jistotu, jestli je pro ně dobré s projektem spojovat své jméno. S projektem, který se může jevit jako nejasný a může být provokativní vůči rumunské společnosti. Většina lidí je tedy zdrženlivá.  

 

Obávají se i stylu a la Michael Moore? Padají v debatách o vašem projektu často i povrchní odkazy na Moorea a jestli ano, vnímají takový přístup negativně?

Z autorského hlediska je asi největším problémem projektu opravdu Michael Moore, nejen v Rumunsku, ale i v zahraničí. Mají dojem, že jsem nějaký východoevropský Michael Moore, asi proto, že jsem v poslední době dost přibral. Nevím, asi to má hlubší základ. Je to ale skutečně problém, Michaela Moorea je v nemilosti zejména u spousty televizních producentů, ale i dalších profesionálů z branže, vnímají ho jako veřejného nepřítele mezinárodního dokumentu, což je dost nespravedlivé. Ale z mého pohledu je to dvojnásob nespravedlivé - i když stojím před kamerou, komentuji dění i vlastní identitu a používám prostředky, které jsou samozřejmě typické i pro Mooreovy filmy, snažím se v konečném vyznění o něco trochu jiného. Teď možná vypadá snaha změnit myšlení lidí jako nemožný plán, ale v dlouhodobém horizontu může být úspěšná. Poznámku, že jsem východoevropský Michael Moore, si ale neodpustil ani můj kamarád, režisér Cristian Puiu, což jsem zvlášť od něj nesl velmi těžce.

 

Jak ale jinak naložit s tématem, které je samo o sobě tak třaskavé a polarizující? Dostal jste nějaká doporučení?

Problém provokativního dokumentu spočívá v tom, že posouváte hranice žánru, jste autorem skutečného dokumentu a tento přístup může generovat filmy jako například Český sen Filipa Remundy a Víta Klusáka. Vzpomínám si, že měl na mezinárodních festivalech podobný problém. I při debatách s ostatními filmaři zaznívalo, že dokumentarista by neměl být žádným klaunem, měl by zůstat za kamerou a zvlášť když je z východní Evropy, měl by se držet výhradně observačního dokumentu.  

 

Myslíte, že takový pohled sdílejí i profesionálové ze západní Evropy?

Ano, stejné vnímání platí i na západě - filmaři z východní Evropy by měli točit jenom observační dokumenty, nejlépe o lokálních komunitách v nějakém zapadákově, s hustou mlhou, dlouhými záběry, hodinami statického napětí, v nichž je protagonistou stařec, který chová krávu, koně nebo slepice. Ať si to prostě dobře pozorují a čekají, až se něco stane. To je podle mnohých v západní i východní Evropě ideální dokument z tohoto prostoru. Když se pak někdo pokouší dělat něco jiného, stane se z něj zrádce toho dobrého dokumentu. Když jsem teď sledoval Evropské filmové ceny, měly dva ze tří nominovaných filmů úplně novátorský styl. V Rumunsku mi však i ostatní filmaři vytýkají, že to, co dělám, odporuje dokumentární bibli, že je to nemorální a nefér.    

 

Jak by váš projekt asi mohl vypadat, kdyby se dal napasovat do nějaké observační šablony?

Vlastně bych z něj mohl udělat observační dokument, kdybych ještě pár let počkal, dokud zase někde ve východní Evropě nebo v Rumunsku nepropuknou etnické čistky. V ten okamžik bych se zase proměnil v tradičního, elegantně uměřeného režiséra, který pozoruje, jak někde u Bukurešti vypalují romské osady. Pak bych byl zase dobrý režisér s tím správným přístupem.  

 

Zaznamenal jste v posledních letech v Rumunsku vzestup intolerance a protiromských nálad?

Nejen v Rumunsku, ale všude v jihovýchodní Evropě existuje nárůst intolerance k menšinám. Je to problém hlavně v zemích, které patřily ke spojencům nacistického Německa - Rumunsko, Maďarsko, Chorvatsko, Bulharsko, Slovensko... Ale i takové Rakousko se s vlastní minulostí vyrovnává obtížně. Největší obavy mám z toho, že jestli se evropský projekt nějak zasekne, rozmělní nebo dokonce zvrátí, úroveň intolerance stoupne do neudržitelných rozměrů. To je můj dojem a asi i hlavní důvod, proč tenhle projekt točím.  

