Becková Anna

Skaut má holá kolena
Impulsem k natočení dokumentu bylo nalezení 30 let starého, zázračně zachovaného amatérského filmu ze života junáků - skautů. Režisér, bývalý člen oddílu s průkazkou č. 021515, chtěl vypátrat, co se s jeho tehdejšími kamarády stalo. Po 35 letech od posledního tábora se rozhodl pozvat na někdejší tábořiště u Eliášova splavu na Oslavě všechny jeho tehdejší účastníky, postavit tábor a zkusit několik dnů žít skautsky, absolvovat řadu dovedností a her. Oblékli se znovu do skautských krojů a podle jednoho junáckého přikázání - být pravdomluvný - si říkají pravdu o svých životech. Potkaly je různé osudy - od špičkových lékařů, sportovců a ředitele Letní filmové školy až po komunistické politruky či bezdomovce. Na konkrétních osudech kluků z malého slováckého města se dají poznat velké dějiny této země.

Industriální elegie
Podivuhodná a roztodivná směsice krásy a ošklivosti, moudrosti i hlouposti, radosti i smutku, špíny a barevnosti. Zvláštní místo, kde se zastavil čas. Příběh zapomenutých hornických kolonií na severní Moravě a jejich bizarních obyvatel. Od 18. století sem přicházeli ze všech koutů Evropy za prací. Nyní se tyto kolonie stávají skanzenem průmyslové architektury a starých lidských hodnot. Absurdní situace každodenního života vyvolávají slzy i úsměv zároveň.

Láska včera, dnes a zítra
Dokumentární lovestory. Pohled matky a dcery na milostné vztahy osmi dvojic různých generací v průběhu jednoho roku. Pátrání po tom, co lidi nejvíc spojuje, ale zároveň rozděluje. Mladší z autorek představuje většinou mladé páry, které se pro životního partnera teprve rozhodují. Její matka se zase zabývá dvojicemi, které se už se svým dávným rozhodnutím vyrovnaly anebo se to učí. Mozaika lidských osudů, které spojuje tatáž jednoduchá, ale zároveň komplikovaná touha milovat a být milován.

Český fenomén: Taneční
Sběrný dokument Taneční s úsměvným nadhledem mapuje v evropském měřítku ojedinělý jev české národní kultury - taneční kurzy... Režisér sledoval déle než rok jeden pražský taneční kurz od zápisu přes prodloužené a plesy až po závěrečnou hodinu a humornou formou zachytil přerod nejistých rozpačitých dětí v sebevědomé "dámy a pány".

Pot a slzy Pražského jara, Opus 2
Film 'Pot a slzy Pražského jara' je druhé pokračování trilogie Každý rok je v Praze jaro, která bourá stereotypy prezentování světa takzvané klasické hudby v médiích. Náš projekt se snaží tuto část kultury vymanit z pomyslného ghetta jisté strnulosti, nudnosti, přehnané oficiálnosti, které vytvářejí bariéru mezi tímto oborem a širší veřejností. Vznešené a výjimečné se mísí s obyčejným a civilním. Vnímáme hudebníky jako lidské bytosti posedlé touhou po dokonalosti výkonů, ale současně jako normální lidi s jejich starostmi, stresy a obavami. Svět vážné hudby je vážný a směšný zároveň, tak jako vše, co je spojeno s člověkem. Projekt se natáčí několik let během příprav a průběhu festivalu Pražské jaro. Každý z filmů funguje samostatně, ale současně budou vytvářet smysluplný ucelený triptych. Nefilmujeme jen na festivalu, ale již dlouho před ním, během příprav. Projekt se záměrně vyhýbá festivalovým oficialitám, tiskovým konferencím, ale i doprovodným "společenským akcím". Štáb jakoby světloplaše zůstává převážně v zákulisí. Je ovšem trpělivý, nenápadný a oddaný příběhům, které se před ním odehrávají. Kombinací snímání situací observační metodou a neformálních rozhovorů dosahuje velmi barvitého, napínavého, autentického a hlubokého zobrazení tématu. Nesoustřeďujeme se jen na hvězdy, ukazujeme i hudebníky na úplném začátku kariéry, nezajímá nás jen úsilí o co nejlepší hudební provedení skladby, ale také prozaičtější stránky festivalu. Festival je jakousi slavností, koncentrací kvality a také příležitostí nabízet neobvyklé, až hraniční.

Sbohem slunce
Film o českém malíři Alénu Divišovi (1900 - 1956) je hlubinnou interpretací umělcova života a díla, nikoli prostým portrétem či medailonem. Je subjektivním, abstraktním, a o to plnějším obrazem jeho pohybu po světě, substancí tvůrčích okamžiků. Umělcova existenciální zkušenost je zachycena v bodech, které spojují čáry jeho cesty po světě. Film je elegickým příspěvkem k tématu života a smrti.

O babičce
Kombinovaný dokument: dobové materiály, výpověď 92-leté paní a kreslené pasáže zachycující jeden lidský osud.

Jakou řečí mluví Pánbůh…?
Portrét hospodáře z Velké Úpy, který byl zastřelen. Příběh rodiny Friedricha Kneifela, sudetského Němce z východních Krkonoš.

