- Povolání
Producent - Země
Česká republika
Morávek Petr
Efekt přihlížejícího
13. března 1964 ubodal osmadvacetiletou Kitty Genovese na newyorské ulici její vrstevník Winston Moseley. Byly 3 hodiny ráno, přesto později vyšlo najevo, že vraždu nějakým způsobem zaregistrovalo 38 lidí v sousedství. Nikdo z nich se však neobtěžoval zvednout telefon. Vrah na její zavraždění potřeboval 50 minut, pozdě přivolaná policie přijela na místo činu za 2 minuty. Vědci Darley a Latane o čtyři roky později tuto nepochopitelnou lidskou vlastnost prozkoumají a pojmenují jako "Janovský syndrom", častěji též jako "syndrom nezúčastněného diváka". Žijeme o čtyřicet let později a musíme si přiznat, že se situace příliš nezměnila. Lidé stále páchají násilí a stále se mezi námi najde málo těch, kteří jsou ochotni pro neznámého a anonymního občana vzdát se svého pohodlí, případně si způsobit nějaké nepříjemnosti. Režisér Radim Špaček přetavil téměř půlstoletí starý příběh v univerzální situaci a tu provokativním způsobem inscenoval na ulici, mezi nic netušícími chodci - diváky - a vlastně i aktéry. V originálním polohraném dokumentu uvidíme mimo jiné Jiřího Černého, Gabrielu Pyšnou nebo Pavla Opočenského.
Dej mi duši a ostatní si ponech
Jan Bosco se už jako kluk snažil vést své kamarády k dobrému životu. Aby je zaujal, naučil se kouzlit, žonglovat, a taky chodit po provaze. „Možná mi to nebudete věřit, ale v jedenácti jsem ovládal kejklířské řemeslo, uměl jsem salto mortale, chodil jsem na rukou, procházel se po provaze a tančil na něm“, napsal Jan Bosco ve svých vzpomínkách. Bosco balancující na provaze je pro Salesiány vzorem, jak daleko má jít jejich fantazie a vynalézavost na cestě k mladým lidem. Salesiáni přitom balancují v přeneseném slova smyslu. Člověku tradičně věřícímu se často jeví jako málo důstojní a málo zbožní. Naopak pro toho, kdo nevěří, jsou zbožní až příliš. Může je to svádět k příklonu na jednu nebo druhou stranu, ale salesiánské poslání je přesně na hraně. Jde přitom o jedno jediné – objevit tajemství rovnováhy na provaze. Rovnováhy na kolejnici života, která by měla vést do nebe. Z malého chudého domku se Boscovy myšlenky rozšířily do celého světa. Jeho výchovný systém inspiroval miliony následovníků, kteří dnes podávají mladým lidem pomocnou ruku. Učí je nemyslet jenom na sebe, rozvíjet hřivny, které dostali, hájit hodnoty, pro něž stojí za to žít. Parafrázujeme-li slavný Boscův výrok, můžeme říci: „Pane Bože, vše si ponech, jen mi dej veselou a hravou duši a nakazím tím ostatní, ať unesou trpící tíhu tohoto světa!“ Boscův originální sociální systém spočíval v tom, že hochům nabízel práci v tiskařské dílně, nebo na svých stavbách, později kostelích, a tak se z nich stávali zedníci, spolupracující na Božím díle. A kromě práce to bylo i užitečné v šíření duchovně posilujících Boscových knih a mnohých periodik. Na hlavním tržišti objevil Bosco skutečný trh s lidskou silou. Nejdříve navázal kontakty s kameníky, zedníky, fasádníky, dlaždiči a pokrývači, kteří později toužili vystoupat na lešení, obepínající kostely a stoupající do nebes a stát se zedníky, spolupracujícími na božím díle. Na tržišti světa nabízíme a kupujeme plody, které jsme vypěstovali, a které budou často konzumovat až příští generace. Slovo misie či mise znamená být vyslán někam s nějakým posláním. Ježíš před dvěma tisíci lety vyslal své apoštoly. „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium!