- Povolání
Producent - Země
Německo
Janatková Veronika
Iceland Year Zero
V říjnu 2008 zbankrotovaly tři největší islandské banky. Zhroucení bankovního systému způsobilo bankrot celé země a tisíce lidí příšly o práci, úspory i naději. Island, který ještě nedávno patřil k nejbohatším a nejvyspělejším zemím na světě, dnes prochází těžkým obdobím politické i morální nejistoty. Iceland Year Zero je portrétem země a jejích obyvatel, kteří zažívají nelehkou dobu. Dokument nemá být ekonomickou analýzou situace, krach islandské ekonomiky poskytuje pouhou záminku pro portrét země, jejíž obyvatelé patřili k nejbohatším na světě. Jak Island reaguje na zhroucení ekonomiky? Kdo může za kolaps bankovního systému? Je snad možné, že neúspěch kapitalistických hodnot je to nejlepší, co kdy mohlo Island potkat?
Češi v Paříži
Dnes jezdí mladí Češi, i díky vzdělávacímu projektu Erasmus, do Paříže celkem běžně. V dokumentu se však setkáme i s lidmi, pro něž to tak jednoduché nebylo, např. s nakladatelem exilového časopisu Svědectví, panem Jiřím Vrzalou. Pavel Fisher, velvyslanec ČR ve Francii, hovoří v dokumentu o tom, že Francouzi vnímají Čechy dobře a některé naše rodáky, například Alfonse Muchu nebo Milana Kunderu, berou dokonce za své. Naproti tomu z ankety na pařížské ulici se dozvíme, že Česko leží asi v Sovětském svazu, někdo dokonce s odzbrojujícím úsměvem přiznává, že o jeho existenci nemá ponětí, nebo v lepším případě tápe: "To je v Evropě?" Jak se tedy Čechům v Paříži daří? Režisérka Rozálie Kohoutová natáčela s představiteli několika generací. Jiří Švanda, syn emigrantů po roce 1948, už se v Paříži narodil a naučil se tam česky. Teď se tam na stará kolena stará o Sokol Paříž a o udržování českých tradic. Jiří Vrzala, nakladatel exilového časopisu Svědectví, emigroval v roce 1948 a v dokumentu nás provází místy, kde časopis v Paříži působil. Česká škola bez hranic je asociace, kam chodí děti těch, kteří přichází do Paříže za prací, nebo těch, kteří mají české kořeny a chybí jim styk s češtinou. Zakladatelkou tohoto projektu je Lucie Boucher, která se do Francie vdala. Jitka Honajzrová, stážistka projektu Erasmus EU, je v Paříži na rok. Bydlí v Univerzitním městečku, což je kampus studentů z celého světa. V Městečku najdeme Mexický, Argentinský nebo Řecký dům... Ale čeští studenti bydlí společně s mnoha jinými národnostmi v Domě francouzských provincií. Každý únor pořádá Sokol de Paris tradiční bál. Není lepší místo, kde by se mohly všechny postavy tohoto dokumentu v samotném jeho závěru setkat.
V říjnu 2008 zbankrotovaly tři největší islandské banky. Zhroucení bankovního systému způsobilo bankrot celé země a tisíce lidí příšly o práci, úspory i naději. Island, který ještě nedávno patřil k nejbohatším a nejvyspělejším zemím na světě, dnes prochází těžkým obdobím politické i morální nejistoty. Iceland Year Zero je portrétem země a jejích obyvatel, kteří zažívají nelehkou dobu. Dokument nemá být ekonomickou analýzou situace, krach islandské ekonomiky poskytuje pouhou záminku pro portrét země, jejíž obyvatelé patřili k nejbohatším na světě. Jak Island reaguje na zhroucení ekonomiky? Kdo může za kolaps bankovního systému? Je snad možné, že neúspěch kapitalistických hodnot je to nejlepší, co kdy mohlo Island potkat?
Češi v Paříži
Dnes jezdí mladí Češi, i díky vzdělávacímu projektu Erasmus, do Paříže celkem běžně. V dokumentu se však setkáme i s lidmi, pro něž to tak jednoduché nebylo, např. s nakladatelem exilového časopisu Svědectví, panem Jiřím Vrzalou. Pavel Fisher, velvyslanec ČR ve Francii, hovoří v dokumentu o tom, že Francouzi vnímají Čechy dobře a některé naše rodáky, například Alfonse Muchu nebo Milana Kunderu, berou dokonce za své. Naproti tomu z ankety na pařížské ulici se dozvíme, že Česko leží asi v Sovětském svazu, někdo dokonce s odzbrojujícím úsměvem přiznává, že o jeho existenci nemá ponětí, nebo v lepším případě tápe: "To je v Evropě?" Jak se tedy Čechům v Paříži daří? Režisérka Rozálie Kohoutová natáčela s představiteli několika generací. Jiří Švanda, syn emigrantů po roce 1948, už se v Paříži narodil a naučil se tam česky. Teď se tam na stará kolena stará o Sokol Paříž a o udržování českých tradic. Jiří Vrzala, nakladatel exilového časopisu Svědectví, emigroval v roce 1948 a v dokumentu nás provází místy, kde časopis v Paříži působil. Česká škola bez hranic je asociace, kam chodí děti těch, kteří přichází do Paříže za prací, nebo těch, kteří mají české kořeny a chybí jim styk s češtinou. Zakladatelkou tohoto projektu je Lucie Boucher, která se do Francie vdala. Jitka Honajzrová, stážistka projektu Erasmus EU, je v Paříži na rok. Bydlí v Univerzitním městečku, což je kampus studentů z celého světa. V Městečku najdeme Mexický, Argentinský nebo Řecký dům... Ale čeští studenti bydlí společně s mnoha jinými národnostmi v Domě francouzských provincií. Každý únor pořádá Sokol de Paris tradiční bál. Není lepší místo, kde by se mohly všechny postavy tohoto dokumentu v samotném jeho závěru setkat.