Nejsme andělé, jen děláme jejich práci/Moc a tajemství jezuitů
Tovaryšstvo Ježíšovo - jezuité - patří k největším a nejvýznamnějším řádům římskokatolické církve. Jejich posláním je činnost pastorační a misijní, působí ve školství, vědách, kultuře a umění už od roku 1534, kdy byl řád založen Ignácem z Loyoly. Autoři dokumentu umožňují nahlédnout do současného života Tovaryšstva Ježíšova a odhalí, proč byl tento řád tak často považován za nebezpečný. Režisér O. M. Schmidt se spolu s mladými jezuity P. Vacíkem, J. Regnerem a M. Heroldem pokusil o neotřelý a pro Čechy nový a překvapivý pohled na historii, spiritualitu a život jezuitského řádu.

Bitva o život
Fascinující pohled na barvitý život komunity jednoho městečka (Bystré), které navzdory těžkým podmínkám žije svůj život naplno.

Potížistky
Film Věry Chytilové Potížistky by klidně mohl mít podtitul "Ženy sobě". Záměrem režisérky bylo zachytit co možná nejširší vzorek žen, které se nestarají jen samy o sebe, ale mají vyšší ambice - napravování a spravování věcí veřejných. Vesměs jsou to členky nebo kandidátky či sympatizantky politické strany, která chce dát všem stejnou šanci, mužům i ženám. Zajímá je tzv. ženská problematika, to znamená, v jakém vztahu jsou muži a ženy na pracovišti, ve společnosti, doma, jaké šance mají ženy, když chtějí vstoupit do politiky, jaké možnosti se jim nabízejí, když tam jsou, co pro mladou zaměstnanou ženu znamená mateřství, budování kariéry atd. Chytilová projela celou republiku křížem krážem, hledala ženy různého věku, povolání, společenského zařazení, matky, slečny, bezdětné, rozvedené, úřednice, aktivistky, lékařku, advokátku, učitelku atd. a dala prostor jejich názorům. V nápadité montáži tak vytvořila poučnou i zábavnou názorovou mozaiku, jejímž smyslem je upozornit na problémy, ale i pseudoproblémy, ženské populace v Česku.

Ženy na přelomu tisíciletí - V pasti
Helena Třeštíková překročila první půli časosběrných snímků plánovaného volného desetidílného cyklu Ženy na přelomu tisícíletí. Ten doposud reprezentovaly jak intimní medailónky úspěšných žen, tak portréty žen z okraje společnosti. Tragický příběh Katky, která se vzdala pocitu, že radost, štěstí a naplnění mohou být naplněny pouze skrze injekční stříkačku. Ale přichází jen zoufalství smutek, opuštěnost. Poprvé se s Katkou potkáváme v odvykacím centru Němčice, kde ji nacházíme plnou optimismu a víry ve svou nedrogovou budoucnost... Film se pokousí varovat před problémem s drogami poněkud z jiného úhlu pohledu...

Marcela
O neobyčejném životě obyčejné ženy. Cyklus časosběrných dokumentů Manželské etudy přinesl jako pátý příběh i osudy Marcely. Její příběh začal v roce 1980 na jedné z pražských radnic. Ještě černobílý film sleduje události po dobu šesti let. V roce 1999 vstupujeme znovu do jejího života, ale natáčení musí být přerušeno poté, co její dceru Ivanu srazil vlak. Za čtyři měsíce se znovu točí. Diváci se vzbouřili proti nešťastnému osudu a zoufalé matce pomáhali. Film zachycuje, co nového se za poslední rok stalo.

Být Romem
Film sleduje osudy hudebníka a romského aktivisty Vojty Lavičky. Časosběrný dokumentární film, který zachycuje pět let života mladého muže, vynikajícího hudebníka a romského aktivisty Vojty Lavičky. Vojta je nadaným houslistou, který působí v řadě různých kapel, současně pracuje v rozhlase jako režisér romského vysílání a je terénním pracovníkem Nadace Člověk v tísni. Vojta reflektuje problematiku života Romů v období, kdy v české společnosti sílí protiromské nálady, přibývají rasově motivované vraždy a vrcholí hromadný romský exodus, pohledem inteligentního kultivovaného muže, který vidí do hloubky problému. V jeho pohledu nejsou prázdná dobová klišé, není v něm nekritická nároková mentalita. Je to hrdý, realistický pohled muže, který zůstává Romem, přestože dosáhl velkých pracovních i uměleckých úspěchů i uznání většinové společnosti. Je to film plný strhující hudby, mladého vzdoru a postupného zrání, ale jsou v něm i housle rozšlapané skiny, strach o vlastní dítě, střídání iluzí a deziluzí.

Ženy na přelomu tisíciletí - Být Romkou
Tématem celého dokumentárního cyklu je několik žen a jejich jednotlivé osudy. Jednotlivé části představují ženy, jež jsou na vrcholu a užívají si úspěch a slávu, a ženy zničené a vyhoštěné ze společnosti; ženy v záviděníhodných, zdánlivě obyčejných a politováníhodných situacích. Dokumenty byly natočeny časosběrnou metodou, přičemž natáčení zabralo dobu 5 let.

Bohemia Docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie)
Egon Bondy prorokuje peklo globálního kapitalismu, v kostnici propuká hádka o novodobé policejní zvůli. Jim Čert se přiznává ke spolupráci s StB, Jaroslav Foglar nemůže najít otvírák na pivo, zatímco Ivan Diviš komentuje svůj vlastní pohřeb. Jiří Krejčík zuří před kamerou a Karel Vachek uprostřed bitvy pokleká před vynálezci Semtexu a radiolokátoru Tamara. Česká republika na konci 90. let... Krajina se zdá být na povrchu tichá, avšak v hloubi se děje cosi velmi důležitého. Českou vědu, myšlení a intelektuální život netvoří jen to, co ční z jejich mediálního obrazu. Karel Vachek, veden vlastní intuicí a osobitou tvůrčí filozofií, proniká do hlubin tohoto tajemného živoucího systému, který prostřednictvím svého filmu přirovnává k síti vláken, vytvářených v lesní půdě houbami. Možná díky nim spolu mohou rostliny jakýmsi záhadným způsobem komunikovat a celý les tak žije jako jeden přirozený celek! Vachek sleduje oběh těchto životadárných myšlenek v českém intelektuálním a kulturním „lese" v naději, že se z nich opět zrodí něco nového a velkého, tak jako už tolikrát v minulosti... Třetí část Vachkovy tetralogie filmových esejů, která tentokrát v originálním pojetí zkoumá stav a podoby české vzdělanosti na přelomu tisíciletí.

