- Povolání
Režisér - Země
Česká republika
Fuksa Karel
České stopy pod Karpaty
Zakarpatská oblast Ukrajiny, za Rakouska-Uherska součást Horních Uher, byla po 1. světové válce začleněna do Československé republiky. Toto spojení trvalo pouhých dvacet let, přesto zde vznikly trvalé a hluboké vztahy. Počátkem 30. let zde žilo kolem 35.000 Čechů, Moravanů a Slezanů. Po Mnichovské dohodě byly jižní oblasti Podkarpatské Rusi podstoupeny Maďarsku. Dohodou z 29. června 1945 vzalo Československo na vědomí anexi Podkarpatské Rusi Sovětským svazem. Jak zde vzpomínají na Československou republiku pamětníci? Co si o nás myslí jejich vnuci, kteří do České republiky jezdí pracovat? Mluví se tady ještě česky? Stojí české budovy, mosty a silnice?
Franta - všude, jinde
Jeden z předních českých historiků umění - Jiří Kříž - o Františku Mertlovi, který ve své nové vlasti - Francii - užívá jen příjmení Franta, napsal tato slova: "... je jedním z těch umělců, kteří si otevřeně kladou hlubší otázky po povaze a smyslu bytí člověka v moderní technokratické civilizaci. Skepse a bolestná zklamání jsou ale úměrná duchovnímu patosu, jímž malíř s plným nasazením své lásky k životu obdařuje i dnešní lidské bytí v nejširší škále jeho existenciálních výzev. V mnohém jde Franta v tomto ohledu stejnou cestou jako jeho čeští generační souputníci a přátelé." Franta, který vystudoval Školu uměleckých řemesel v Brně a Akademii výtvarných umění v Praze se na studijním pobytu v Itálii seznámil se svou budoucí ženou Jacqueline, tehdy studentkou italštiny. V roce 1960 za ní prchá přes Berlín do jižní Francie, kde se natrvalo usazuje. Ocitá se zde pod bezprostředním vlivem velikánů jako byl Picasso a Chagall, dokonce s nimi vystavuje. V době módní abstrakce zůstává jeho hlavním tématem lidské tělo, které často konfrontuje s brutální technikou. Franta hodně cestuje a tak do jeho pláten výrazně pronikají africké i americké vlivy, někdy divoce barevné, jindy viděné jen v základní černobílé škále. František Mertl, Franta, se stal ve Francii jednou z osobností tzv. "nové figurace" a je zařazován mezi tvůrce francouzské i české zároveň. Svými díly je zastoupen v několika desítkách světových muzeí a galerií.
Děti okamžiku - I. Margita a Lenka
Tradice, zvyky, kultura a historie romského obyvatelstva.
Zakarpatská oblast Ukrajiny, za Rakouska-Uherska součást Horních Uher, byla po 1. světové válce začleněna do Československé republiky. Toto spojení trvalo pouhých dvacet let, přesto zde vznikly trvalé a hluboké vztahy. Počátkem 30. let zde žilo kolem 35.000 Čechů, Moravanů a Slezanů. Po Mnichovské dohodě byly jižní oblasti Podkarpatské Rusi podstoupeny Maďarsku. Dohodou z 29. června 1945 vzalo Československo na vědomí anexi Podkarpatské Rusi Sovětským svazem. Jak zde vzpomínají na Československou republiku pamětníci? Co si o nás myslí jejich vnuci, kteří do České republiky jezdí pracovat? Mluví se tady ještě česky? Stojí české budovy, mosty a silnice?
