- Povolání
Režisér - Země
Česká republika
Koutecký Pavel
Lidské hemžení v porevolučním období roku 1989.
Krásnej život budu mít...
Poslední režisérův film před jeho předčasnou tragickou smrtí. O přípravě divadelního představení v uprchlickém táboře Bělá pod Bezdězem. O lidech hledajících nový domov. Na pozadí příprav divadelního představení vytváří autor portréty uprchlíků, kteří k nám přišli hledat nový domov. Skupina profesionálů z pražského Divadla Archa po několik měsíců roku 2006 žila a pracovala v uprchlickém táboře spolu s žadateli o azyl, aby společně vytvořili velké multimediální představení „V 11:20 tě opouštím!"
Pojď blíž, cukrátko (Česko-jihoafrické sny)
Již několik let spolupracuje deset českých a jihoafrických umělců na unikátním divadelním projektu. Téma jejich představení se zabývá jednou z nejintimnějších oblastí jejich životů: vlastních snů. Obsesivní sny, nesplněné touhy i noční můry se staly základem, na kterém se mohli setkat tvůrci velmi odlišných kultur. Vzniklo představení plné výtvarných obrazů, humoru, podivností a absurdit. Film sleduje nejen jeho přípravu, ale i cesty, které zavedou černé Jihoafričany až do malých českých a moravských měst a bílé Čechy do černošských townshipů, kam se bílí dosud bojí vstoupit.
Pot a slzy Pražského jara, Opus 2
Film 'Pot a slzy Pražského jara' je druhé pokračování trilogie Každý rok je v Praze jaro, která bourá stereotypy prezentování světa takzvané klasické hudby v médiích. Náš projekt se snaží tuto část kultury vymanit z pomyslného ghetta jisté strnulosti, nudnosti, přehnané oficiálnosti, které vytvářejí bariéru mezi tímto oborem a širší veřejností. Vznešené a výjimečné se mísí s obyčejným a civilním. Vnímáme hudebníky jako lidské bytosti posedlé touhou po dokonalosti výkonů, ale současně jako normální lidi s jejich starostmi, stresy a obavami. Svět vážné hudby je vážný a směšný zároveň, tak jako vše, co je spojeno s člověkem. Projekt se natáčí několik let během příprav a průběhu festivalu Pražské jaro. Každý z filmů funguje samostatně, ale současně budou vytvářet smysluplný ucelený triptych. Nefilmujeme jen na festivalu, ale již dlouho před ním, během příprav. Projekt se záměrně vyhýbá festivalovým oficialitám, tiskovým konferencím, ale i doprovodným "společenským akcím". Štáb jakoby světloplaše zůstává převážně v zákulisí. Je ovšem trpělivý, nenápadný a oddaný příběhům, které se před ním odehrávají. Kombinací snímání situací observační metodou a neformálních rozhovorů dosahuje velmi barvitého, napínavého, autentického a hlubokého zobrazení tématu. Nesoustřeďujeme se jen na hvězdy, ukazujeme i hudebníky na úplném začátku kariéry, nezajímá nás jen úsilí o co nejlepší hudební provedení skladby, ale také prozaičtější stránky festivalu. Festival je jakousi slavností, koncentrací kvality a také příležitostí nabízet neobvyklé, až hraniční.
Islandská paměť
Impulsem k natočení dokumentu byla cesta Jana Buriana, popsaná v knize Sága o cestě na Island. Islandská paměť je cestopisným portrétem obyvatel severního ostrova, který po století žil naprosto izolovaným způsobem života.
Kde je pravda?
Životní příběhy Hanse Steina a Milana Platovského, dvou Čechů žijících v Chile. Ačkoliv mají rozdílné názory na generála Pinocheta, společně připravují premiéru opery Brundibár, zpomponované za války pro židovské děti uvězněné v Čechách v terezínském ghettu.
Amici, tanec s přáteli
Amici je londýnská taneční skupina, která je vytvořená z mentálně a psychicky postižených lidi i "normálních" lidí. Každý člen skupiny si žije svůj život. Setkávají se každý týden, aby si navzájem pomáhali a obohacovali se. Navzájem se poznávají a společně sdílejí radost ze svých uměleckých aktivit. Film se zabývá ne-slovní komunikací, která v sobě zahrnuje dotek, pohyb, tanec a vcítění se a vnímání druhého.