“ Proto i salesiánští misionáři mají poslání nést radostnou zvěst o Ježíšovi ke všem lidem na světě. Prvních deset salesiánů poslal na misie do Argentiny samotný Don Bosco již v roce 1875. Výpravu tehdy vedl Jan Cagliero. Z Jižní Ameriky se salesiánské misie postupně šířily do celého světa. Již v případě krátké cesty dochází k psychické změně v nitru člověka. Vždy je to spojeno s loučením, napětím a v očekávání toho, co přijde a se zájmem o technickou stránku dopravy. Jako cestující po železnici se dobrovolně svěřujeme jízdnímu řádu a jedoucímu vlaku. Ocitáme se na životní cestě, na jejíž trati jsou určité stanice a od nás se očekává, že se budeme chovat patřičným způsobem. Vlaky mají svou stanovenou dobu odjezdu, kdo nepřijde včas, nestihne do něj nastoupit. Tato situace nabízí skvělé podobenství pro všechno, co jsme v životě nestihli, kdy jsme zmeškali spojení. Veškeré lidské konání má svůj příznivý okamžik, svůj kairós, kdy je vše nezbytné připraveno, včetně nás samých. Snad neztrácet hlavu, a když vlak ujede, dáme si buřta a pivo a vše v klidu rozmyslíme. Netrávíme však na peróně bezcílně dlouhé hodiny jako bezdomovci, a odvážně spolupracujeme s Bohem na jeho božím díle. Tak jako děti tvoříme krajinu pro své pikovláčky. Vlak našeho života stojí na hlavním nádraží s mnoha nepřehlednými nástupišti. Odtud se vydáváme na nejrůznější cesty. Jestliže jsme se rozhodli k nějaké cestě, nejsme to my, nýbrž Bůh, kdo rozhoduje o jejím průběhu. Don Bosco, nezatížen svými zavazadly, dorazil do nebeské čekárny, obohacen dobrými skutky a připraven nastoupit na svoji poslední cestu do věčného světlého dne. Salesiáni, jejich zkratkou je SDB, tedy Salesiáni Dona Bosca, tvoří řeholní společenství, jakousi partu chlapů, kteří svůj život zasvětili Bohu. Patří do katolické církve, skládají sliby čistoty, chudoby a poslušnosti, a někteří z nich jsou i kněžími. Věnují se výchově mladých lidí, a proto mají po celém světě tisíce středisek mládeže, kostelů a dalších zajímavých zařízení. Světová kongregace Salesiánů je dnes největším řádem v Čechách a dosahuje v práci s mládeží i v charitativní a misijní oblasti skvělých pozitivních výsledků. Salesián má pomáhat dětem a mladým lidem, aby se orientovali v hodnotách dnešního světa, aby uměli rozlišovat mezi podstatným a méně podstatným, aby dokázali číst Boží stopy u počítače, ve škole, nebo třeba na hřišti. Salesián má být provokací pro ty, kdo zapomínají, že Boha můžeme najít i mimo zdi kostelů. V 19. století, kdy žil Don Bosco, Karel Marx prohlásil, že náboženství je opium lidu. Anarchista Bakunin pak vyžadoval od svých stoupenců otevřené vyznávání atheismu. Pařížská komuna šířila atheismus násilím. Lidé ztráceli smysl pro Boha, a ze života zmizel zájem o duchovní skutečnosti. Cesta Dona Bosca se nakonec změnila v docela jinou záležitost. Cílem nakonec nebyl ani kostel, ani chudí hoši, ale přiblížení nové generace zpět k Bohu. Na kázání na motorkářské mši, která se ve filmu objeví, řekl náš průvodce kněz a salesián Ladislav Heryán z Kobylis: Hebrejské "ruach" znamená jak "vítr" tak "duch". Motorkář jede tedy větrem, ale i duchem. A takto si právě Ducha Svatého můžeme lépe představit.
Proces H.
