- Povolání
Producent, Režisér - Země
Česká republika
Ježková Viola
Monstrkoncert
Film je prvním kolektivním počinem otevřeného sdružení improvizujících formalistů Argentum vivum, které se účastnilo závěrečného koncertu, jímž vyvrcholil dechovkový festival Kmochův Kolín za účasti všech účinkujících kapel a defilujících mažoretek.
Děti padesátých let
DĚTI 50. LET jsou lidé, kteří vyrostli v padesátých letech v Československu a kterým totalitní režim alespoň částečně vzal jejich dětství či mládí. Tyto „děti“ zažily přerod společnosti a nesou v sobě svá osobní svědectví o minulosti, byly označovány za „děti nepřátel státu“, „děti kriminálníku“… Potomky politických vězňů odsoudil tehdejší totalitní systém nejen k životu bez jednoho z rodičů či k životu u příbuzných nebo dokonce v dětských domovech (právě v období života, kdy dítě potřebuje stabilní a jisté rodinné zázemí), ale tehdejší společnost je odsoudila též k živorení na jejím okraji bez možnosti vyššího vzdělání a k životu „viníka bez viny“. To jsou osudy spojující sérii čtrnácti 26ti minutových dokumentů „Děti 50. let“. Snímky nejsou pouze svědectvím o životech politických vězňů či jejich rodin očima jejich dětí, ale jsou snahou o pochopení i vhled do současného života hlavních protagonistů, ve kterém se stále logicky promítá i po mnoha letech jejich minulost.
Kravín
Jeden z textů Upanišady praví: „Uctívejte řeč jako krávu. Z jejích struků jsou napájeni bohové, lidé a předci”. V Kunčicích stojí starý kravín, kde krávy v řadách pokorně naplňují jeho smysl. Kravín se však ruší a krávy jsou odváženy na nové místo, které lépe vyhovuje současné snaze vybudovat pro krávy přirozenější prostředí. – Katedra dokumentární tvorby FAMU – 1. ročník (autorská reportáž).
Nejenom na nohou, ale i na zadních
Bůh je cesta, která nás strhuje s sebou. – Katedra dokumentární tvorby FAMU – 2. ročník (autorský portrét)
Tělo mého těla
Film zprostředkovává určitý mentální prostor bezčasí na jehož okrajích se nalézá mateřské tělo. Obrazy a zvuky prvních měsíců po narození autorčiných dětí konstituují jeho osobní a osobitou řeč. Tak film konfrontuje navyklé způsoby zobrazování a chápání mateřství s osobní zkušeností, která teprve umožňuje přiblížení se realitě nového života a realitě mateřství. Prostor mezi mateřskou láskou a laktační psychózou prostupuje intimita a křehkost. Mikroděj každé scény kontrastuje s tuhostí neměnného času zarámovaného bílou zimní krajinou. Film tak vypráví o něčem nesmírně základním.
Film je prvním kolektivním počinem otevřeného sdružení improvizujících formalistů Argentum vivum, které se účastnilo závěrečného koncertu, jímž vyvrcholil dechovkový festival Kmochův Kolín za účasti všech účinkujících kapel a defilujících mažoretek.
Děti padesátých let
DĚTI 50. LET jsou lidé, kteří vyrostli v padesátých letech v Československu a kterým totalitní režim alespoň částečně vzal jejich dětství či mládí. Tyto „děti“ zažily přerod společnosti a nesou v sobě svá osobní svědectví o minulosti, byly označovány za „děti nepřátel státu“, „děti kriminálníku“… Potomky politických vězňů odsoudil tehdejší totalitní systém nejen k životu bez jednoho z rodičů či k životu u příbuzných nebo dokonce v dětských domovech (právě v období života, kdy dítě potřebuje stabilní a jisté rodinné zázemí), ale tehdejší společnost je odsoudila též k živorení na jejím okraji bez možnosti vyššího vzdělání a k životu „viníka bez viny“. To jsou osudy spojující sérii čtrnácti 26ti minutových dokumentů „Děti 50. let“. Snímky nejsou pouze svědectvím o životech politických vězňů či jejich rodin očima jejich dětí, ale jsou snahou o pochopení i vhled do současného života hlavních protagonistů, ve kterém se stále logicky promítá i po mnoha letech jejich minulost.
Kravín
Jeden z textů Upanišady praví: „Uctívejte řeč jako krávu. Z jejích struků jsou napájeni bohové, lidé a předci”. V Kunčicích stojí starý kravín, kde krávy v řadách pokorně naplňují jeho smysl. Kravín se však ruší a krávy jsou odváženy na nové místo, které lépe vyhovuje současné snaze vybudovat pro krávy přirozenější prostředí. – Katedra dokumentární tvorby FAMU – 1. ročník (autorská reportáž).
Nejenom na nohou, ale i na zadních
Bůh je cesta, která nás strhuje s sebou. – Katedra dokumentární tvorby FAMU – 2. ročník (autorský portrét)
Tělo mého těla
Film zprostředkovává určitý mentální prostor bezčasí na jehož okrajích se nalézá mateřské tělo. Obrazy a zvuky prvních měsíců po narození autorčiných dětí konstituují jeho osobní a osobitou řeč. Tak film konfrontuje navyklé způsoby zobrazování a chápání mateřství s osobní zkušeností, která teprve umožňuje přiblížení se realitě nového života a realitě mateřství. Prostor mezi mateřskou láskou a laktační psychózou prostupuje intimita a křehkost. Mikroděj každé scény kontrastuje s tuhostí neměnného času zarámovaného bílou zimní krajinou. Film tak vypráví o něčem nesmírně základním.