Kaušitz Damián

Vyznavači Anděla Páva
Etnografický dokumentární film mapuje život Jezídů, vyznavačů starověkého náboženství, které je dosud živé v oblasti Kurdistánu, ale dnes už nejen tam. Jezídismus je vírou malé části Kurdů a odkazuje k nejstarším vrstvám náboženského a duchovního života oblasti označované jako Mezopotámie. Jezídské komunity, žijící uzavřeným způsobem života, dříve nikdy nedovolily jinověrcům nahlédnout do svého náboženství. Režisér navštívil a natáčel vyznavače v Arménii, v Sýrii, v Iráku a v Německu. Jejich nejposvátnější místa leží v údolí Láliš poblíž severoíráckého Mosulu. Tam se podařilo poprvé zachytit zvukem i obrazem prostředí běžně cizincům nepřístupná.

S bráchou na Aljašce - Srub na Taylorově jezeře
S bráchou na Aljašce je projekt ČT, který má přiblížit dětem přírodu nejsevernějšího státu USA. Ve druhém dílu trilogie se musí chlapci na čas rozloučit s otcem, jehož povinnosti přírodovědce volají jinam. Aby jim otcovu nepřítomnost jejich děda vynahradil, vezme je nejprve do města, pak na farmu, kde se vychovávají a cvičí tažní psi, a nakonec se s nimi vypraví daleko do hor, aby mu pomohli opravit lovecký srub. Po tisícikilometrové jízdě džípem přejedou motorovým člunem rozlehlé Taylorovo jezero, za nímž po dalším pěším putování nedotčenou divočinou konečně dorazí ke srubu. Chlapcům se zde velmi líbí, baví je zálesácký život i práce, obdivují se přírodě i zvěři a užijí si i legraci. Ovšem jen do chvíle, než dědovi čísi zapomenutá nastražená past přerazí nohu a rychle postupující otrava krve ohrozí jeho život. Chlapci musí sami bez jakékoli pomoci dopravit dědu co nejdříve k civilizaci.

Zakarpatská oblast - Rachovský rajon
Dokumentární film o svérázných obyvatelích svérázného kraje. Režisér a fotograf se po několika návštěvách nejvýchodnějšího okresu meziválečného Československa vydali na stejná místa s filmovou kamerou a přinášejí zprávu o poklidném životě místních obyvatel. S lehkým nadhledem pozorují nelehký osud několika postav, které si svůj úděl nevybraly, ale odmítají si na něj stěžovat. Tamní lidé vědí, že život je dar, veselý a požehnaný, ať je jakýkoliv. Když není na mléko, je třeba sehnat krávu. Když shoří dům, musí se postavit nový. Ale když je svátek, je třeba odpočívat.

Mosty k malomocným
V dokumentu Mosty k malomocným zavede Jaromír Štětina diváky do leprosárií v Afghánistánu a v pákistánském Himálaji, aby je seznámil s životem dvou žen, které zasvětily svůj život boji s touto chorobou. Malomocní i ti, kteří o ně pečují, žijí ve velmi tvrdých podmínkách, přesto jedna z hrdinek filmu, misionářka Ruth Pfau, která se stará o malomocné v Pákistánu již čtyřicet let, říká, že je šťastná a kdyby měla žít svůj život znovu, volila by stejně. Do půlhodinového dokumentu vstupuje několikrát akademický malíř Jiří Holý a jeho žena, oba zakladatelé české společnosti LL - Likvidace lepry. Za jedenáct let činnosti této společnosti odeslali do leprosárií v Africe a v Asii léky v hodnotě 70 milionů korun. Obdivuhodnou práci manželů Holých doktorka Pfau vysoce hodnotí.

Ženy mého života
Byly to vlastně tři šťastné náhody, které pomohly režiséru Jaromíru Štětinovi vytvořit mimořádný dokument: spolupráce s kameramankami Petrou Procházkovou a Libuší Rudinskou, kterým se zpovídané ženy otevřely mnohem více než kterémukoli jejich kolegovi, politický vývoj v Afghánistánu, který štáb zavedl po třech letech na stejná místa natáčení, a v neposlední řadě setkání s desetiletým (a posléze třináctiletým) Vahídem, který se s neuvěřitelnou suverenitou ujal role průvodce.