Concrete Stories
Dokumentární film o francouzských kořenech jednoho stavebního materiálu, prefabrikovaných betonových desek, které navrhl francouzský inženýr Raymond Camus a které se proměnily v obydlí jedné třetiny obyvatel východní Evropy. Panevropský příběh o lidech, soukromém prostoru, estetice a společných zájmech různých zemí bez ohledu na jejich ideologické vyznání. Obyvatelé paneláků ve východní i západní Evropě se s tvůrci filmu podělí o své pocity, kulturu i zkušenosti s vytvářením a obýváním prostoru těchto identických staveb. Dokument zkoumá, jaké místo zaujímá individualita v naší standardizované společnosti.
Koleje
Dva deníky - jeden z roku 1919, druhý z roku 2009. Oba sledují stejnou cestu "spící krajinou", Sibiří. Našli jsme deník finského obchodníka Jalmari Ollily, uschovaný v knihovně ve finském městě Kasko. Deník je sto let starý, z let 1913 – 20. Jalmari píše o svém dětství ve Finsku, o svých touhách a poznávání Ruska a o své cestě na Sibiř. Jeho poznámky jsou nám inspirací pro naši cestu, chceme se o tomto kraji dozvědět víc. Chceme navštívit stejná místa, o kterých Ollila píše. Chceme poznat stejné lidi a poznat jejich příběhy a dějiny. Ruské železnice jsou dnes stejné jako před sto lety. Stále podél nich žijí lidé. Jalmari sem přišel jako cizinec do zcela neznámé společnosti. My kráčíme ve stejných stopách, píšeme vlastní deník a pokoušíme se najít paralely s jím popsanými místy a zjistit, co se za uplynulých sto let změnilo.
Dokumentární film o francouzských kořenech jednoho stavebního materiálu, prefabrikovaných betonových desek, které navrhl francouzský inženýr Raymond Camus a které se proměnily v obydlí jedné třetiny obyvatel východní Evropy. Panevropský příběh o lidech, soukromém prostoru, estetice a společných zájmech různých zemí bez ohledu na jejich ideologické vyznání. Obyvatelé paneláků ve východní i západní Evropě se s tvůrci filmu podělí o své pocity, kulturu i zkušenosti s vytvářením a obýváním prostoru těchto identických staveb. Dokument zkoumá, jaké místo zaujímá individualita v naší standardizované společnosti.
Koleje
Dva deníky - jeden z roku 1919, druhý z roku 2009. Oba sledují stejnou cestu "spící krajinou", Sibiří. Našli jsme deník finského obchodníka Jalmari Ollily, uschovaný v knihovně ve finském městě Kasko. Deník je sto let starý, z let 1913 – 20. Jalmari píše o svém dětství ve Finsku, o svých touhách a poznávání Ruska a o své cestě na Sibiř. Jeho poznámky jsou nám inspirací pro naši cestu, chceme se o tomto kraji dozvědět víc. Chceme navštívit stejná místa, o kterých Ollila píše. Chceme poznat stejné lidi a poznat jejich příběhy a dějiny. Ruské železnice jsou dnes stejné jako před sto lety. Stále podél nich žijí lidé. Jalmari sem přišel jako cizinec do zcela neznámé společnosti. My kráčíme ve stejných stopách, píšeme vlastní deník a pokoušíme se najít paralely s jím popsanými místy a zjistit, co se za uplynulých sto let změnilo.
Po skončení studií v Praze, Paříži a Německu, působí Veronika v tomto čase v Berlíně, kde pracuje jako producentka dokumentární společnosti Kloos & Co. Medien. Pracuje zde od roku 2004, věnující se hlavně autorskému dokumentu. Kromě jiných projektů produkovala dokumenty „Iceland, year zero“ režiséra S. H Magnussona , „Concrete Stories“ natočený L. Findeisenom (momentálně ve výrobě) nebo „Film Fabrik Prague 2011“. Pravidelně spolupracuje s Axman Production v Praze a Artpark Productions v Paříži.
CZ: Iceland - year zero (od roku 2009), Concrete Stories (od roku 2007), Elixir (2007), Loves in Prague (2006)
FR: Film Fabrik (od roku 2008), Cargo (2009), CO2 (2008), Pres des rails (2008)
Axman Production
Rybná 17/683
110 00 Prague 1
Rybná 17/683
110 00 Prague 1
Telefon:
+420 222 322 995
Fax:
+420 222 310 131
WWW:
Email:
Artpark Productions
32 Bd de Strasbourg
75010 Paris
32 Bd de Strasbourg
75010 Paris
Kloos & Co. Medien GmbH
Schlesische Strasse 29/30
10997 Berlin
Schlesische Strasse 29/30
10997 Berlin