V centru filmu (v teple domova)
V centru filmu (v teple domova) je netradičním pohledem na MFF Karlovy Vary v roce 1997.

Hledači pevného bodu
Dokument je prozatimním završením dlouhodobého časosběrného projektu, mapujícího nejnovější české dějiny (od října 1990 do října 2001) prostřednictvím života jejich účastníků (Kocáb, Ruml, Mejstřík, Rimský) a neustálého prolínání osobních úspěchů i problémů a společenské angažovanosti.

Suchá Hora, dědina na konci trati
Stylizovaný dokumentární film o proměnách poslední slovenské vesnice na samém konci oravského výběžku u slovensko-polské hranice. Sleduje motiv, jenž má svou universalitu bezmála v celé východní Evropě. Dal by se nazvat "Obrazy z periférie integrovaného kontinentu". Snímek navazuje na 20 let starý dokument o horské obci, která v jediné generaci prodělala změny probíhající na většině území někdejšího Československa po řadu generací. Zdejší velmi rázovité etnikum - někdy dokonce označované za samostatnou národnost "Goralů" má své výrazné vazby kromě Slovenska také do Polska a do Čech. Právě ústup rázovitého folkloru do značné míry vizualizuje ztrátu vlastní identity, která je hlavním poselstvím připravovaného dokumentu.

Kniha rekordů Šutky
Šutka je největší romská osada na Balkáně. Alespoň podle slov tamějšího mladého rybáře, který je hlavním protagonistou dokumentu natočeného v koprodukci s Českou televizí a především průvodcem po šutských uličkách, kde v každé z nich najdeme minimálně jednoho tuzemského, ne-li dokonce světového šampióna, lhostejno v čem. Důležité je, že ve svou výjimečnost věří a že je lidé uznávají. V rozbujelém společenství se přes předhánění zástupců různých náboženství najde místo jak pro muslimského derviše, tak pro služebnici a "médium" křesťanské tradice. Místní homosexuál se svou křiklavou garderobou není respektován o nic méně než největší milenecká dvojice - prostitutka Kasandra a starý Alfonso, který se po Šutce prochází nejraději v kopii Titovy uniformy. Tato makedonská osada s těžko odhadnutelným počtem obyvatel má i vlastní hudební průmysl: od nahrávacího studia přes dílnu na videoklipy až po velké hvězdy, které si pro aktivní činnost místního hudebního piráta musejí vydělávat peníze pěkně postaru - na početných svatbách, oslavách obřízky nebo na pohřbech.

Ztracená duše národa - Ztráta tradice (sedláci)
Dokumentární cyklus o hlavních druzích represálií vedených komunistickým režimem. Perzekuce selských rodů. V padesátých letech bylo násilně vyhnáno a vystěhováno často stovky kilometrů daleko od rodného domu pět tisíc rodin označených jako rodiny kulaků. Měly se stát výstražným příkladem pro ostatní a jejich majetky základem pro vznikající JZD. Provinili se tím, že jejich rody pracovaly na půdě celá staletí a po generace postupně přidávaly měřici k měřici, hektar k hektaru, až vytvořily velká hospodářství, často největší ve vsi. Provinili se tím, že byli úspěšní a proto měli majetek. Provinili se zkrátka svou tradicí. Národ, který ničí selské rody, ztrácí tradici. Po restitucích podniká z 5000 takto vyhnaných rodin v zemědělstvi již jen osmnáct.

Ztracená duše národa - Ztráta důstojnosti (vojáci)
Během let 1949-1950 byla odstraněna polovina důstojnického sboru Československé armády. Tisíce vojáků byly uvězněny, několik desítek popraveno. Dokumentární snímek Olgy Sommerové přibližuje osudy plukovníků Luboše Hrušky a Juliana Slepeckého, generálmajora Miroslava Káchy a generálporučíka Tomáše Sedláčka, kteří byli komunistickým režimem na dlouhá léta uvězněni. Film vedle výpovědí čtyř obětí komunistické perzekuce využívá množství archivních záběrů i ukázek z dobových propagandistických snímků.