Franta - všude, jinde
Jeden z předních českých historiků umění - Jiří Kříž - o Františku Mertlovi, který ve své nové vlasti - Francii - užívá jen příjmení Franta, napsal tato slova: "... je jedním z těch umělců, kteří si otevřeně kladou hlubší otázky po povaze a smyslu bytí člověka v moderní technokratické civilizaci. Skepse a bolestná zklamání jsou ale úměrná duchovnímu patosu, jímž malíř s plným nasazením své lásky k životu obdařuje i dnešní lidské bytí v nejširší škále jeho existenciálních výzev. V mnohém jde Franta v tomto ohledu stejnou cestou jako jeho čeští generační souputníci a přátelé." Franta, který vystudoval Školu uměleckých řemesel v Brně a Akademii výtvarných umění v Praze se na studijním pobytu v Itálii seznámil se svou budoucí ženou Jacqueline, tehdy studentkou italštiny. V roce 1960 za ní prchá přes Berlín do jižní Francie, kde se natrvalo usazuje. Ocitá se zde pod bezprostředním vlivem velikánů jako byl Picasso a Chagall, dokonce s nimi vystavuje. V době módní abstrakce zůstává jeho hlavním tématem lidské tělo, které často konfrontuje s brutální technikou. Franta hodně cestuje a tak do jeho pláten výrazně pronikají africké i americké vlivy, někdy divoce barevné, jindy viděné jen v základní černobílé škále. František Mertl, Franta, se stal ve Francii jednou z osobností tzv. "nové figurace" a je zařazován mezi tvůrce francouzské i české zároveň. Svými díly je zastoupen v několika desítkách světových muzeí a galerií.
Děti okamžiku - I. Margita a Lenka
Tradice, zvyky, kultura a historie romského obyvatelstva.
Budeme klopýtat, bratříčku
Emigrace očima dětí. Osudy lidí, kteří prchají ze své země kvůli touze po ekonomicky důstojnějším životě či kvůli různým druhům diskriminace, jsou bohatě popsány. Jak ale emigrace ovlivňuje životy těch, kteří jsou na útěku nedobrovolně, plně odkázáni na své rodiče? Jak tento osudový moment vidí či viděli svýma dětskýma očima lidé, kteří se v cizině ocitli nikoli z ničeho nic a ne o své vůli? Přechod do nového a neznámého prostředí, většinou absolutně nečekaný, s sebou nutně přináší traumata, která je třeba překonat. Náhlá změna života vede u těchto dětí mnohdy k dlouhodobým pocitům zmatku a vykořeněnosti. Byly vytrženy z jistoty svého světa dětství a ze dne na den se stávaly dospělými. Děti emigrantů jsou v dokumentu zobrazeny i jako oběti systému, před kterým jejich rodina utíká. Tato radikální změna ovlivnila jejich další život. Jak se s tím vyrovnávaly? Jak posuzují své rodiče, kteří je této situaci vystavují? Dokument vypovídá o sobeckosti a odpuštění, o otázce viny a odpovědnosti jejich rodičů i společnosti a o schopnosti vypořádat se s touto minulostí.
Emigrace očima dětí. Osudy lidí, kteří prchají ze své země kvůli touze po ekonomicky důstojnějším životě či kvůli různým druhům diskriminace, jsou bohatě popsány. Jak ale emigrace ovlivňuje životy těch, kteří jsou na útěku nedobrovolně, plně odkázáni na své rodiče? Jak tento osudový moment vidí či viděli svýma dětskýma očima lidé, kteří se v cizině ocitli nikoli z ničeho nic a ne o své vůli? Přechod do nového a neznámého prostředí, většinou absolutně nečekaný, s sebou nutně přináší traumata, která je třeba překonat. Náhlá změna života vede u těchto dětí mnohdy k dlouhodobým pocitům zmatku a vykořeněnosti. Byly vytrženy z jistoty svého světa dětství a ze dne na den se stávaly dospělými. Děti emigrantů jsou v dokumentu zobrazeny i jako oběti systému, před kterým jejich rodina utíká. Tato radikální změna ovlivnila jejich další život. Jak se s tím vyrovnávaly? Jak posuzují své rodiče, kteří je této situaci vystavují? Dokument vypovídá o sobeckosti a odpuštění, o otázce viny a odpovědnosti jejich rodičů i společnosti a o schopnosti vypořádat se s touto minulostí.
Karel Fuksa, dlouhodobý spolupracovník České televize