Když se na situaci podíváte pozorně, zjistíte, že v minulosti v Rumunsku existovala řada míst a komunit, kde vedle sebe menšiny žily bez problémů. Po pádu komunismu ale Němci odešli do Německa a tak podobně a dnes byste takový smíšený model, který byl ještě v 80. letech docela běžný, hledali asi marně. Stejné je to i v bývalé Jugoslávii, národnosti prostě žijí odděleně, jinak už to prý nejde. Jedinou komunitou, která v tom všem nevlastní území, které by si mohla nárokovat,  jsou Romové. Dnes jsou pro všechny ti první na ráně.

Takže když se ještě vrátím k otázce žánru - ano, mohl bych natočit observační film s dlouhými záběry, trpělivý dokument, kde bych se necpal před kameru, ale to už by bylo po všem.

 

Jaká je podle vás role dokumentárního filmaře v životě společnosti? Existuje vůbec něco takového?

Úplně jsem ztratil důvěrů ve význam filmaře v dnešní společnosti, zvlášť ve východní Evropě. Když děláte historické dokumenty, tak bez ohledu na sílu materiálu nebo archivů bude jejich dopad kvůli obrovskému množství dalších podobných médií a kanálů velice zanedbatelný. S klasickými nástroji jako historický dokument - a já jsem přitom obrovským příznivcem historického dokumentu  - nemůžete mít sociální dosah, který je někdy zapotřebí.

Festivaly i některé TV stanice a kritice proti tomu však vystupují a snaží se zakonzervovat domnělou čistotu žánru a nedochází jim, že žánr bez moci a energie je skomírající žánr. A observační dokument je, co se sociálního dosahu týče, umírající formou. Alternativou je samozřejmě čekat, až k něčemu dojde, ale to už je vždy pozdě a z filmu pak pouhá výstraha pro další generace.  

 

Jak se váš přístup odráží v rumunském kontextu? S jakým výsledkem byste byl spokojen?

V Rumunsku vědí, že jsem natočil nějaké historické dokumenty, a často se ptají, proč nedělám klasický dokument s archivy, rozhovory a tím vším. A to jim prostě stačí, víc se od režiséra nečeká. Ale vážně si nemyslím, že je to možné a rozhodně to není účinné. Atmosféra v Rumunsku již pomalu připomíná 30. léta, vládne tady zklamání nad politikou, demokracií, lidem se subjektivně daří stále hůř a všichni by rádi našli nějakého národního hrdinu, kdo by dokázal vyvolat národní hrdost a vyřešit milion problémů.  

To je samozřejmě nesmysl a nejdůležitější hodnoty, které dnes máme, jsou právě demokracie, svoboda slova... A právě to se snažím také zdůraznit: co by v takové společnosti podnikl Don Quijote? Ale nestěžuju si, dřív nebo později se mi podaří Oděsu dostat do povědomí veřejnosti.

 

I když s Odessou jasně směřujete do Rumunska, leží vám na srdci daleko širší kontext celého tématu. Plánujete do filmu zahrnout i materiál z jiných zemí?

Vždycky jsem ve skrytu doufal, že budu moct podniknout cestu i do dalších zemí, kde má velkou podporu nacionalismus - do Maďarska, Chorvatska, Slovenska. Myslel jsem, že tak budu mít šanci poukázat na fakt, že to není jen lokální problém Rumunska, ale že se týká řady dalších zemí, které od fašismu přešly nejkratší cestou přímo ke komunismu a fašismu prostě nerozumějí. Řada lidí si všechno, co bylo před komunismem, idealizuje. Po pádu komunismu ostatně spousta válečných  zločinců přes noc získala popularitu.

Nevím, jestli budu mít materiál z dalších zemí, dnes zde každopádně již není politický tlak z Izraele, USA či EU, který nás na začátku 90. let nutil oficiálně přiznat odpovědnost za holocaust. Když nedávno Rumunsko navštívil Šimon Peres, říkal, že je Rumunům vděčný za záchranu 360,000 Židů. Zapomněl se však zmínit o 300,000 ukrajinských a ruských Židech, které Rumuni během války zavraždili. Převládá pocit, že jsme se s tím už dostatečně formálně vypořádali a častou reakcí na projekt je tedy: Co se tím sakra zase snaží dokázat? Ale tady jde o tragický den v našich dějinách, 23. října 1941, kdy bylo zavražděno 20.000 lidí, většinou dětí a starých lidí, a nikdo o něm neví. Tohle už je dnes jenom náš problém.

 

Je téma 2. světové války ještě atraktivní pro televize?