Rozpomínání na Zrcadlení (Rozpomínání)
Dva dokumentární filmy o nemoci, strachu a naději – Zrcadlení (r. Evald Schorm, 1965) a Rozpomínání (r. Ivan Vojnár, 2007) – které spolu souznějí, přestože je dělí více než čtyřicet let. Evald Schorm a Ivan Vojnár v jednom dokumentárním filmu. Pražské předjaří po 40 letech. Schormovo Zrcadlení bylo inspirací pro filmovou anketu I. Vojnára, která odkazuje k hledání ztraceného ideálu a k boji se strachem v rovině osobní i společenské. Je nemoc a fyzická bolest metaforou obecnějšího postižení? Schormovo Zrcadlení (1964) posouvá postupy cinéma vérité do nových poloh filmové eseje, nesnaží se o sociologické postižení zachycovaných fenoménů. Prostřednictvím otázek po štěstí a životním naplnění kladených pacientům nemocnice na Bulovce se obrací k divákovi a lidské bytí konfrontuje s plynutím přírodního času. Autentická kamera Jana Špáty domýšlí pomocí poetizujících kompozic témata filmu, mluvící osoby zůstávají často mimo její záběr, čímž je individuální výpověď posunuta do obecných rovin. I projekt Ivana Vojnára Rozpomínání se vrací do nemocnice, kladené otázky mají však jasný sociologický zřetel -Schormovo "jak dnes žít" autor převádí z filozoficko-symbolického piedestalu do každodenního potýkání se s realitou společenskou i politickou. Spektrum dotázaných je široké a zahrnuje všechny sociální i věkové vrstvy. Zkoumaná témata mnohem více odkazují k české realitě počátku 21. století, vedle otázek po obecných hodnotách, vnímání štěstí, soucitu či bohatství se Vojnár ptá na vztah k politice či češství obecně a do popředí se dostává také otázka tolerance menšin. Důležitou roli hraje autentické, převážně pracovní prostředí, v němž postavy promlouvají.

Holocaust - I. Fotografie zastavují čas
Vývoj vztahů v české společnosti do 2. světové války.

66 sezón
Snímek o košické plovárně, kam se podle sloganu tvůrců „chodily koupat dějiny“. Příběhy, které se zde odehrály v období mezi lety 1936 a 2002, nastavují zrcadlo historickým událostem střední a východní Evropy. Polonazí muži a ženy zažili bombardování Košic v roce 1941, někteří plavci se nevrátili z fronty, stavitel plovárny zahynul v koncentračním táboře. Film je věnován památce režisérova děda, vystupuje v něm i autor a jeho otec. Prostřednictvím tří generací tak na pozadí existence plovárny vzniká jakési „osobní kino“, prostor sám se stává modelem pro evokaci sociální historie, stejně jako kolektivních snů.

Občan Havel jede na dovolenou
Celovečerní dokument o cestě Václava Havla po Československu v roce 1985, při níž byl tehdejší disident, budoucí prezident, dvakrát na 48 hodin preventivně zatčen a po celou dobu sledován více než třemi sty tajných policistů, kteří mu ochotně ukazovali cestu, když se ztratil. Portrét Václava Havla a jeho přátel z disidentu, zarámovaný dobovým zpravodajstvím České televize (žně probíhaly hladce) ukazuje, že je možné žít plnohodnotný život dokonce i pod tlakem totalitního režimu. Spisovatel a scenárista Jan Novák, český emigrant žijící v Chicagu, držitel ceny Magnesia Litera za dokumentární román Zatím dobrý, natočil tento snímek ve vlastní produkci.

Bye Bye Shanghai
Film o životě českých osobností v exilu a o prožívání jejich návratu po letech do vlasti. "Do svého filmu jsem pozvala lidi, kteří odešli z Prahy za minulého režimu a vrátili nebo vracejí se zpět: surrealistický básník Petr Král, který žil léta v Paříži, filozof Václav Bělohradský, který žil od šedesátých let v Itálii, Petr Fleischmann a básnířka Vladimíra Čerepkovová - oba žili a žijí v Paříži. Bude tam taky příběh bývalé velvyslankyně Pavly Řezníčkové, architekta Jaroslava Vokouna a Petra Kotíka, zvaného El Gingo. O návratu do Prahy mi vypráví taky písničkář Vlasta Třešňák spolu s romskou rodinou Kormanů. Věra Linhartová jednou v Paříži napsala esej o neřešitelnosti emigrace. Kdo jednou vykoření, tak už nemůže nikdy zakořenit. To je i můj případ. V posledních letech se ale něco mění. Přišla jiná generace, která se v šedesátém nemusela rozhodovat. Mizí i předsudky a já jsem se rozhodla k Praze vrátit filmem. Navíc Praha je pro mne neuchopitelná, exotická, protože v době odchodu jsem byla velmi mladá. Ale pražská část trilogie není o mně. Zajímají mne lidé, jako je Petr Král. Lidé, kteří se po letech emigrace vracejí zpět. Bude to pohled na Prahu z větší dálky, ne zevnitř, ale z nějakého místa napůl cesty v návratu."

Ženy na přelomu tisíciletí: Zvítězí ten, kdo se nevzdá
Životní příběh matky, která překonala svůj krutý osud.

Maturita v listopadu
V prosinci roku 1989 obdržel režisér Jiří Krejčík dva dopisy, ve kterých ho studenti gymnázia v České Třebové žádali o pomoc v konfliktu s tehdejším ředitelem školy, který po 17. listopadu mařil revoluční iniciativu studentů. Jiří Krejčík přijel spolu s kameramanem Jiřím Vojtou v lednu roku 1990 do České Třebové a v aule gymnázia natočili diskusi, které se zúčastnili studenti, jejich rodiče, ředitel, učitelé gymnázia a náčelník místní Veřejné bezpečnosti. Po deseti letech přijeli autoři do České Třebové znovu a s několika účastníky tehdejších událostí antočili vzupomínky na revoluční listopadové dění.

Ženy na přelomu tisíciletí - Rozkoš bez rizika 1
Portréty prostitutek, které dokáží být sebevědomé a vyrovnané ve svém životě i v amatérském divadelním představení.

Ženy na přelomu tisíciletí - Rozkoš bez rizika 2
Portréty prostitutek, které dokáží být sebevědomé a vyrovnané ve svém životě i v amatérském divadelním představení.

