Deckert Heino

Robinzoni z Mantsinsaari
Do 40. let dvacátého století patřil ostrov Mantsinsaari Finsku, než v roce 1944 přešel pod republiku Karélie. V té době většina Finů a Karelů přešla do Finska a ostrov byl zalidněn podivnými lidmi, kteří neplnili své pracovní kvóty, jinými slovy „nepřátelé systému“ – Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Tataři, Estonci, a jednoduše i námezdní dělníci. Celkem přišlo kolem 1500 lidí, nedobrovolných osadníků, kteří tomuto místu nikdy neodpustili za své zničené osudy. Teprve když se stal Chruščov novým vůdcem, dřívější nepřátelé konečně opouští s rodinami své vězení uprostřed vod. Lidé spěchali do svých rodných zemí jako hejna ptáků po dlouhém a únavném zimování v cizích krajích. Opustili tak svá zabydlená místa, čisté prostředí i historické památky – finské vojenské objekty z počátku století. Ti, co zůstali, buď časem sami odešli, nebo zemřeli. Zůstali jen dva, Fin a Bělorus, dva Robinsoni z Mantsisaari.

Bakhmaro
Příběh třípatrové cihlové budovy v malém gruzínském městečku Čochatauri. Železné dveře se otevírají. Číňan vychází pověsit před obchod červené lucerny. Dvojice uprchlíků se dívá z okna. Jejich sousedka, oblečená v županu, se snaží vyhnat psa z chodby, kde se suší prádlo. Chlapecký sbor zpívá vlasteneckou píseň. Opoziční aktivisté se snaží přesvědčit ostatní, že jsou ve vládě potřeba změny. V centru budovy je restaurace se zářivě zelenými a oranžovými zdmi a prostřenými stoly, zákazníci se však objevují jen zřídka. Tato budova, která připomíná Noemovu archu, je mikrosvětem, zmenšeným modelem celé země, kde se konají nekonečné demonstrace a opoziční shromáždění. Politika není od běžného života nikdy příliš vzdálená a neustále zasahuje i do odtrženého života lidí, kteří v tomto domě žijí a pracují.

Dancing with Time
Baletní tanečníci obvykle ukončují své kariéry kolem třiceti pěti. Ale čtveřice bývalých profesionálů, dvě ženy a dva muži, kterým bude brzy osmdesát let, se rozhodli přijmout výzvu, vrátit se na jeviště a znovu tančit. Tanec s časem ukazuje mimořádný výsledek natočený v opeře města Leipzig, kde byli kdysi vůdčími osobnostmi souboru. Své příběhy vypráví tancem a film je rozvíjí i dál za jeviště, aby ukázal Ursulu, Christu, Siegfrieda a Horsta jako živelné osobnosti, které prožily život v největších sociálních otřesech a změnách za poslední století v Německu. Nic na nich není starého – kromě jejich věku.

Children. As Time Flies
Co se stalo s řidičem autobusu z Jeanettina snu? Jak se mají její děti Tommy a Paul? Je už teď život pod kontrolou? Co myslí Jeanettin malý bráška Tino tím „mícháním všeho dohromady“? Sněhulák nemá pusu. Život tak, jak plyne. Znepokojující.

Revue
Revue je založeno na archivních propagandistických materiálech Sovětského svazu z 50. a 60. let. Film ukazuje na téměř zapomenutou tvář sovětských časů a na myšlení v té době. Prozkoumává životy lidí napříč sovětským územím, plným bídy, strádání a absurdních rituálů, nad kterým se vznášela slavná záře komunistické iluze.

Wolli in Paradise
Místo: okrajová část Hamburgu, byt, dva pokoje, kuchyň, koupelna. Čas: jeden den a následující noc. Wolfgang „Wolli“ Köhler, dřívější zakladatel porno kina a nevěstince se proměnil v básníka a ilustrátora, který zde žije se svou ženou Lindou. Scény z manželského života. Připomínky existence, které vedou z Waldheimu v Sasku do St. Pauli v Hamburgu. Vhled do zavrženíhodného světa sexuálního průmyslu. Pokoutné setkávání na utajených dvorcích ještě před příchodem AIDS. Předsudky jsou podkopané, předpojatost vystavena zkoušce. Wolli se vydává na cestu po své vlastní, osobní „paměťové stezce“.

Gagarin's Pioneers
Co je domov? A co je důležitější – život nebo domov? Režisér Vitalij Manskij pátrá po odpovědi mezi svými bývalými spolužáky, se kterými byl jako člen pionýrské organizace „Vladimír Iljič Lenin“ zařazen do skupiny „Jurij Gagarin“ v roce 1973, slibujíce věrnost své tehdejší domovině – SSSR.

Blízko nebe
Dumitru Stanciu je jedním z posledních horských pastevců v Evropě. Tak jak to dělávali po tisíce let jeho předci, i on se v létě i v zimě toulá vysoko po transylvanských Karpatech, nebi nadosah. Žije obklopen mýty svých hor, mezi medvědy a vlky, na slunci, ve větru, sněhu a ledu s neustálou starostí o své stádo. Brzy, až pověsí svůj kabát z ovčí kůže na zeď naposledy, zemře s ním nenávratně kus staré Evropy. Nebo snad jeho syn Radu převezme péči o celé stádo?

Landscape
Zima. Autobusová zastávka na vesnici. Lidé čekající na autobus. Povídají si a podle jejich konverzace si lze představovat jejich svět. Prostřednictvím pohybu kamery se prostor i lidé slévají dohromady.

Ať žijí protinožci
Více než dvě třetiny povrchu Země pokrývají oceány. Míst, která leží na planetě přesně proti sobě a jsou přitom obě obydlena, je tak velice málo. Victor Kossakovsky pro svůj nový film našel několik takových a vydal se po stopách protinožců, tedy obyvatel protilehlých míst zeměkoule. V Entre Rios v Argentině toho moc nenajdete, jen malý most a domek výběrčích mýtného, na protilehlé straně planety ovšem stojí gigantická Šanghaj. Chatka pastevce ovcí v chilské Patagonii leží „naproti“ usedlosti u Bajkalu. Na novozélandské pláži uvízla velryba, zatímco v španělských horách se k loužím ve skále stahuje hmyz a tuhnoucí černá láva na Havaji má stejnou strukturu jako kůže botswanského slona. Mistr poetického dokumentu Kossakovsky vytvořil vizuálně ohromující obraz krajiny a člověka a našel fascinující i humorné paralely mezi (doslova) protikladnými civilizačními i environmentálními prvky.