Náš člověk v Bamiánu
Dokument, který nahlíží do zákulisí české humanitární pomoci v Afghánistánu a do tamního života. Tomáš Kocián je mladý muž, který se vydal do Afghánistánu pomáhat při obnově země. Režisér Jaromír Štětina prostřednictvím tohoto hrdiny představuje život v afghánské části Bamián. Máme možnost být svědky každodenního života prostých lidí, žijících v bídě a zároveň poznat názory a komentáře českého dobrovolníka.

Někde je líp
Stovky českých Romů usilují o azyl v západní Evropě. Jednou ze zemí, kam hromadně směřují, se stala díky liberálnímu přístupu k žadatelům o azyl Velká Británie. Časosběrný dokument režisérky Miry Erdevički sleduje osud rodiny Kováčových, snažící se v Británii najít novou identitu a domov. Ester Kováčová, matka a babička, dostala v Británii doživotní azyl. Krátce poté však zemřela a její dva synové a osm dcer ji musí v Londýně pohřbít. Erdevički má vynikající schopnost sžít se s lidmi, o nichž natáčí, a proto je dokáže zachytit v opravdu intimních situacích. Scény pohřbu, provázené nepatetickými úvahami o domově a místě ve světě, patří k nejsilnějším pasážím dokumentu.

Ženy na přelomu tisíciletí - Sestřičky
Helena Třeštíková překročila první půli časosběrných snímků plánovaného volného desetidílného cyklu Ženy na přelomu tisícíletí. Ten doposud reprezentovaly jak intimní medailónky úspěšných žen, tak portréty žen z okraje společnosti. Všední osudy žen symbolického středu zachycují právě sestřičky. Film byl natáčen v průběhu 13 let. Sleduje osudy a pocity dívek, které si za svou profesi vybraly zdravotní sestru. Některé z nich po maturitě zůstávají u své profese, jiné postupně odcházejí se snahou realizovat se jinde: v herectví, mateřství, studiu i podnikání. Dovětkem je pak zachycení jejich aktuální situace na začátku roku 2002 - sestřičkou zůstala jediná z nich.

Český sen
Dokumentární komedie ČESKÝ SEN zasáhla do skutečného života mnoha Čechů. Jednatřicátého května roku 2003 se sešlo několik tisíc lidí na louce v pražských Letňanech. Přilákala je sem reklamní kampaň, slibující hypermarket ČESKÝ SEN s nevídaně nízkými cenami. Dav však na místě našel jen plátěné průčelí. Tento „přátelský podvod" byl součástí projektu filmových studentů Víta Klusáka a Filipa Remundy. Objednali totiž u jedné z největších reklamních agentur propagaci neexistujícího produktu - hypermarketu. Pak už jen s kamerou sledovali, jak se dnes vyrábí důvěryhodná reklama, jež nemusí být sebeméně podložena skutečností. Zábavný i znepokojivý film zblízka pozoruje reklamní profesionály, režiséry, psychology, analytiky, české celebrity, ředitele hypermarketu i zákazníky - tedy svůdný kolotoč konzumentství, v němž se dnes většina z nás veze.

Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu)
Jiří Krejčík se zamýšlí nad soumrakem civilizace, Ivan Jirous krade profesoru Žilkovi polévku, Petr Cibulka odhaluje komunistická spiknutí a Karel Vachek předvádí rekonstrukci bitvy u Sudoměře. Tomáš Vorel spí... Od listopadu 1989 uplynulo několik let. Československo se rozpadlo a v České republice je u moci pravicová vláda Václava Klause. Karel Vachek navazuje na snímek Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost bratrství a pokračuje ve své sérii rozsáhlých filmových dokumentů, v nichž svérázně mapuje českou společnost a její skutečné i domnělé elity. Tentokrát se stahuje "do opozice", opouští Prahu i oficiální politické dění a vydává se hledat alternativy - v politické, kulturní i existenciální rovině. Se dvěma autobusy, v nichž shromáždil umělce, vědce a zajímavé osobnosti, vyjíždí do Českého Krumlova a během tohoto „sestavování nové vlády" s nimi diskutuje především nad otázkami vlastní filosofie a tvůrčího životního postoje. Mnohovrstevný filmový esej se překvapivě hlubokým způsobem dotýká nejen kulturních a politických souvislostí, ale i samotné podstaty audiovizuálního média. Je často považován za nejvýznamnější filmové dílo Karla Vachka.

