Obsah DOKwebu
www.DOKweb.net je portál zaměřený na východoevropský dokumentární film. Nabízí denně aktualizovaný informační servis o vznikajících a dokončených filmech, rozhovory s tvůrci i se zástupci dalších dokumentárních profesionálů nebo analýzy situace dokumentární podpory v různých zemích regionu, měnících se způsobů produkce, distribuce a obecně podpory a financování dokumentárního filmu. Jeho součástí jsou i rozsáhlé databáze východoevropských filmů, institucí, produkčních společností, fondů, festivalů, nebo trailerů a video reportáží. www.DOKweb.net je hlavním online projektem IDF, poskytuje veškeré informace o aktivitách organizace, které zároveň propojuje s obecným informačním servisem.
Aktivity Institutu dokumentárního filmu
Občanské sdružení INSTITUT DOKUMENTÁRNÍHO FILMU (IDF) již od roku 2001 podporuje východoevropský autorský dokumentární film a jeho prosazení na evropské úrovni. Obracíme se na východoevropské režiséry a nezávislé producenty, kterým pomáháme při vývoji, produkci, propagaci a distribuci jejich dokumentární tvorby. Nabízíme jim komplexní řetězec podpory, který cílí na jednotlivé filmaře (konzultace s vybranými experty), skupiny vybraných profesionálů s projekty či filmy (Ex Oriente Film, East European Forum, East Silver, Doc Launch atd.), domácí i mezinárodní dokumentární komunitu (East Doc Platform) i veřejnost (portál www.DOKweb.net). Spolupracujme s předními festivaly, TV stanicemi, distributory, sales agenty, trhy nebo vzdělávacími programy, pro něž jsme BRANOU DO VÝCHODOEVROPSKÉHO DOKUMENTU.

Zápisky z jámy lvové

Pod křídly vlastní produkční společnosti Parallax natočil Pawel Kloc svůj první celovečerní dokument Phnom Penh Lullaby. Mimo četná festivalová uvedení režisérův debut zazářil na 51. ročníku MFF Krakov, kde vyhrál cenu Silver Horn za režii nejlepšího celovečerního dokumentu a později se také objevil ve výběru na cenu Silver Eye. Nadšený přijetím svého filmu mezi diváky s námi polský režisér diskutoval o limitech dokumentárních principů a nesnadném hledání nových dokumentárních subjektů.

 


Zápisky z jámy lvové
Rozhovor s polským režisérem Pawlem Klocem o dokumentárním filmu Phnom Penh Lullaby
Ondřej Kuhn

 

Ulice Phnompenhu, kde na každém rohu číhá nebezpečí, jste srovnával s peklem na Zemi. Jakým způsobem se filmař vypořádá s tak nebezpečným místem, v jehož útrobách mezitím natáčí příběh o neškodné rodině s malými dětmi?

S peklem jsem srovnával pouze 51. ulici v roce 2008, když jsme natáčeli ten film, ne celé město. Na téhle ulici se nedalo nic předvídat. Měl jsem strach, že se může stát cokoliv, a proto jsme ze začátku raději používali skryté kamery. Takhle to místo opravdu působilo jako peklo na Zemi. Báli jsme se vrátit se tam s HD kamerou. Ti chlápci, kteří nám nabízeli drogy nebo sex s dětmi, tam postávali každý den. Hned si nás všimli, což pro nás mohl být problém. Stejně jako oni jsme tam chodili každý den a proto si nás dobře pamatovali. Všichni lidé kolem Ilana nás znali, byli velice laskaví a vypadalo to, že jsme přátelé. Doufal jsem, že nás díky tomu nebudou ti chlápci tolik podezřívat, ale i tak jsme se hodně báli. Natáčeli jsme na Sony HDV Z1, která nevypadá jako profesionální kamera, takže jsme vypadali jako turisti, co si točí dovolenou. Po několika dnech jsme se dokonce odhodlali jít na trh, nakoupit lampy a postavit osvětlení. Mimo 51. ulici jsem se však už cítil bezpečně.

 

Je přirozené, že natáčení tak intimního portrétu vyžaduje s celou rodinou nějakou dobou žít, prožívat její radosti i strasti. Je ale vůbec možné být vůči dokumentárnímu subjektu nezaujatý? Cítíte kvůli Ilanovi a Saran nějakou zodpovědnost za jejich situaci?