Ženy na přelomu tisíciletí - Bára B.
Portrét populární české zpěvačky Báry Basikové.

Ztracená duše národa - Ztráta slušnosti (ženy)
Na čtyřech osudech snímek ukazuje, jak brutálně zacházel komunistický režim s třídními nepřáteli z řad žen. Ani primární biologický instinkt, který většině zvířecích druhů nedovolí napadnout samičku, nezabránil věznitelům, aby se ženami jednali stejně krutě jako s muži. Národ, který dovolí, aby se ublížilo ženám, ztrácí podle tvůrců snímku slušnost. Film začíná příběhem Edy Ottové (1931), pocházející z dnes zcela zdevastovaného panství Zvěstov. Po únoru 1948 bylo rodině panství spolu se statkem komunisty zabaveno. V roce 1951 byla Eda Ottová zatčena a po tvrdých výsleších (první z nich trval čtyřicet hodin a měla při něm ručníkem zavázané oči) byla odsouzena na deset let. Během této doby byla vězněna ve čtrnácti různých věznicích. Společně s ní byli odsouzeni i její matka a bratr, který byl za údajnou protistátní činnost popraven. Dagmar Skálová (1912) se narodila nedaleko Plzně. Již od dětství byla členkou Sokola, kde poznala i svého budoucího manžela. Spolu se poté aktivně věnovali výchově mladých skautů, se kterými v roce 1949 zorganizovali pokojnou demonstraci proti narůstajícímu komunistickému bezpráví. Záhy byla paní Skálová zatčena, a aby mladé skauty ochránila, vzala zodpovědnost za celou akci na sebe. Během výslechů ji vyšetřovatelé několikrát zbili do bezvědomí. Nakonec byla odsouzena na doživotí a ve vězení strávila šestnáct let. Růžena Krásná (1921) byla od mládí aktivní ve S traně národních socialistů. V době zatčení v roce 1949 byla tajemnicí této strany v L iberci. Během výslechů ji vyšetřovatelé všemožně mučili, mimo jiné jí vyrazili zuby a pálili ji cigaretou. Odsouzena byla na dvacet dva let. V pardubické věznici nakonec strávila osm let. Ještě dlouho po propuštění ji trápily děsivé noční můry o tom, že ji popravují oběšením. Ludmila Šeflová (1934) pochází z rodiny statkářů. Už v roce 1948 byl zatčen její otec a zanedlouho i ona sama. Za údajnou velezradu a protistátní činnost byla odsouzena na deset let. V dokumentech měla uvedeno, že je zločinec první kategorie a její návrat je nežádoucí. Podle toho se k ní ve věznicích chovali.

Ztracená duše národa - Ztráta demokracie (emigranti)
Každý rok 11. května v 11 hodin se na Olšanských hřbitovech u Ruské kaple klade věnec československým obětem sovětských gulagů. O mnohých z těchto lidí se vůbec neví, jak a kde zemřeli. Léta 1945 až 1948 jsou zahalena zapomněním. Obecně bývají považována za demokratické období před komunistickým pučem a nástupem totality. Jaká ale byla pravda? Národ, který nedokáže ochránit ty, jimž v těžké chvíli poskytnul útočiště a přijal je za své občany, nechal je desetiletí odevzdávat republice svou práci a nejlepší myšlenky, ztratil to nejdůležitější. Nejen sebeúctu a vládu nad svým územím, ale i vědomí o demokratických hodnotách. Národ, který nedokáže ochránit své občany, ztratí demokracii. Osudy ruských emigrantů, československých občanů, které v roce 1945 odvlekly osvobozenecká sovětská vojska do gulagů, viděné očima jejich manželek nebo potomků.

Ztracená duše národa - Ztráta odpovědnosti (intelektuálové)
Pátý díl Ztráta odpovědnosti oživuje vzpomínky na stíhání intelektuálů, studentů a politiků. Patřili k profesím, které na sobě nesou největší váhu v období národního útlaku. A náleželi k těm nemnohým, kteří se ctí odolali. Národ, jehož politici, novináři, soudci a právníci selžou, ztrácí pocit odpovědnosti. Na třech osudech politických vězňů představuje režisér Petr Nikolaev rozpad jednoho a agresivní nástup jiného společenského řádu, jemuž právě tito lidé jako jedni z mnohých vzdorovali. Josef Lesák, student a mladý poslanec za národní socialisty byl zatčen při pokusu o překročení hranic s celou rodinou, se třemi dětmi, z nichž to nejmladší během vyšetřování Lesákovy ženy zemřelo. Strávil 29 let na nucených pracích a v dolech. Paní Albína Wiesenbergerová, novinářka z Národní politiky pomáhala studentům po roce 1948 za hranice a byla odsouzena, strávila ve vězení 11 let. Třetí příběh patří právníkovi z Brna Janu Pospíšilovi, který pracoval na ministerstvu školství v letech 1946-48. Byl propuštěn z práce proto, že byl tajemníkem nekomunistického ministra a nezúčastnil se odbory organizované stávky. Do vězení byl odveden, když bylo jeho dcerce 17 měsíců a vrátil se, když jí bylo 13 let.

Ztracená duše národa - Ztráta víry (církev)
Komunistický režim ihned po svém nástupu vyhlásil svatou válku katolické církvi. Nepodařilo se mu však ji zničit, protože patří k vnitřní povaze této církve uhájit právo na víru i za těch nejkrutějších podmínek. Katolická církev nejen, že přežila, ale vyšla z tohoto zápasu vnitřně posílená. Zato národ, který to dopustil, ztrácí víru.