JuDr Milada Horáková (1901-1950) byla česká politička, která se stala obětí vykonstruovaných soudních procesů komunistického režimu v padesátých letech. Byla odsouzena k smrti za konspiraci a velezradu a jako jediná žena popravena. Její odvaha přeměnila jméno v symbol odporu proti totalitní moci vládnoucí komunistické strany. Desetidílná série v produkci České televize je rekonstrukcí soudního procesu s Miladou Horákovou, využívající autentické dobové filmové a zvukové záznamy, stejně jako osobní svědectví očitých svědků a historiků. Ukazuje přípravy i samotný průběh procesu den po dni, stejně jako některé lidi, kteří v tomto komunisty sehraném soudním procesu sehráli roli. Původní sedmihodinový záznam Československé státní bezpečnosti během devět dnů trvajícího politického procesu s Miladou Horákovou, zvukové záznamy z archívu československého rádia a také těsnopis pořízený během procesu a nalezený ve Státním archívu umožnily složit „přímý přenos“ ze soudní síně. Autentické záznamy jsou doplněny svědectvími očitých svědků a historiků.
Ukradená země
V posledních třech letech 2. světové války se kvůli vojenským zájmům zbraní SS muselo z oblasti Netvořicka, Neveklovska a Sedlčanska o rozloze 44 000 hektarů ve středních Čechách vystěhovat skoro 18 000 obyvatel. Účelem mělo být navenek zbudování obřího vojenského cvičiště, ale v tomto prostoru vznikaly cíleně i tajné podzemní továrny a skladiště. Dosud žijí poslední pamětníci – lidé, kteří v dětském či mladistvém věku toto období zažili.
Blázen z La Verny
Františkánská spiritualita, resp. osoba Františka z Assisi je jednou z nejinspirativnějších v evropském kulturním kontextu. Přes hradbu osmi staletí oslovuje nejenom křesťany, resp. katolíky, ale i muslimy, nebo ty, jimž jsme si zvykli říkat bez vyznání. Františkův jazyk umí být univerzální, a přitom ne bezzubý. Františkánských témat je spousta: vztah člověka k přírodě, jeho místo v kosmu, smysl utrpení, pokora, chudoba jako dar (schopnost), mezilidský (mezináboženský) dialog, rytířství ducha, oběť, láska. Dokument má dvě příběhové linie - současný život františkánů, který se prolíná se životem samotného Františka. Tímto filmem chceme navázat na dokumenty Otakára M. Schmidta o Jezuitech (Nejsme andělé, jen děláme jejich práci), Nepomukovi (Nejznámější Čech - Jan Nepomucký, světec s pěti hvězdami) a Salesiánech (Dej mi duši a ostatní si ponech). Tyto tři předchozí filmy ukázaly poetičnost vyprávění a režijního stylu Otakára, který umožňuje obrazově a zábavně předávat důležité informace. Chceme kombinovat hrané scénky a dokumentární výpovědi se symbolickými obrazy v současném světě.
Špalíček B. Martinů
Projekt Špalíček na hudbu Bohuslava Martinů vznikl z koncepčního podnětu úspěšného socio-uměleckého projektu Rhythm Is It! (Berlínská filharmonie, dirigent Sir Simon Rattle, choreograf Royston Maldoom). Cílem českého projektu Špalíček bylo ve spolupráci s absolventy Duncan Centra zapojit do procesu tvorby uměleckého díla děti, které nemají žádnou zkušenost ani zvláštní dispozice pro taneční či jiné umění a jsou z různých sociálních a národnostních skupin. Dokument zaznamenal celý proces práce na projektu, od výběru dětí v pražských školách přes zkoušky s dětmi, které vedla ředitelka Duncan Centre, choreografka Eva Blažíčková. Devadesát dětí, které spoluvytvářelo představení, pocházelo z pěti pražských škol. Smysl projektu byl naplněn nejen úchvatným představením, ale i zjevnou proměnou v tanečních schopnostech dětí, ale i v jejich chování od nevědomého odmítání a nekázně po aktivní zapojení do představení, nadšení a radost z úspěchu před mohutným potleskem vyprodaného sálu.