To je trochu problém. Jeden producent z ARTE mi soukromě sdělil, že v ARTE platí nepsané pravidlo, které již nedovoluje další dokumenty o holocaustu, protože ARTE má tak nízkou sledovanost, že přednost teď mají optimistické pořady. Holocaustu už mají všichni dost a dokumentů o holocaustu jakbysmet. To je v případě mého filmu trochu nefér, neboť se o masakru jinde vlastně moc neví, protože ho spáchala rumunská armáda. Ale objevili jsme jeden důležitý dokument, který osvětluje důvod přítomnosti rumunských jednotek v Oděse a poukazuje na rabování majetku obyvatel města. Rumunská veřejnost jej uvidí poprvé.

 

Když už jste zmínil dokument, jak se na tyto události dívají historici?

Rumunští historici ve 30. letech rozvíjeli nacionalismus, kvůli kterému se Rumunsko proměnilo v fašistickou zemi. Nikdo o odpovědnosti historiků nemluví, ale jsou to oni, kdo vytvářejí obraz cizince-nepřítele, takže důvod k zabíjení cizinců zde pak existuje i v případě, že nejde o vojáky. Historici se dnes snaží přesvědčit Rumuny, že to, co nás teď spasí, je návrat k monarchii. Další nesmysl, který však jde proti podstatě demokracie. Rumunsko bylo královstvím, komunistickým  královstvím vlastně až do smrti Ceausesca. Je to prostě jen další výraz zoufalství rumunské společnosti, která se snaží nalézt něco, co by konečně mohlo fungovat, a vlastně je úplně chápu.

 

Posílal jste přihlášku do amerického fondu ITVS. Jakou máte zkušenost s mezinárodními fondy?

ITVS a další organizace se podle mě zdráhají podporovat subjektivní dokumenty ze zemí mimo USA, protože se obávají, že autor a protagonista v jednom, který je před kamerou, kontroluje střih, vlastní obraz. Je to pro ně cosi na hranici ego tripu. Je to můj tvůrčí problém, o kterém dobře vím. Nenašel jsem prostě jiného protagonistu, který by to dělal místo mě. Nejlepší by byl někdo, kdo by dokázal přesvědčit rumunského prezidenta, aby se vypravil do Oděsy a na místě tak uznal odpovědnost Rumunska.

 

Jaké máte plány pro festivaly a distribuci?

Zdá se mi, že velké festivaly se víc zajímají o žánr než samotné téma dokumentů, zvlášť z východní Evropy je zajímají většinou zase jen observační dokumenty. Po dokončení projektu budu tak vyčerpaný, že distribuce bude moje poslední starost. Jestli se mi podaří najít velkého distributora, tak prosím... Vlastně mi došlo, že není tak důležité, jaký bude ten film, už celý ten proces samotný je důležitý pro mě osobně, pro lidi kolem mne i pro rumunskou společnost. Je možné, že film nikdy ani nedokončím. Ale jestli se mi podaří dosáhnout aspoň něčeho, tak to bude stát za to a budou to dobře vynaložené peníze.

Film může mít stopáž tři minuty nebo to může být jediný záběr, to je jedno. Skutečným smyslem projektu je pohnout myšlením rumunské společnosti. Film se může ztratit v moři tisíců dalších. Ale filmování má svůj význam i před natočením filmu. Už jen to, že lidem řeknete, že točíte film, s sebou nese nějakou moc. I když tedy není jisté, jestli kdy budu mít zajímavý festivalový film, postarám se, aby příběh Oděsy dobře znalo celé Rumunsko.

 

---

 

Odessa

Režisér: Iepan Florin
Produkční společnost: Sub-Cult-Ura Production, StarCrest Media

Rumunsko, 52 min, HD, Historie, Společnost

Filmový režisér Florin Iepan v roce 2009 zahájil osobní kampaň za "denacifikaci" Rumunska. Kvůli jedné z nejtemnějších kapitol romunské novodobé historie - masakru z října 1941, kdy rumunští vojáci bez jakékoli účasti německého vojska zaživa upálili vice než 22.000 civilistů okupovaného města Oděsy - Iepan zahajuje první veřejnou debatu o fašistické minulosti Rumunska. To je však více než obtížné pro členskou zemi EU a NATO, která dosud pečlivě střežila zločiny spáchané během 2. světové války na židovském a romském národě a kde je maršál Antonescu, tehdejší předseda vlády, většinou Rumunů dodnes považován za velkého patriota a antikomunistického vůdce.

 

Související články:
Banalita pragmatického zla (Rozhovor s Florinem Iepanem)