Ženy na přelomu tisíciletí - Jsem žena orientovaná na ženy
Helena Třeštíková překročila první půli časosběrných snímků plánovaného volného desetidílného cyklu Ženy na přelomu tisícíletí. Ten doposud reprezentovaly jak intimní medailónky úspěšných žen, tak portréty žen z okraje společnosti. Jsem žena orientovaná na ženy vypráví o lesbických ženách, přičemž film umocňuje další důležitý motiv: jak se se svou sexuální orientací vyrovnávají ženy, které jsou věřící.

Mise
O českých vojácích na misích v zahraničí. Ve hře je kráva, humanismus a povinnost.

Domov můj...
V říjnu 2002 podnikla divadelní společnost lidí bez domova "Ježek a Čížek" turné po jižních Čechách postižených záplavami. Malý filmový štáb byl nablízku.

Máňa po deseti letech
"Jsem věčnej běžec. Stop je pro mě jen kriminál. Tady to má řád a smysl," svěřuje se režisérce Olze Sommerové recidivistka Máňa. Po necelém roce stráveném ve vězení si Máňa může opět užívat svobody. Ale kde, když nemá kam jít, a jak, když slovo pracovat nemá ráda? O své budoucnosti si čtyřiatřicetiletá Máňa nedělá sebemenší iluze. Dobře ví, že její život je věčným kolotočem vězení, krátkého pobytu na svobodě, drobných krádeží, soudu a opětovného uvěznění. Jednou z mála radostí jsou pro ni návštěvy filmového štábu, který emocionálně nevyrovnanou Máňu zachycuje i ve chvílích zmatené radosti či při tragikomických setkání s úřady. Po deseti letech se Olga Sommerová rozhodla se s přiznanou mírou sympatie vrátit ke své ukázkové antihrdince a bez jakýchkoli hodnotících soudů ukázat, že jiný domov než za vězeňskou zdí už Máňa zřejmě nemůže nalézt.

66 sezón
Snímek o košické plovárně, kam se podle sloganu tvůrců „chodily koupat dějiny“. Příběhy, které se zde odehrály v období mezi lety 1936 a 2002, nastavují zrcadlo historickým událostem střední a východní Evropy. Polonazí muži a ženy zažili bombardování Košic v roce 1941, někteří plavci se nevrátili z fronty, stavitel plovárny zahynul v koncentračním táboře. Film je věnován památce režisérova děda, vystupuje v něm i autor a jeho otec. Prostřednictvím tří generací tak na pozadí existence plovárny vzniká jakési „osobní kino“, prostor sám se stává modelem pro evokaci sociální historie, stejně jako kolektivních snů.

Mezi hvězdou a půlměsícem: Otec uprchlíků
V létě 1967 bylo v Praze z Vltavy vyloveno tělo amerického občana Charlese Jordana, jednoho z nejvýznamnějších představitelů židovské humanitární organizace Joint Distribution Committee. Charles Jordan během druhé světové války organizoval záchranu lidí před holokaustem a po jejím skončení byl v tehdejším Československu zapojen do akcí, které umožňovaly evropským Židům přestěhování do Palestiny. Po krizi na Blízkém východě, která v červnu 1967 vyústila v šestidenní válku, vypracoval Jordan detailní plán operací na vystěhování palestinských uprchlíků do arabských zemí. Dvojice autorů investigativního dokumentu s využitím archivu a vzpomínek pamětníků zjišťuje, že jeho smrt není dodnes objasněna a nikdo se o to ani příliš nesnaží.