Za obrazem
Fotografové Petr Zinke a Viktor Kopasz putují krajinou, hledají obrazy v ní ukryté, hledají odpovědi na okolní svět. Jejich fotografie se odpoutaly od současného světa, a on se v nich přesto s napětím neviděného skrývá. Petr Zinke bloudí s velkým stativem a velkoformátovým fotoaparátem křovím a ve strukturách větví nachází paralely k okolnímu světu. Viktor Kopasz se vrací do krajiny svého dětství, na slovensko-maďarské pomezí, kde vytváří surreálně mytické obrazy. Své úsilí reflektují s různou měrou nadhledu a úsměvu nad svým konáním. Film nahlíží tvorbu v kontextu života, sleduje, jak se myšlení o fotografii promítá do reálného života a naopak.
Český mír
Příběh Hvězdných válek, studené války a války proti terorismu v jedné malé české vesnici. "Český mír" od autorů falešného hypermarketu "Český sen". Jako součást národní protiraketové obrany plánuje USA vybudovat v České republice vojenskou základnu na místě, kde byly dříve ukryty ruské nukleární rakety během studené války. I přes nesouhlas 73% obyvatelstva České republiky vláda pokračuje ve vyjednávání. Stoupenci základny argumentují tím, že základna zvýší obranyschopnost země před globálními hrozbami 21. století. Odpůrci na druhé straně poukazují na fakt, že by základna znamenala posunutí železné opony směrem na východ. Tvrdí také, že jde o pokus USA ovládnout celý svět.
Festival Mateřinka
Režisér Aleš Kisil zachycuje ve svém dokumentu nejen festival loutkových divadel, ale zamýšlí se také nad dalšími otázkami estetickými, psychologickým a pedagogickými, které se fenoménu dětského divadla dotýkají. Dokument o špičkovém divadle pro děti je obohacen také výpověďmi odborníků na tento žánr.
Zabíjení po česku
Pokus o zachycení rozporuplného fenoménu tzv. divokých odsunů mezi koncem války a Postupimskou konferencí, kdy bylo vyhnáno z domovů kolem sedmi set tisíc starousedlých Němců z Československa. Ústředním tématem dokumentu je událost v severočeských Postoloprtech, kde bylo vojáky československé armády a revolučními gardisty měsíc po válce zastřeleno 763 německých civilistů. Poprvé před kamerou promluví němečtí i čeští svědci masakru, který měl zůstat navždy utajen a jehož pozadí se pokoušeli několikrát v poslední době rozkrýt severočeští policisté.
Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky
Spisovatel Arnošt Lustig se svým synem a vnukem, synem své dcery, vzpomíná cestou po autentických místech holocaustu na události před šedesáti lety.
Postavení mimo hru
Byli hrdinové. Dvojnásobní mistři světa v ledním hokeji z r. 1949 a právě měli odjet do Londýna obhájit titul. Národ je zbožňoval. Psal se rok 1950 a do Londýna už nedorazili. Celý československý hokejový tým skončil ve vězení. Po sedm týdnů byli podrobeni mučení, nátlakům, ponižování a vydírání - a nakonec odsouzeni za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení a většinou posláni do uranových dolů. Podle slov Gustava Bubníka, jednoho“ z těch dvou, kteří přežili: „…byli obětováni, pro pohodlí a pro pocit viny byli smeteni pod stůl“.
Příběh statečnosti a zrady: Lipovec a Licoměřice 1943-1945
Podivuhodná historie partyzánské obce a jejích obyvatel, jejichž potomci stále ještě žijí. Režie J. Hovorka Příběh partyzánských obcí Lipovce a sousedních Licoměřic souvisí s činností Brigády mistra Jana Husi, která působila na Českomoravské vrchovině v letech 1943-45. Tato část dějin partyzánského hnutí není příliš známa, ale je to část tragická a osudná. Na památníku - dřevěném kříži za vsí jsou napsána jména asi třiceti obětí...