Hledači pevného bodu
Dokument je prozatimním završením dlouhodobého časosběrného projektu, mapujícího nejnovější české dějiny (od října 1990 do října 2001) prostřednictvím života jejich účastníků (Kocáb, Ruml, Mejstřík, Rimský) a neustálého prolínání osobních úspěchů i problémů a společenské angažovanosti.
O sportovci... aneb Nejodstrkovanější z odstrkovaných
Roman Sejkot obdržel v roce 1993 třetí cenu ve World Press Photo v sekci Sportovní příběhy za fotografie mentálně postiženého plavce, na kterého se ve svém dokumentu rovněž zaměřil režisér.
Proměny Pražského hradu
Dokumentární film scénáristy a režiséra Pavla Kouteckého přibližuje tisíciletý vývoj Pražského hradu. Od obranného valu pod třetím nádvořím k nové oranžérii architektky Evy Jiřičné. Prostřednictvím nezvyklých a sugestivních pohledů na architekturu, sochařskou výzdobu či historické grafiky, evokuje genia loci a zároveň podává svědectví o životě a myšlení těch, kteří z Hradu vládli a budovali ho. Film je tvořen několika kapitolami, které se věnují klíčovým etapám dějin Hradu, obdobím vzletů i pádů, rozvoje i stagnace. Je koncipován tak, aby byl zajímavý a srozumitelný nejen pro českého diváka, ale i pro mezinárodní publikum. Soustřeďuje se na to, čím je Hrad opravdu jedinečným a co obstojí i v evropských měřítcích. Původní hudbu vytvořil unikátní metodou koncipovaných improvizací na varhany a dobové nástroje Jaroslav Tůma.
Náměstí Ďáblice 1998 - 2004
Sběrný dokumentární film o vzniku jednoho náměstí, které nevzniklo.
Psáno pro Pražské jaro, Opus 3
Opus tři. Poslední díl trilogie koncertů hudebního festivalu Pražské jaro bude tvořen příběhy dvou skladeb, které byly složeny právě pro tento festival - Sylvie Bodorová: Juda Maccabeus, oratorium na texty podle Starého zákona, Peter Graham: Subida. Jedna byla povedena v katedrále sv. Vita na Pražském Hradě, druhá v bývalé tovární hale v Karlíně, jedna je víc klasická, druhá velmi experimentální, jedna detailně zapsaná do not, druhá ponechávající více volnosti hráčům, jedna monumentální, druhá komornější, ale obě na hony vzdálené běžnému repertoáru a způsobu hraní. Hlavními hrdiny jsou bezesporu autoři, kteří svoji vizi hudebního díla nejdříve zapíší do not a pak se ji snaží vysvětlovat dirigentovi, hráčům, zpěvákům. Filmový štáb byl prakticky u všech důležitých momentů složitého nastudování skladeb. Film po smrti Pavla Kouteckého dokončil Jaroslav Hovorka.
Každý rok je v Praze jaro/Každý rok je Pražské jaro, Opus 1
Trilogii dokumentů o hudebním festivalu natočil nedávno zesnulý režisér Pavel Koutecký. V prvním díle uvidíme to, co divák na koncertech neuvidí (2004). Pražské jaro patří bezesporu mezi nejvýznamnější hudební festivaly v Evropě. Doba jeho konání symbolizuje konec nejhorší války a jeho šedesátiletá kontinuita historicky unikátních šest desetiletí míru v Evropě. Místo konání – Praha, pak odkazuje k mnoha osobnostem světové hudby, které tu žily, tvořily, vystupovaly. Film bourá stereotypy prezentování světa tzv. vážné hudby v médiích. Jistá strnulost, nuda, přehnaná oficiálnost vytváří bariéru mezi tímto oborem a veřejností. Film Pavla Kouteckého ale ukazuje něco fascinujícího, dobrodružného i zábavného. Dává divákovi příležitost sledovat příběhy několika koncertů. Představuje hudebníky jako živé bytosti, posedlé touhou po dokonalosti výkonů, ale současně jako normální lidi s vlastními stresy a obavami. Svět vážné hudby je vážný i směšný zároveň. A divák, zvyklý na klasický hudební pořad nebo přenos bude překvapen tím, jak dramatický, napínavý a někdy až komický obraz ze života uvnitř a kolem festivalu, film nabízí. Ukazuje však nejen prozaičnost a civilnost, ale i rituální svátečnost. Hlavní