Velká voda
Pět kapitol předních českých dokumentaristů o srpnových dnech roku 2002, kdy Prahou protékala pětisetletá voda.

Tělo na prodej
Dokumentární film se soustřeďuje v širším kontextu na problém prostituce, o kterém veřejnost diskrétně mlčí, byť je patrný na první pohled - a nejen v zahraničí.

Obsluhovala jsem Karla Čapka
Alžběta Motlová, rozená Venholdová, byla služebnou v domácnosti českého spisovatele Karla Čapka. Byla to ona, která pomáhala Čapkovi při fotografování Dášeňky tím, že jí honila po zahradě; byla to ona, která prostírala všem výjimečným návštěvám - prezidentu Masarykovi nebo jeho synu Janovi. Měla svého zaměstnavatele velmi ráda a prožívala s ním všechny krásné i kritické chvíle, které život přinesl.

Naše lípa
Život podle Lucerny Aloise Jiráska. FAMU, Katedra dokumentární tvorby (absolventský film)

Národ v sobě
Dokument Jiřího Krejčíka o vleklé kauze restituce a prodeji restaurační budovy Národního divadla Mnozí si jistě vzpomenou na kauzu, která počátkem devadesátých let hýbala občany i médii - a to, když se na soupisu památek, které se měly vrátit řeholním řádům a kongregacím na základě restituce, ocitla i tzv. restaurační budova Národního divadla. Získal ji tak tehdy Řád svaté Voršily, který ji posléze prodal firmě Themos. Měla být budova skutečně vrácena, i když řádu nikdy nepatřila? Nestala se někde chyba? Jakým způsobem toto rozhodnutí ovlivnilo chod Zlaté kapličky? Byla politická vůle tuto kauzu nějak řešit? Jak se k tomu stavěli ministři kultury a parlament? Co se vůbec dělo těch dlouhých deset let? Je možné s tím ještě dnes něco udělat? Tyto sugestivní otázky klade svým osobitým způsobem známý režisér Jiří Krejčík, který celou dobu sporů kauzu sledoval. Jeho film jistě vyvolá řadu reakcí, ale to už u kontroverzního autorského dokumentu často bý

Mezi hvězdou a půlměsícem: Bricha
„Bricha“ je název židovského podzemního hnutí, snažícího se po druhé světové válce dopravit do britské Palestiny ilegální cestou co největší množství poválečných židovských bezdomovců. Československo toto sionistické hnutí aktivně podporovalo i v době, kdy již bylo pod sovětským vlivem. Sovětská podpora židovského státu skončila až v okamžiku, kdy se ukázalo, že se Izrael nestane předmostím pro komunistickou expanzi v oblasti. Aby bolševická říše mohla změnit strany, bylo nutno zbavit se všech, kdo se angažovali ve zkrachovaném projektu podpory sionistů, a přepsat celou historii vzniku Izraele.

Mezi hvězdou a půlměsícem: Procesy
Stejně jako role, kterou při vzniku Izraele hrály bolševické plány na ovládnutí světa, je dnes zapomenuta poválečná tragedie židovských komunistů. Tito lidé odvrhli své rodinné tradice, neboť naivně věřili, že nový světový řád navždy zlikviduje antisemitismus a rasistické pronásledování. Příliš pozdě prohlédli, že komunistická strana ani v nejmenším nezaváhá pro své světovládné plány využít i nacistické protižidovské stereotypy, a bez mrknutí oka obětuje svou rasově nevyhovující elitu. Od padesátých let až do dnešních dnů je nenávist k lidem označovaným za sionisty nedílnou součástí komunistické rétoriky.