Ztracená duše národa - Ztráta kontinuity (potomci popravených)
Osudy potomků lidí popravených v padesátých letech. Tito potomci často důležitou část svého života věnovali očištění památky svých blízkých, celý život prožili ve stínu traumatu jejich násilné smrti. Komunistický režim odsuzoval z politických důvodů k trestu smrti a popravoval. Jednalo se o justiční vraždy, komunisté zneužili stát k fyzické likvidaci svých protivníků. Tito popravení už nemohou vypovídat o svém údělu, o mučení, o cynismu soudců a prokurátorů a zvůli moci. A o to také šlo, aby smrt všechno smazala. Dnes jen s obtížemi zjišťujeme, co se vlastně stalo. Pozůstalým se jen těžko hovoří. Potrestán nebyl nikdo. Národ, který toto dopustil, ztrácí kontinuitu. Milan Píka je synem hrdiny. Jeho otec generál Heliodor Píka byl nejvyšším a současně prvním vojákem odsouzeným a popraveným komunistickým režimem. Výchovu Milana Píky měla plně na starosti jeho matka. Otec téměř nebyl doma, protože neustále plnil své dějinné úkoly. Přesto byl pro syna vzorem a takový pro něj zůstal celý život. Během války, zatímco otec byl v Sovětském svazu, Milan utekl do Anglie. Po válce otec zabránil tomu, aby syn dělal vojenskou kariéru. Když otce zavřeli, tak syn plánoval s dalšími jeho osvobození. Nedostali se dál než k úvahám a byli zatčeni. Syn byl zavřen ve stejném vězení jako otec. V roce 1968 Milan Píka zažádal o obnovu otcova procesu. Nový proces potvrdil to, co všichni už věděli, nevinu Heliodora Píky.

Mezi zaslepenými blázny I, II, III
Dokumentární trilogiemapujíc činnost tzv. Bratislavské pracovní skupiny a život rabína Michala Weissmandla.

Herci
Dokument, který vznikl během natáčení debutu Jacka Blawuta "Before Twilight", představuje herce v domě pro seniory ve městě Skolimów. Další kamera zachytila staré herce čekající až na ně příjde řada na natáčení. The Actors je skutečný příběh o čekání, plný jemného humoru. Jak se herci v důchodu vyrovnávají s faktem, že už nejsou hvězdami velkého plátna a jeviště?

Ženy na přelomu tisíciletí - Forte a piana
Portrét české koncertní pěvkyně Dagmar Peckové.

Alternativní kultura: Hrdinové nové doby
Film o posovětském undergroundu.

Alternativní kultura: Kruté a chudé divadlo
DIvadelní revoluce 60. let a co z ní zůstalo (Living Theatre, USA; Teatr Laboratorium, Polsko; Odin Teatret, Dánsko).

Atomová katedrála
Současnost a budoucnost atomové energie u nás.

Hrdelní zločiny II. Když vraždí ženy
Dokumentární filmy rekonstruují a analyzují osudy obětí hrdelních zločinů a jejich pachatelů v bývalém Československu.

Hrdelní zločiny III. Zabijáci
Dokumentární filmy rekonstruují a analyzují osudy obětí hrdelních zločinů a jejich pachatelů v bývalém Československu.

Chapadla korupce
Dokumentární film o všech formách a projevech korupčního jednání.

O věcech intimních
Mnoho lidí je po úraze či po prodělané nemoci odkázáno na invalidní vozík. Neznamená to však, že musí rezignovat na sexuální život.

Pod střechou?
Na případu dvaceti romských rodin z obce Hrušov, které byly postiženy povodněmi v roce 1997 a ještě v roce 2001 bydlely ve vlhkých vytopených bytech, je ilustrována práce ombudsmana - veřejného ochránce práv.

S byrokracií na věčné časy
Dokumentární film o tom, zda funguje státní správa tak, jak má a k čemu jsou potřeba úředníci.

Vítejte v jiné zemi
Smyslem filmu je vyvrátit názor o tom, že pokud se narodí postižené dítě, stává se život celé rodiny tragédií.

Holocaust - II. Zvuk slunečních hodin
2. světová válka - život v ghettech.

Holocaust - III. Za hradbou ghett
Návrat po válce a vývoj vztahů až po současnost.

Příběhy domů: Slavonická Besídka
Dům, který probudil ospalé městečko ze sna. Na konci osmdesátých let byly Slavonice smutným, zapomenutým místem na dohled od drátů střežících státní hranici. Dnes v městečku na česko-moravsko-rakouském pomezí panuje čilý turistický ruch a cestu si sem nacházejí kumštýři ze všech koutů Evropy. Velký podíl na novém geniu loci má dům zvaný Besídka, jedna z nejkrásnějších a nejstarších staveb celých Slavonic. Během období komunistické nadvlády se dům ocitnul na pokraji zkázy, zachránilo ho až osm herců pražského divadla Sklep, kteří si chátrající budovu koupili v roce 1988. Nazvali ji podle vlastního divadelního představení a vdechli jí tvůrčího a hravého ducha, který dodnes do města přitahuje další umělce a spřízněné duše. Ve stejném duchu se nese i dokumentární film, který o Besídce natočil bývalý herec divadla Sklep Otakáro Schmidt.

Můj dům, můj Braník
David Vávra, herec a architekt, je znám mj. jako čelný představitel Divadla Sklep. Ve filmu svého souputníka Otakára M. Schmidta představuje svůj dům i domov a provází magickými místy rodného Braníka. Snímek je prodchnut jarním svěžím vzduchem, letním sluncem i mrazivou krásou paní Zimy.