slovo má ovšem hudba, která velkých výkladů nepotřebuje. Česká a izraelská klarinetistka si nejdříve zpívají po telefonu a emailem si posílají fotografie koncertních šatů. Několik dní před vystoupením se sejdou a zjistí, že každá nacvičila jinou verzi skladby. Sledování nové souhry je jednou z linií dokumentu, který se snaží postihnout zákulisí instituce, jíž je významný hudební festival Pražské jaro. Režisér neukazuje jednotlivá vystoupení, ale vstupuje za ně, nabízí zkušenost se situacemi, obrazy tvůrčí práce. Snímek patří k té části Kouteckého tvorby určené obdivem k hudbě a architektuře, umění trvalému a nezničitelnému. Prsty klarinetistek v erotickém souboji o hudbu. Virtuozita se skrývá za veškerou energií zkoušek, kterou film zachycuje v ději festivalových příprav. Dílčí události tak modelují hudební festival jako mnohoznačný herní prostor, který kamera v přítomnosti a dialogu spoluvytváří jako kulturní, politický a symbolický akt zároveň. Instituce je hierarchií, k níž patří ovládání a podřízenost. Všichni aktéři jsou s ní ztotožněni, spojeni vášní k hudbě, a přesto se nezřetelná napětí mezi nimi stávají osnovou dění. Dokument o instituci znamená volbu a výběr a Koutecký ukázal právě ty okamžiky, kdy dílo vzniká, pocity a jednání s nimi související, celé to divadlo zkoušek, v němž se dějovost přenáší od psychiky hudebníků k tónům. Komické následky, které s sebou zápas o hudbu také přináší, líčí režisér taktně, zdrženlivě. Pokouší se ustálit událost tvorby, nestrhává diváka k emociálnímu prožívání prezentované hudby, naopak situačními obrazy, skrytými za koncerty, ukazuje jedinečnost individualit hudebníků, kteří přispívají k univerzální hodnotě festivalového setkání.
Občan Havel
Film Občan Havel s podtitulem Scény z prezidentské kuchyně nahlíží do zákulisí politických i soukromých dramat prezidentského období Václava Havla. Film jej zachycuje v nejrůznějších situacích – při politických jednáních i ve chvílích, v jakých ho média běžně neprezentují, například když se dokáže rozčílit a nadávat na špatně ušité košile. Stejně jako v jeho životě hrají i ve snímku důležitou roli obě jeho manželky, Olga a Dagmar, objeví se zde jeho přátelé a spolupracovníci, světoví i čeští politici, ale například i členové skupiny Rolling Stones. Režisér Pavel Koutecký sledoval prvního českého prezidenta více než třináct let. Premiéry svého nejzajímavějšího a největšího filmového projektu se Koutecký bohužel nedočkal. Po jeho tragické smrti na jaře 2006 se dokončení filmu ujal režisér Miroslav Janek. Festival Jeden svět uvádí ve světové premiéře rozšířenou režisérskou verzi filmu. Diváci v ní uvidí řadu scén, které se do dvouhodinového filmu putujícího po českých kinech nevešly.
Nahlédnutí do staré královské hrobky
Film zachycuje atmosféru a první reakce badatelů při výzkumu staré královské hrobky v katedrále sv. Víta na Pražském hradě v roce 2005 se sondou, která laserem přesně zaměří prostor a pomocí malé videokamery ukáže, co se v prostoru nachází. A to vše pouze otvorem o průměru 3,8 cm, který byl vyvrtán v podlaze.
Velká voda
Pět kapitol předních českých dokumentaristů o srpnových dnech roku 2002, kdy Prahou protékala pětisetletá voda.
Žít jako Dán
O Dánech, jejich povaze, jejich humoru i pocitech štěstí vyprávějí: klaun, který se stal poslancem, kněz, jenž se převléká za klauna či inženýr ekonomie, který pracuje jako pošťák.
Bornholm - mimo sezónu
Ostrov Bornholm v Baltickém moři patří k Dánsku. V létě ho navštěvují tisíce turistů, v zimě téměř nikdo. Autory zajímaly chvíle, kdy ostrované žijí podle svého.
Vzpomínám, vzpomínáš...vzpomínáte?
Dokument zachycuje proměny životního stylu od roku 1945 do současnosti.