Cizinci u nás: Jak Rus...
Série České televize a společnosti Člověk v tísni o životě menšin v České republice. Tento díl představuje problém ruských emigrantů na příkladu příběhu herce Alexandra Minajeva. Režie B. Rychlík Příběh šestatřicetiletého ruského herce Alexandra Minajeva, který z lásky k moravské herečce brněnského HaDivadla Martě Bačíkové nechal svůj život i kariéru v Moskvě a odjel za ní do Brna. Tady prožívá běžný život "cizince". Přes pokusy uchytit se ve svém oboru a řadu pozoruhodných pokusů v českém divadelním prostředí se živí příležitostnými pracemi. Myl okna, teď dělá v noci barmana v pražském podniku DuEnde a bere vlastně jakoukoliv příležitostnou práci. Dokument by měl přiblížit sílu vztahu, který úspěšného mladého herce vytrhnul ze světa, v němž byl hvězdou (už během studií hrál role v moskevském Divadle pro mládež) a vrhnul ho do českého prostředí, kde se stal člověkem na okraji. Tady se potýká s nepřízní osudu (grant na připravovanou inscenaci vytuneloval český producent, divadlo v Brně, kde se mu relativně dařilo, živoří bez sálu a bez peněz), ale přesto se nedávno oženil a chce spojit svůj život s touto zemí. Největší boj musel podstoupit a stále podstupuje o získání důvěry a prolomení předsudku u rodičů své ženy. Intimní pohled na křehké vztahy natočil s kameramanem Martinem Dubou Břetislav Rychlík.

Na cestě - Tomáš a Panky
Třídílný dokument ej vyprávěním šesti rozdílných lidských příběhů. Na počátku začíná každý jako beznadějný feťák. Dál se však jejich životy odvíjejí jinou cestou.

Na cestě - Láďa a Klára
Třídílný dokument je vyprávěním šesti rozdílných lidských příběhů. Na počátku začíná každý jako beznadějný feťák. Dál se však jejich životy odvíjejí jinou cestou.

Na cestě - Kališník a Špína
Třídílný dokument je vyprávěním šesti rozdílných lidských příběhů. Na počátku začíná každý jako beznadějný feťák. Dál se však jejich životy odvíjejí jinou cestou.

O posledních věcech člověka
Dokument o pohřbívání v Čechách.

S bráchou na Aljašce - Severní řeka
Hraná trilogie s dokumentárními prvky - příběhy dvou chlapců a jejich otce na vzálené Aljašce, kde si plní své klukovské sny.

S bráchou na Aljašce - Stezkou zlatokopů
Hraná trilogie s dokumentárními prvky - příběhy dvou chlapců a jejich otce na vzdálené Aljašce, kde si plní své klukovské sny.

...a pravdy každému přejte
Zamyšlení básníka, historika a diplomata Jiřího Gruši nad českými dějinami Co v řetězu příběhů, který pro nás představují dějiny, je pravda a co legenda? Nepomucko v jižních Čechách, Praha, polské Hnězdno... Stopy putování sv. Vojtěcha, který už před tisíci lety usiloval o duchovní sjednocení Evropy. Násilně ukončený život Jana z Nepomuku, českého světce, známého po celém světě. Husity vypálený klášter. Zámek Zelená Hora, kde na začátku 19. století byl nalezen rukopis, který se stal inspirací českého umění a látkou pro boje historiků i politiků o jeho pravost - a nešťastný osud jeho domnělého autora Josefa Lindy. To jsou témata osobité úvahy básníka, historika a diplomata Jiřího Gruši o českých dějinách.

Baronka Sidonie Nádherná aneb Konec šlechty v Čechách
Na životě baronky Sidonie Nádherné lze sledovat osudy české šlechty ve 20. století. Sidonie Nádherná byla známá především jako přítelkyně a mecenáška významných umělců - R. M. Rilke, K. Kraus, M. Švabinský, kteří bývali hosty v jejím zámku ve Vrchotových Janovicích.

Epikurejci
Jak kvalitně prožít život, aniž by člověk musel být milionářem.

