Burger-Utzer Brigitta

Přikovaný svět
„Mým záměrem bylo ukázat mou zemi takovou, jaká skutečně je.“, říká maďarská režisérka Lívia Gyarmathy, která tento osobní záměr učinila odvážným motivem svých filmů o socialistickém Maďarsku. Poté, co roku 1961 ukončila studia chemie a kariéru kvalifikované pracovnice v továrně, se jako první žena zapsala na režii na Maďarské divadelní a filmové akademii. Navzdory předsudkům z řad svých profesorů i spolužáků se jí podařilo vytvořit množštví dokumentárních i hraných filmů, které jsou nápadné svým sociálním realismem. Gyarmathy vyjadřuje své pochybnosti o socialistickém systému prostřednictvím osobních příběhů, za což se stala častým terčem cenzorů.

Twisted Eyes – 2nd Video Version
Dva muži vyhrožují ženě. Ve found-footage rekonstrukci filmu Twisted Eyes (původně 16mm černobílý němý film, 2002) vidíme dva pozorovatele, kteří se sledují navzájem, zatímco jsou pozorováni třetím pozorovatelem, který je zase na oplátku pozorován prvními dvěmi. Pozorování je čím dál tím víc dotěrné, až výhrůžné. Video Version 2 je negativní obraz zabarvený do červena. Na rozdíl od původní modravé, realistické verze, byla v této verzi drobná manipulace nezbytná a závěr v temném lese byl vynechán úplně. Výsledkem toho je poslední pohled ústřední herečky definován jako pohled do prázdnoty. Strašidelná atmosféra druhé video verze je umocněna použitím zvuků praskajícího ohně.

Ráj později
Indonésie, kalná voda, bezuzdnost nového kolonialismu, břehy pokryté hromadami odpadků, vlastnění: náš zvědavý, chamtivý pohled Kamera pomalu pluje s řekou na okraji tropické metropole a hlas čte zprávu obchodního zástupce (destilace Conradova Srdce temnoty) v znepokojujícím filmu o vzájemnosti kapitálu a viditelné chudoby.

Feťák
Dokumentární film Hooked je z mnoha důvodů velmi netradiční. V první řadě se to týká osoby Haralda, který není skutečnou postavou, ale fiktivní směsicí vytvořenou z rozhovorů s několika rozličnými mladými narkomany. Umělec Ingo Leindecker ho pak zhmotnil – dal mu vytáhlé tělo a lenivý hlas. Film osvětluje proces, podle něhož je nutné, aby sociální „případová studie“ byla vytvořena z různorodých vzpomínek, názorů a emocí. Výsledkem je pak epizodické drama o závislosti – problémech ve skutečném životě, víkendech strávených na večírcích…

Romové
Tábor v jedné z římských čtvrtí představuje pro Romy, kteří zde žijí, normální svět. O tom, co je za jeho hranicemi nemají jasnou představu nebo pro ně tento svět jen představuje sny, kterými si pak vyplňují každodenní realitu. Realitu plnou chudoby a marných nadějí na nalezení zaměstnání. Právě z toho důvodu zachytili na své kamery ti mladí lidé, kterým bylo umožněno podílet se na tomto projektu, především své sny.

Úřad práce
Předtím než kamera zachytí skutečný cíl své cesty, pracovní úřad pořádající kurz pro nezaměstnané, vidí divák kruhový objezd na periferii, který reguluje záplavu nákladních a osobních aut. Jak se na takovém místě učí jak uspět na pracovním trhu? Film sleduje pět lidí, kteří se zamýšlí nad svou situací v průběhu kurzu a poté i při hledání nového zaměstnání.

In Between
Filmy o transsexuálech sledují většinou jednoduchou dramaturgii. Někdo se cítí zvláštně ve svém vlastním těle, chce přizpůsobit svůj vnější vzhled svým vnitřním pocitům a po operaci je všechno v rovnováze a v pořádku. Dokumentární snímek In Between přichází s osvěžujícím, novým pohledem: čtyři roky sleduje každodenní životy dvou lidí, kteří se cítí „být mezi“ a nepřejí si pasovat ani do jedné předem dané genderové role.

Za Železnou branou
Snímek zobrazuje každodenní život na sídlišti zvaném „Za Železnou branou“, které bylo postaveno ještě v dobách komunismu. Toto sídliště vzniklo v letech 1965-1972 v centru Varšavy na troskách bývalého „malého ghetta“. Devatenáct bloků, z nichž každý měl šestnáct pater, je navrženo na základě moderních logických principů. Obývali je dělníci, funkcionáři, akademici a varšavská inteligence. V 70. letech pak bylo toto sídliště symbolem socialistické prosperity a technologické vyspělosti Polska. Dnes jsou tamní stísněné byty považovány za nehezkou a k bydlení naprosto nevhodnou upomínku na tehdejší časy. V dnešní době je obývá 25 000 lidí – většinou studentů, důchodců a bezdětných párů – a usadila se zde i zvětšující se vietnamská a židovská komunita. Od roku 1989 zde byla navíc postavena řada moderních budov s kancelářemi, byty a hotely a původní zeleň, která byla součástí sídliště, už byla téměř vytěsněna.

Není doma jako doma
Společnost obvykle nemyslí na to, jaké je to žít v domově pro důchodce, nebo o tom alespoň nemluví. Film Home is not Home představuje čtveřici lidí s velmi rozdílnými životními příběhy, kteří působí jako přátelé, ale kteří by se v jiném prostředí pravděpodobně nikdy nesetkali.

Michael Berger. Hysterie
Hlavní postava filmu – rakouský investiční bankéř Michael Berger, který se stal miliardářem díky riskantním finančním spekulacím – je pouhým přízrakem. Je to jakási nepřítomná individualita, kterou nelze zachytit skrze její zločin. Ve filmu jej dokonce ani jednou neuvidíme a jediné, co po něm zbylo, jsou pouze obrovské sumy chybějící na kontech bank. Autoři snímku se snaží vytvořit obraz celého případu ze stop, které po sobě Michael Berger v průběhu svého podnikání zanechal.

Více než jen slova
Víc než jen slova: činy namísto diskusí. V únoru 1984 vytvořilo 50 Rakušanů pracovní skupinu, kterou nazvali „Únor 34“ a vydali se do Nikaraguy. Za jejich rozhodnutím stála podpora revoluce Sandinistů, která ukončila diktátorskou vládu somozského klanu, jež trvala několik desítek let. Po porážce diktátora zemi hrozil vpád Američanů. Skupina pracovala v extrémně těžkých podmínkách téměř měsíc na stavbě komunitního střediska a současně se seznamovala se zemí uprostřed procesu nastartovaného revolucí.

Narozena ve Vídni v roce 1960. Studovala fotografii a divadlo. V roce 1990 založila společnost Sixpackfilm (distribuující rakouské experimentální a animované snímky) společně s Alexandrem Horwathem (ředitelem prestižní víděňské přehlídky Viennale), a autory Martinem Arnoldem, Peterem Tcherkasskym a Lisl Ponger. Od roku 1992 je výkonou ředitelkou společnosti. Ve Vídni se kurátorsky podílela na řadě filmových programů. Od r. 1994 řídí sérii “IN PERSON” zaměřenou na experimentální film a videoart.