Drahý mistře
Filmová dokumentární esej o předním evropském architektovi Josipu Plečnikovi konfrontuje jeho tvorbu v Praze a v rodném Slovinsku. Unikátním způsobem přibližuje Plečnikovy úpravy na Pražském hradě, které na přání rodiny prezidenta T.G. Masaryka měly toto místo proměnit v sídlo hlavy nového demokratického státu.
Směle k urnám
Dokumentární pohled na volby v různých časových obdobích.
Nahoru - dolů
Konfrontace dvou životních stylů - mladého úspěšného podnikatele a bezdomovce, bývalého novináře.
Návrat Plečnika do Prahy
Dokumentární pořad představuje výstavu Josip Plečnik . Architektura pro novou demokracii, která proběhla v létě 1996 na Pražském hradě. Ve filmu vystupují i autoři výstavy, kteří záběry z výstavy glosují.
Zánik Československa v parlamentu
Tři roky po sametové revoluci překvapilo Československo svět i mnohé své obyvatele zdánlivě náhlým, ale naštěstí relativně pokojným rozpadem federace, označovaným jako sametový rozvod. Film režiséra Pavla Kouteckého zachycuje průběh rozvodového řízení Česká versus Slovenská republika a tragikomickou atmosféru v kdysi proslulé budově (dnes již muzeu) mezi Národním muzeem a Smetanovým divadlem (dnes Státní operou) na sklonku roku 1992. Během projednávání zákona o rozdělení Československa můžete sledovat pokusy o domluvu i nekomunikaci, podezřívání, taktizování, práci i teatrální výstupy. To vše nejen v jednací síni, ale především v kuloárech. Filmaři jednání Federálního shromáždění navštěvovali po tři měsíce a přítomní poslanci projevovali různě velkou ochotu nechat je nahlédnout do zákulisí jednací síně.
Chilský deník - Cesta na Altiplano [a zpět]
Jak překonat nadmořskou výšku devět tisíc metrů nad mořem.
Chilský deník - Indiáni, čarodějové a výtahy
Tři zvláštní místa Chile - Valparaíso, indiánský ostrov Chiloé a pouštní městečko La Titana.
Chilský deník - Příběh Guillerma ze Mcel
O muži, který postavil pralesem cestu na kopec, aby se mohl dívat dolů.
Chilský deník - Santiago - život v pohybu i v tanci
Jak se žije v hlavním městě Chile.
Chilský deník - V písku
Rostliny, zvířata i lidé mohou v písku žít a dokonce se i radovat.
Po letech
Další pokračování série filmů (předcházely Po roce, 1990 a Po roce a opět po roce, 1991), v nichž režisér v¨zpovídá v průběhu let několik osobností (Kryštof N., vladimír N., Marta kubišová, Petr Čepek, Martin Mejstřík, Jan Ruml, Michael Kocáb), které zasáhly do společenských změn souvisejících s listopadem 1989.
Kde byl Bill aneb Partnerství pro jazz
V průběhu návštěvy prezidenta U.S.A. Billa Clintona v Praze v lednu 1994 natočila Nadace Film & Sociologie některé části neoficiálního programu. Základem filmu je jazzový večer v Redutě, kde se oba prezidenti Bill Clinton a Václav Havel setkali s našimi předními jazzmany a Bill Clinton se s darovaným saxofonem od Václava Havla připojil k hráčům na pódiu.
Skrytý půvab byrokracie
Filmové pátrání po smyslu a významu státní správy. Několik obrazů a konkrétních situací z úřadů, se kterými přicházíme běžně do styku, ale i z institucí, které známe zejména z médií. Tvůrci pořadu představují české úřady jak z pozice občana, tak i úředníka, který je nárazníkem mezi systémem státní správy a občanem.
Příběh příběhu
Dokumentární film mapující náročnou přípravu a první dny stálé expozice o historii Pražského hradu, která je umístěna ve Starém královském paláci Pražského hradu.