Zajati v Angole
Rebelové z Národního svazu za úplnou nezávislost Angoly, známého pod zkratkou UNITA, unesli v letech 1983 a 1984 šestašedesát československých občanů. Co si dnes o svém činu myslí? Měla jejich akce nějaký význam? Jak prožívali strastiplnou pouť Angolou sami rukojmí? A jak dnes vzpomínají na své únosce a na dlouhý pochod, jehož nejtragičtější kapitolou byla smrt jednoho ze zajatých? Odpovědi nabízí režisér Ján Mančuška, který se do Angoly vypravil s někdejším rukojmím Lubomírem Sazečkem. Ve městě Alto Catumbela, kde skupina československých odborníků v 80. letech uváděla do provozu celulózku a papírnu, hledali pamětníky přepadení. Prošli část trasy, po které rebelové z UNITA před čtvrtstoletím vedli zajatce. Pátrali po únoscích. Film přitom konfrontuje slova tehdejších povstalců nejen se svědectvím Lubomíra Sazečka, ale se vzpomínkami dalších zhruba deseti unesených. Dokumentární film Zajati v Angole postavený na příbězích aktérů únosu připomíná, jak o celé události referovala československá média, a přibližuje napínavé jednání o propuštění zajatců.
Szent István, osud rakousko-uherské bitevní lodě
Bitevní loď Szent István byla spolu s ostatními vyslána 9. 6. 1918 z válečného přístavu v Pule, aby se zúčastnila plánované námořní operace v Otrantské úžině. Kromě velké skupiny válečných zpravodajů byl na palubě i kameraman, který měl celou operaci zdokumentovat. Nezbylo mu však nic jiného než natočit zánik této lodi. Potopení rakousko-uherské bitevní lodi Szent István italskými torpédovými čluny patří mezi největší námořní události v první světové válce. Dokumentární film podrobně mapuje historii i zánik lodi a využívá autentických svědectví přímých účastníků, unikátních a autentických archivních záběrů a také současných záběrů týmu českých potápěčů pořízených pod mořskou hladinou přímo ve vraku.
Zahrajem si na vojáky
Dokument se zabývá pravou podobou české „holubičí“ povahy. Zatímco Češi nikdy nevyhráli žádnou bitvu a zrušili povinnou vojenskou službu, mnozí z nich, v civilním životě spořádaní úředníci, obchodníci, majitelé realit, si čas od času navléknou maskáče nebo historickou uniformu a jdou si zabojovat. Je v tom mindrák, nebo vybíjení dávného atavismu?
Ležáky (ti druzí mrtví...)
Jarmila Doležalová přežila vypálení obce Ležáky Němci během druhé světové války. Byla označena jako dítě "vhodné pro germanizaci" a překonala dlouhou cestu několika městy až do Puszcikowa v Polsku, na tehdy německém území. V tomto dokumentu se Jarmila znovu vydává na stejnou cestu. Dramatický příběh jedné ženy odhaluje křehké téma německé identity, která jí byla vnucena.
Malba okamžiku
Malíř, narozený v Bosně, Dino Čečo vymyslel, jak zpřístupnit zcela vizuální svět lidem, kteří nevidí. Díky jeho výjimečné hmatové metodě se mohou slepí lidé vizuálně vyjádřit, namalovat své představy, sny a pocity. Jejich práci mohou také "shlédnout" jiní nevidící na výstavách. Dokument Jaroslava Černého vypráví o Dino Čečovi a jeho práci se slepými dětmi a také o tvůrčím vizuálním světě lidí, kteří nevidí.