Listy z Provence
Dokumentární film z Provence na motivy knihy českého herce, režiséra a spisovatele Miroslava Horníčka.

Nic víc než Praha - I. Cesta první
Dvoudílný filmový esej, který formou koláže reportážních, výtvarně koncipovaných informativních sekvencí s archivními záběry, zprostředkovává obraz "evropského města kultury".

Nic víc než Praha - II. Cesta druhá
Dvoudílný filmový esej, který formou koláže reportážních, výtvarně koncipovaných informativních sekvencí s archivními záběry, zprostředkovává obraz "evropského města kultury".

Vzlety a pády I, II
Dokumentární filmy o životě a práci tří významných českých fotografů 20. století - Václava Chocholy, Karla Ludwiga a Zdeňka Tmeje.

Časovaná práce
Jaké jsou možnosti zaměstnání v České republice, je mnoho či málo pracovních příležitostí?

Štětcem a mačetou
Přírodopisný film zachycuje expedici brněnského grafika a malíře Jana Dungela do Amazonie – do jednoho z posledních bílých míst na naší planetě. Tam se podařilo nalézt a pomocí GPS zaměřit místo málo známého propojení říčních systémů Orinoka a Amazonky.

Kniha jako osud
Film o uměleckých knihařích, Janu a Jarmile Sobotových, kteří patří mezi světovou špičku. Prostřednictvím dvou českých špičkových a mezinárodně uznávaných odborníků jejich životního příběhu a četných aktivit film představuje u nás velmi málo známý umělecký obor, jakým je knižní vazba. Mimo úzký okruh lidí z oboru téměř nikdo v České republice neví, že v Lokti nad Ohří žijí dva celosvětově uznávaní odborníci - manželé Sobotovi. Přitom jejich úspěchy jsou v mezinárodním měřítku zcela mimořádné. Oba jsou plně vytíženi svou prací a o svoji vlastní propagaci nijak neusilují. Z pohledu zvenčí jsou však viditelnou částí českého umění v oboru knižní kultury.

13. komnata Jaroslava Pouzara
Jaroslav Pouzar je mezi českými hokejisty prvním držitelem nejslavnější trofeje světa, Stanleyova poháru. A to hned trojnásobným. Jeho bohatá kariéra dále zahrnuje dva tituly mistra světa, jeden titul mistra republiky a jeden mistra německé ligy. Do NHL odešel v roce 1982, hrál v kanadském Edmontonu v jednom z nejslavnějších útoků hokejové historie společně s Waynem Gretzkym a Jarim Kurrim. Po třech a půl letech musel (pokud nechtěl emigrovat) zpátky do Evropy a několik let strávil v německé lize. Do NHL se ale ještě jednou vrátil, když si ho Gretzky vyžádal, aby Edmontonu pomohl v play-off. Odjel "na černo", (jeho pobyt za mořem legalizoval manažer Glenn Sather až dodatečně desetitisíci dolary pro Pragosport), ale Stanley cup s Edmontonem skutečně znovu vybojoval. Aktivní hráčskou kariéru ukončil v roce 1991. Stal se prezidentem českobudějovického klubu, později tu i působil jako trenér. Otevřel první velké fitnes-centrum ve městě, postavil si dům, znovu se oženil, před třemi lety se mu narodil syn. Do života slavného, bohatého a úspěšného muže ale zasáhla nemoc. V létě roku 2004 u něj propukla leukémie. Stejný typ, kterému před několika lety podlehl politik Josef Lux. Poměrně rychle se podařilo najít vhodného dárce a tak už v prosinci téhož roku podstoupil na onkologii v Brně transplantaci kostní dřeně. Dnes, po roce, se zdá, že je z nejhoršího venku a naděje na úplné uzdravení den ode dne stoupá. K nemoci přistupuje podobně jako k hokejovému zápasu - aktivně a s odvahou. O jeho životě, kariéře a překonávání nemoci s ním hovoří publicista Jan Rejžek, který se s ním poprvé setkal před třiceti lety, kdy o něm jako začínající novinář psal článek do Jihočeské pravdy.

13. komnata Venduly Svobodové
Nebýt tragické smrti dcery, znal by Vendulu Svobodovou asi málokdo. Na fotografiích z večírků VIP by tak plnila nenápadnou roli křoví slavného muže skladatele Karla Svobody. Smrt malé Klárky vše dramaticky změnila. Každý z manželů unikal před bolestí jinak, což vedlo k jejich odcizení a téměř k rozchodu. Vendula Svobodová naštěstí dokázala začarovaný kruh prorazit. Svou třináctou komnatu, trauma ze smrti milované dcerušky, dovedla záhy proměnit ve tvůrčí čin, který z ní rázem udělal známou osobnost. Založila Nadaci Kapka naděje, jejímž posláním je sbírat peníze a pomáhat dětem nemocným rakovinou. Vendula si získala sympatie lidí jako elegantní a příjemná dáma, která všechny své síly věnuje ušlechtilému poslání. Stala se rovnocennou partnerkou svého muže. A možná, že ho počtem fotografií na titulních stránkách časopisů a v bulvárních médiích i počtem poskytnutých rozhovorů dokonce převyšuje. Dneska už je opět maminkou malého Jakoubka. Manžel ji v jejích aktivitách podporuje, opět k sobě našli cestu. Dalo by se říct, že osud ji odměnil za její oběť pro druhé. Ale je opravdu šťastná? Zhojily se všechny jizvy starého traumatu? Co ještě po letech skrývá ve své Třinácté komnatě? To nám odhalí v dokumentu režisérky Aleny Činčerové, který sama pokládá za poslední rozhovor o tragédii, kterou prožila. Doufá, že svou výpovědí pomůže lidem, které potkalo něco podobného. Pořadem provází reportérka České televize Markéta Dobiášová, jejíž sympatie si Vendula Svobodová získala zvláště poté, co se Markéta nedávno sama stala matkou malé dcerky.