Evoluce 4 z revoluce - Michael Kocáb
Portréty 4 osobností sametové revoluce, zachycené v průběhu 20 let. Jan Ruml, Michael Kocáb, Kryštof Rimský, Martin Mejstřík – a my všichni dvacet let po sametu. Jan Ruml – disident, ministr vnitra, předseda parlamentní strany, manažer, právník. Zasloužilý demonstrant a sázeč stromů. Michael Kocáb - rocková hvězda, poslanec, podnikatel, hudebník a ministr, otec tří dětí. Nadaný a schopný hráč. Kryštof Rímský - student, anarchista, feťák, student, herec, milující manžel, otec. Bouřlivák s otevřeným srdcem. Martin Mejstřík - student, novinář, zahradník, domovník, senátor, otec tří dětí. Čeká, kam ho Bůh pošle. Natáčení začal režisér Pavel Koutecký v roce 1990, tehdy v jednom z posledních filmových týdeníků promítaných v kinech s názvem PO ROCE. Pokračoval v něm až do roku 2006. Z podnětu producentky po něm převzal štafetu režisér Jan Šikl. Zaznamenané události životů čtveřice hrdinů jsou v mnohém typické pro vývoj české společnosti od zlomového roku 1989. Filmem diváka provedou animované předěly.
Evoluce 4 z revoluce - Jan Ruml
Před dvaceti lety začal filmař Pavel Koutecký sledovat osudy čtyř lidí, kteří se aktivně účastnili sametové revoluce: hudebníka Michaela Kocába, disidenta Jana Rumla a studentů Kryštofa Rímského a Martina Mejstříka. Po Kouteckého smrti se ujal natáčení Jan Šikl. Čtyři časosběrné snímky, které rekapitulují jejich životní úspěchy i pády, umožňují divákům zamyslet se společně s hlavními aktéry nad vývojem, kterým oni sami i česká společnost v posledních dvou desetiletích prošli. Díl věnovaný Janu Rumlovi přibližuje divákům známou osobnost vysoké politiky, která společnost ovlivňovala z pozice ministra vnitra, předsedy parlamentní strany či senátora. Přes své dlouhodobé působení v mnohdy nekompromisním prostředí ale nikdy Ruml neztratil schopnost sebereflexe a pocit zodpovědnosti za veřejný prostor.
Evoluce 4 z revoluce - Martin Mejstřík
Před dvaceti lety začal filmař Pavel Koutecký sledovat osudy čtyř lidí, kteří se aktivně účastnili sametové revoluce: hudebníka Michaela Kocába, disidenta Jana Rumla a studentů Kryštofa Rímského a Martina Mejstříka. Po Kouteckého smrti převzal natáčení Jan Šikl. Čtyři časosběrné snímky, které rekapitulují jejich životní úspěchy i pády, umožňují divákům zamyslet se společně s hlavními aktéry nad vývojem, kterým oni sami i česká společnost v posledních dvou desetiletích prošli. Díl o Martinu Mejstříkovi tak trochu připomíná rčení „jednou jsi dole, jednou nahoře". Rozporuplná osobnost se vlivem okolností i vlastních rozhodnutí ocitá občas uprostřed společenského dění, jindy v obtížných životních situacích. Příběh zarputilého aktivisty, věčně stíhaného vnitřní nejistotou, který si vyzkoušel role novináře, zahradníka, domovníka či senátora, zatím nemá happy end.
Evoluce 4 z revoluce - Kryštof Rímský
Před dvaceti lety začal filmař Pavel Koutecký sledovat osudy čtyř lidí, kteří se aktivně účastnili sametové revoluce: hudebníka Michaela Kocába, disidenta Jana Rumla a studentů Kryštofa Rímského a Martina Mejstříka. Po Kouteckého smrti převzal natáčení Jan Šikl. Čtyři časosběrné snímky, které rekapitulují jejich životní úspěchy i pády, umožňují divákům zamyslet se společně s hlavními aktéry nad vývojem, kterým oni sami i česká společnost v posledních dvou desetiletích prošli. Poslední díl tohoto unikátního filmového časosběrného projektu, je věnován Kryštofovi Rímskému, který byl nejmladším účastníkem revoluce. Kryštof prošel dlouhým a složitým dospíváním – byl revolucionářem i anarchistou, měl období, kdy propadl drogám a hledal svou cestu. Jeho vrozená srdeční vada a životní styl ho nakonec donutily zvolnit a přehodnotit své životní hodnoty. Nachází si práci, která ho naplňuje, buduje vztah a rodinu. Vlastní cílevědomostí se dopracovává k naplnění svého snu, profesního i osobního. Uvědomuje si cenu úspěchu a váží si ho, zároveň zůstává emotivní, těžce zvladatelnou osobností. Po prvních zkušenostech s politikou se stahuje do soukromí.