Svatý Vojtěch – první český Evropan
Svatý Vojtěch i současný papež Benedikt XVI. nám připomíná, že naším osudem a domovem je Evropa, rodina sjednocených křesťanských národů. Je na nás, abychom byli jejím srdcem zvonu ohlašujícím pravidelnými údery přelom věků a nové tisíciletí. Vojtěchův evropský rozměr vyrůstá z utrpení (a jeho utrpení z opravdovosti). Tak se Vojtěch díky svému stálému putování bez jistoty domova stává prvním z řady našich velikých emigrantů, pro které ve vlastní zemi nebylo místo, a které pak po smrti národ slaví jako své hrdiny. Možná právě skrze takové utrpení vede brána do Evropy pro národ, který leží v jejím srdci. A historie ukázala, že byl často tím nejlepším řešením odchod a osobní oběť. Vojtěch nám připomíná, že člověk je poutníkem, jehož domov je mimo tento svět. A je v tom kus tragiky tohoto pozemského života, kus Kristova sebeobětování, že ti, kdo seli, i ti, kdo setbu zkrápěli slzami, potem, a krví, neuvidí žně svýma pozemskýma očima. Apoštol sjednocení křesťanské Evropy konce prvního tisíciletí umírá jako jedna z obětí evropského přežívajícího pohanství na prahu křesťanské éry. Přesto, že se biskup Vojtěchova formátu ve své vlasti a ve své době těžko mohl prosadit, Vojtěch se vrací do Čech jako mučedník a světec uctívaný v několika evropských národech ve slavném průvodu s knížetem Břetislavem a biskupem Šebířem. Jeho návrat ovšem předchází slib lepšího života Čechů, tedy uskutečnění hodnot, o které usiloval a za které položil život. A sjednocení Evropy se vrací jako téma pro třetí tisíciletí. Na konci toho prvního šlo o sjednocení křesťanské Evropy. Vojtěchovou cestou k němu byla opravdovost a schopnost hlubšího, vnitřního vidění. Nejde po tisíci letech vlastně o totéž? (Anastáz Opasek, Dušan Hejbal)
Nad hlavou hvězdy, srp a kladivo
Ve fantaskní koláži autor zobrazuje vlastní dětství, jež prožil v pražských Strašnicích. Komunistické ikony v knihách a na známkách konfrontuje s vlastními zážitky ze srpnové okupace i s normalizačními šikanami, jež postihly jeho rodiče. Politizující vrstvu snímku zpestřují magické obrazy klukovské každodennosti a vzpomínky režisérových spolužáků. Kaleidoskop ukazuje někdejší oblíbené hračky (včetně stavebnice Merkur) i vyfantazírovanou předzvěst mobilů v podobě „zpívající pudřenky“. Mnohavrstevná esej vypráví o tajemstvích periferie, jejích megalomanských přestavbách a zanikající slušnosti.
Jak se stát kyborgem
Dokument o muži, který věří, že lidé si budou jednou číst myšlenky a sdílet své pocity. Jak je to všechno možné? Stačí si nechat do mozku zavést speciální implantát napojený přímo na vaši nervovou soustavu. Profesor kybernetiky a vizionář Kevin Warwick už začal s pokusy a první čipy nechal experimetálně implantovat sám sobě.
Nejtěžší volba
Dokument konfrontuje osudy čtyř žen a jejich partnerů, kteří čekali postižené dítě a odmítli potrat. Autorka zachycuje jejich reakce na zjištění o zdravotním stavu jejich potomků i způsoby, kterými se vyrovnávali s prognózami lékařů i s vlastní beznadějí. Jedno z dětí zemřelo ještě před porodem, další během porodu, jiné žilo pouhou hodinu po narození. Dcerka čtvrté dvojice má Downův syndrom a její matka popisuje, jak na tento handicap reagovalo její okolí. Klíčová scéna kolektivního portrétu, přerůstajícího v existenciální drama o životě a smrti, se odehrává u hrobu jednoho ze zemřelých dětí na Řípu.