Nesměl jsem ani umřít
Hlavním hrdinou filmu je I Jong-guk, bývalý osobní strážce severokorejského diktátora Kim Čong-ila. Kdysi byl ochoten za svého vůdce položit život. Když však je jeho jedenáctiletá služba skončila a on byl konfrontován s běžnou severokorejskou realitou, pokusil se o emigraci. Za dramatických okolností byl chycen a téměř šest let strávil ve vazbě a posléze v koncentračním táboře Čo-dok. Ze zlaté klece se tak propadl na samé dno společnosti. Napodruhé se mu už útěk do Jižní Koreje podařil. Dnes žije v Soulu, ale stále má strach, že ho severokorejští agenti vypátrají a zabijí. V záběrech se proto nesměla objevit třeba značka jeho auta, ulice ani dům, ve kterém bydlí. Přestože I Jong-guk žije v Jižní Koreji od roku 1999, na veřejnosti poprvé vystoupil v únoru 2002. Rozhovor, který v červenci poskytl České televizi je svém rozsahu zcela unikátní. Film je doplněn šokujícími výpověďmi o poměrech v politických kriminálech sestavených nejen ze svědectví bývalých vězňů, ale dozorců, kterým se v posledních letech podařilo emigrovat do Jižní Koreje. Zatímco zvěrstva páchaná na nevinných lidech překonávají hrůzy nacistických koncentračních táborů i sovětských gulagů, partajní nomenklatura organizuje pro potěchu diktátora Kim Čong-ila masové mítinky na jeho podporu. Právě takových se v sedmdesátých a osmdesátých letech účastnili i představitelé komunistického Československa. Archivní záběry z návštěv Gustava Husáka a Miloše Jakeše jen podtrhují kontrast mezi potěmkinovskou okázalostí režimu a nejhoršími zločiny proti lidskosti skrytými za touto fasádou.

Údolí posledních mudžahidů
Film o současném Afghánistánu, který se pomocí humanitárních organizací vyrovnává s dědictvím války trvající již třicet let Po pádu Talibanu se v Afghánistánu, extrémně chudé zemi, dostalo značné pozornosti okolního světa a sponzoři vyčlenili velké částky peněz na humanitární pomoc. Vrací se uprchlíci, kteří tam chtějí žít a pracovat. Nyní už nejde jen o to dovézt do země potraviny a zachránit lidi před hladem, je potřeba dát dospělým lidem práci, a dětem vzdělání. O to se pokoušejí humanitární organizace - pracují v prostředí, které má zatím do stability daleko. Válka s Talibanem sice už v Afghánistánu skončila, objevuje se ale nové nebezpečí, zakořeněné daleko hlouběji ve společnosti. Za třiadvacet let se největšími pány v zemi stali polní velitelé - jsou jich tisíce, svého "komandanta" má každá vesnice. Zbraní a vojáků mají dostatek, a tak kvůli tomu, aby své armády uživili - a nebo kvůli vyřizování starých účtů - nyní obracejí zbraně proti sobě. Afghánistánu tak hrozí, že znovu upadne do té nejstupidnější a nejhroznější občanské války, kdy každá bojuje proti všem. Humanitární projekty ale přesto běží dál - díky víře humanitárních pracovníků, že jejich pomoc Afghánisatánu alespoň trochu pomůže. Film ukazuje práci humanitárního týmu na stavbě cihelny a školy ve zvlášť výbušné oblasti Darai Súfu, horského údolí, jehož obyvatelé jsou už čtyřiadvacátý rok ve válce proti okolnímu světu, která se nyní změnila v konflikt mezi nimi samotnými.

V pasti a stále v pasti
Jak už sám název napovídá, tématem filmu je dlouhodobý příběh drogové závislosti. Film ve zkratce rekapituluje drogovou minulost Katky, jak ji zachytil předchozí autorčin film "V pasti", a pokračuje aktuální situací, které bohužel odpovídá název "... a stále v pasti". Film otevírá problematiku substituční léčby metadonem. Katka je sice do metadonového programu zařazena a snaží se plnit jeho podmínky, ale občas selhává a obtížně pak hledá cestu zpátky. Film přesvědčivě dokládá, že od určité chvíle přestává být droga jen životní epizodou, ale stává se už celoživotním tématem. Nejistá Katčina budoucnost, sociální nezakotvenost a zejména míra její fyzické devastace jsou natolik autentické, že emocionálně silně zapůsobí i na diváka, který k tématu přijde s blahosklonným nadhledem nebo pubertálním cynismem.