Nerad bych zobecňoval, ale nešlo se vůči mým subjektům stavět odtažitě. Ten film bych nemohl natočit, kdyby mi byli lhostejní. Je to velmi intimní film a já jsem cítil, že se Ilanovu životu dostávám na dřeň. Tím ale vždy riskujete, protože nemáte jistotu, jak ho to v budoucnu ovlivní a jste za to odpovědní. Odpovědnost je tomto případě otázkou jisté hranice. Musíte ji znát, na druhou stranu však nikdy nic neobjevíte, pokud ji nejste schopni překročit. Snažil jsem se v našem vztahu ničemu nevyhýbat. To přátelství jsem nepředstíral a v mnoha případech jsem byl i kritický.

 

Jak hluboce se může dokumentarista ponořit do soukromí člověka, páru nebo rodiny? Kde je tedy ta hranice, za kterou jako filmař nehodláte zacházet? A kde je hranice, za kterou nehodlá subjekt, v tomto případě rodina, zajít vás?

Tohle je otázka na celou knihu. Dám vám jeden příklad. Než jsem jel od pěstounské rodiny vyzvednout Marii, dvouletou holčičku, bylo mi řečeno, že jí hrozí nebezpečí, že by mohla skončit v rukou obchodníků s bílým masem, když tam zůstane. Když jsem tam dorazil, viděl jsem milující rodinu a šťastné dítě. Byla to iluze? Říkal mi Ilan pravdu, nebo to byla jen nějaká posedlost, která ho nutí nazírat celý svět perspektivou 51. ulice? To jsem v té době nebyl schopen posoudit. Bylo mi jasné jedině to, že v průběhu těch třiceti minut se Mariin život drasticky měnil. Najednou se ocitla na 51. ulici a to je velmi nebezpečné místo, takže jsem se cítil zodpovědný. Byly jí dva roky, neměla jak se bránit. Rozhodl jsem se, že přestanu natáčet do té doby, než si všechno s Ilanem a Saran ujasníme. Nakonec se rozhodli, že vezmou Marii na venkov k rodině Saran a my jsme tam jeli s nimi. Za jakých okolností mám právo rozhodovat o něčím životě? Nejsem žádný stvořitel. Člověk musí se skutečností zacházet velmi opatrně – je mnohem silnější než my. Je hloupost si myslet, že ji můžete přetvářet podle svého, musíte vědět, kam nesmíte zajít, na rozdíl postav jako je Ikarus.

 

Ilana jste našel v podstatě náhodou na ulici a okamžitě jste poznal, že bude ideální postavou pro váš dokumentární debut. Co když ale napříště nebudete mít tolik štěstí? Jak a kde se budete shánět po dalším Ilanovi a Saran?

S Ilanem to nebylo jenom o štěstí. Kdo bude moje další postava? Jestli to vím? Mám vlastně námět na film, který je založený na hledání postavy, ale samozřejmě to nebude pouze o hledání. Phnom Penh Lullaby pro mě byl ohromnou zkušeností, velkou lekcí. Mám obavy z dalšího filmu a jsem si plně vědom toho, že bude opravdu těžké najít dalšího Ilana a Saran, ať to znamená cokoliv. Své hrdiny hledám všude, protože pro mě není důležité, kde žijí, ale jaké jsou jejich životy.

 

Do jaké míry může filmař na své subjekty spoléhat? Měl jste pocit, že máte Ilana pod kontrolou?

O regulování skutečnosti už jsme trochu mluvili. Tohle je to samé. Nemám pocit, že režírování je nicnedělání mezi stiskáváním červeného tlačítka. Musíte mít sice pod kontrolou, co se děje, ale je potřeba u toho být opatrný. Je to velmi intuitivní. S Ilanem jsme hodně mluvili, každý den jsme vedli dlouhé debaty, ale to neznamená, že jsem mu říkal, co přesně má dělat. To by byl jiný film. Mluvím spíš o trpělivosti, než o pevné kontrole. Kdo si počká, ten se dočká.

 

Říkal jste, že trvalo několik dní, než jste přesvědčil Ilana a Saran, aby ignorovali kameru. Souhlasíte s tezí, že dokumentarista je povinen zůstat pozorovatelem, který se žádným způsobem nevkládá do životů svých postav?