Hrdelní zločiny I. Bez slitování: Chomutovský fantom
První z dokumentů cyklu Hrdelní zločiny. Rekonstruuje největší kriminální případ v naší moderní historii, který přitáhl pozornost veřejnosti, kriminalistů a bohužel také komunistických politiků. Česká kriminalistika dosud nezaznamenala rozsáhlejší a dlouhodobější pátrání po neznámém sériovém vrahovi než onen pověstný „hon na chomutovského fantóma“ trvající od roku 1951 do roku 1958 v okolí Chomutova. Osm let se kriminalisté marně snažili identifikovat sexuálního pachatele, který – jak bylo prokázáno později – spáchal více než 140 trestných činů. Václav Mrázek zabil 8 žen a jednoho muže, znásilnil desítky holčiček a pokusil se o sexuální útok v mnoha dalších případech. V dusivé atmosféře 50.let komunističtí pohlaváři nepovolili zveřejnění případu a otevřené pátrání, protože v lidově demokratické zemi přece nejsou žádní soudruzi, kteří vraždí… Až když místní ženy hromadně odmítaly chodit do práce ze strachu před neznámým násilníkem, rozhodli se kriminalisté prověřit každého muže z Chomutovska, tedy asi 40 000 osob. Přesto vrah z této sítě unikl tím, že se přestěhoval na Kladensko. Byl chycen vlastně náhodou, při krádeži, a to díky profesionalitě místního pochůzkáře. Státní moc chtěla z Mrázka udělat exemplární případ, což se také stalo. Během několika měsíců byl odsouzen a – přesto, že kriminalisté ještě neskončili s výslechy k dalším jeho zločinům – byl poslední den roku 1958 popraven.

Hrdelní zločiny I. Bez slitování: Případ pro psychiatry
Druhý příběh první hodinovky z cyklu Hrdelní zločiny. Případ největšího omylu českých psychiatrů na poli kriminality v 80. letech. Patnáctiletý mladík sexuálně zaútočil na svou sousedku z domu. Byl za to odsouzen k několika letům vězení a poté měl nastoupit na sexuologickou léčbu na psychiatrii v Bohnicích v Praze. Důležitou podmínkou léčby byla jeho izolace, tedy léčba bez vycházek. V roce 1982 se Miroslav Stehlík stal pacientem nejuznávanějšího specialisty na léčbu sexuálních agresorů v bohnické psychiatrii. Byl inteligentní a brzy pochopil, co se od něj žádá. Choval se vzorně, bral léky, a tak se psychiatr domníval, že už není nebezpečný. Lékař začal Stehlíka pouštět na procházky a na víkendy mimo bezpečné zdi léčebny. Za rok dospěl k závěru, že pacient může být dokonce propuštěn do domácí léčby. Skutečnost ale byla krutá. Stehlík během toho roku zaútočil, zranil a znásilnil desítky žen, z nichž dvě zabil během svých volných víkendů. Psychiatrův omyl totiž spletl i policii, která nedostávala správné informace. Stehlík totiž odcházel z léčebny také tajně, a tak se data útoků neshodovala s jeho vycházkami.

Hrdelní zločiny II. Když vraždí ženy: Otloukánek
Otloukánek - první film druhé hodinovky ze série Hrdelní zločiny se zamýšlí nad specifickým případem z roku 1973. Tehdy dvaadvacetiletá žena jménem Olga Hepnarová uskutečnila svůj úmysl zabít co nejvíce lidí najednou. S nákladním autem najela do lidí stojících na tramvajové zastávce na dnešní ulici Milady Horákové v Praze 7. Jejími oběťmi se stalo osm lidí a dalších třicet bylo zraněno. Bezprostředně po události prohlásila, že tato „nehoda“ byla úmyslná. Veřejně prohlašovala, že její čin znamená pomstu. Za co se chtěla mstít? To byla hlavní otázka pro vyšetřovatele. Odpověď na tuto otázku měla také předurčit osud Hepnarové. Pokud skutečně svůj čin spáchala úmyslně, nemohl být vynesen jiný rozsudek než smrt. Ale pokud by se prokázalo, že byla duševně nemocná, nemohla by být souzena vůbec. Dokument obsahuje dobové policejní materiály a hranou rekonstrukci průběhu dne, kdy Hepnarová uskutečnila svůj čin.

Dlouholetá producentka dokumentárních filmů České televize. Většina filmů Roberta Sedláčka byla vyrobena v její produkci nebo koprodukci, např. Skinheadi (1997, analýza skinheadské komunity v ČR, snímek zakoupila BBC). Sibiř na konci tisíciletí (1998, dokumentární film ukazuje tragikomický obraz současné Sibiře). Tenkrát (1999, celovečerní dokumentární film o Sametové revoluci). Tenkrát 2: Šance pro Slovensko (2000, celovečerní filmová amalýzy rozpadu československé federace). Z desítek jiných dokumentárních filmů jiných režisérů produkovala např. Láska, kterou opouštím (1998, umělecká bilance dokumentaristy Jana Špaty).