Nemám pocit, že by existovala nějaká povinnost, protože už jste pozorovatel s kamerou v ruce, jste filmař. Přítomnost kamery znamená, že zachycujete život proto, abyste z něj udělali film. Chtěl jsem kameru zatlačit do pozadí, protože to byl jeden ze způsobů, jak Ilanův příběh zobecnit. Chtěl jsem, aby se na ten film dalo dívat jako na hraný film, jelikož sám film na hranici dokumentu a fikce považuji za nejzajímavější oblast kinematografie.

 

Jednou jste prohlásil, že jste od začátku věděl, co chcete dělat. Váš film má opravdu velmi pevnou, živou dramaturgii. Vyvíjela se na základě života v Ilanově rodině nebo je to především vaše práce ve střižně, takže má spíš tradiční fikční dynamiku?

Natočili jsme 70 hodin za méně než tří týdny, takže skutečná dynamika Ilanova života je samozřejmě jiná. Stříhání pro mě byl fascinující, avšak extrémně dlouhý a složitý proces. Stručně řečeno: ve střižně záviselo jen na mě a na střihačovi, abychom našli dynamiku, kterou jsem hledal od samého začátku. Před stříháním jsem to ale samozřejmě ještě konzultoval s hlavním kameramanem, Przemkem Ncyporukem, který odvedl skvělou práci.

 

Když se ohlédneme za polskými dokumenty z posledních let, mnoho z nich je zasazených do „exotického“ prostředí jako je Sibiř, Argentina, nebo teď Kambodža. Znamená to, že v Polsku chybí témata? Nebo to prostě jen potvrzuje dobrou kondici polského dokumentárního filmu?

Neznamená to, že v Polsku nejsou témata, vždyť většina polských dokumentů je natočených v Polsku. Je pravda, že existuje hodně polských filmů, které se natáčely v cizině, ale to je dnes podle mého běžné v mnoha zemích. Vidíme svět jako celek, protože jsme jeden druhému blíž, než kdykoliv předtím. Není to příjemné, mít možnost pohlížet na naše životy očima cizince? Nevím, jestli to je ukazatel zdravého polského dokumentu. Myslím, že lidé na téhle planetě na sebe můžou být hrdí za ty překrásné filmy natáčené s relativně nízkými nebo nulovými rozpočty, které trvá roky dokončit a přesto se z nich stávají vynikající filmy, tolik úspěšné u diváků. V ideálním světě by na ně mohli chodit i do kina.

 

Phnom Penh Lullaby byl v Torontu, Nyonu, San Francisku, Krakově, Palići, Lipsku, Sheffieldu, Terstu a nedávno také v Jihlavě na festivalu i dokumentárním trhu East Silver. Co dalšího máte v plánu s už tak úspěšným filmem?

Moc rád bych Phnom Penh Lullaby distribuoval do kin. Také doufám, že mi pomůže sesbírat finanční prostředky na mé další filmové projekty.

 

Už se vám dostalo značné odezvy od filmových profesionálů, novinářů, kritiků i diváků. Přehlédli ve vašem filmu něco výrazného? Chtěl jste vaším filmem na něco upozornit, a přesto se to nestalo předmětem diskuzí?

Je to neuvěřitelné, ale diváci postřehli každý nepatrný detail, který jsem do filmu vsunul. Diskuse po projekcích byly fantastické. Mám štěstí, že o mém filmu se tak vášnivě debatovalo. Lidé plakali, vyprávěli mi své vlastní příběhy nebo pro mne můj vlastní film znovuobjevovali skrze ty nejpřekvapivější interpretace. A z toho mám velkou radost.

 

 

 

Phnom Penh Lullaby

Režisér: Kloc Pawel
Producent: Kloc Pawel
Produkční společnost: Parallax

Kołysanka z Phnom Penh , Polsko, 2011, 103 min, HD, Autorský, Osobní pohled, Portrét, Sociální tematika

Každý má nějaké tajemství. Tajemství budoucnosti. Dokument Phnom Penh Lullaby je portrétem muže, který hledá lásku a porozumění. Po odchodu z Izraele snil Ilan Schickman o novém začátku. Nyní žije v Kambodži s khmerskou partnerkou a dvěma malými dcerami - dvouletou Saran a šestiměsíční Jasmine - a snaží se uživit jako pouliční věštec.

 

East Silver 2011 / Nominace na Cenu Silver Eye