Africa Obscura
AFRICA OBSCURA je dokumentem pojednávajícím o současné Africe jako o fotografickém fenoménu. Nahlížet se na ni ale bude prostřednictvím starých filmařských a fotografických přístrojů, které byly oživeny na prahu 21. století. Fotograf Jan Svatoš a jeho expedice ve vyprahlých končinách severní Keni hledá odkaz prvních fotografických průkopníků, Martina a Osy Johnsonových. Zároveň tuto opomíjenou oblast, která je úplným opakem turisticky zprofanovaného jihu, představuje v novém světle. Film originálním způsobem předvádí, kam fotografie dokumentující divočinu v této oblasti dospěla za téměř 100 let svého vývoje a zjišťuje, zda současný člověk hýčkaný moderní technikou ještě dnes dokáže postavit v extrémních podmínkách temnou komoru a vyvolat fotografie klasickým způsobem... Středověcí mniši se vydávali do pouště, aby vedli asketický život oproštěný od všeho zbytečného a přepychového. Cíl expedice Fotografické návraty byl podobný. Její účastníci chtěli mj. podniknout fotografickou katarzi - vrátit se zpátky v čase i myšlení a prizmatem dávnověku se podívat do oken budoucnosti. Použili k tomu nejen své vlastní nové filmové záznamy a fotografie, ale i unikátní archivní záběry z filmů manželů Johnsonových.
Akta Vladimír Krajina
Ačkoliv Vladimír Krajina patřil k nejvýznamnějším představitelům odboje za 2. světové války, jeho existence byla po dlouhá léta v komunistickém Československu zcela vymazána. Brilantní vědecká dráha v masarykovské republice, zpravodajec Benešovy londýnské vlády, psanec, osobní vězeň K. H. Franka, významný politik v době třetí republiky, třídní nepřítel, exulant a významný kanadský ekolog. Jakoby tento životní příběh kopíroval historii Československé republiky v průběhu dvacátého století. Symboly této cesty jsou zlaté hodinky od T. G. Masaryka, nejvyšší kanadské vyznamenání Order of Canada a Řád Bílého lva od Václava Havla.
Cesta zpět po spálených mostech
Portrét dvou lidí, kteří se rozhodli žít mimo obvyklý civilizační shon a vyzkoušeli si pobyt v komunitách jeptišek a mnichů. První aktérkou je Katka, která vzpomíná na prostředí kláštera Betlémských mnišek, ležícího v Savojských Alpách. Z místa, kam vstoupila v roce 2001 a které ji přitahovalo tichem a možností soustředění, posléze dobrovolně odešla. Druhým oduševnělým protagonistou je Miroslav, který hovoří o životě mezi cisterciáky, smyslu celibátu i o důvodech svého rozhodnutí asketický řád opustit. Úvaha o nonkonformních existencích i o každodenních zázracích vrcholí překvapivým rozuzlením.
Gulášek za 750 000 000
Jací jsou čeští politici a jejich voliči? V předvolební hysterii se filmový štáb vypravil na mítinky některých stran a zkoumal, jakými prostředky se jednotliví politici snaží přilákat voliče. Ti pak po setkání s politiky mají možnost ve filmoštábovém catteringu diskutovat o tom, koho budou volit a proč a hodnotit českou politickou scénu.
Můj pradědeček Čingischán
Záměrem dokumentu je doložit skutečnost vyplývající ze samotné polohy našeho území i dějinných zvratů, totiž že většina českých rodin má někde v minulosti nějakého předka, který přišel odjinud, patřil k jinému etniku, jiné kultuře, mluvil jiným jazykem a vypadal úplně jinak. A nastavit tak zrcadlo v určité části společnosti stale sílícímu nacionalismu, často se skrývajícímu za pojem vlastenectví, zrelativizovat obsah hesel “Čechy Čechům” apod. Na příkladu několika osobností chceme ukázat, jak právě míchání genů je často pro vlohy, talent a další vlastnosti důležité a obohacující nejen pro jednotlivce, ale i pro celý národ.
Středoevropan Eduard Goldstücker
V roce 2010 uplynulo dvacet let od návratu z exilu a deset let od úmrtí Eduarda Goldstückera, diplomata, germanisty, kafkologa, vůdčí postavy Pražského jara 1968, emigranta. Tento vysokoškolský pedagog předních světových univerzit byl svědkem a protagonistou klíčových událostí minulého století. Dokument vypráví prostřednictvím jeho dcer, vnučky a pamětníků o Goldstückerově osudu a přínosu pro československou a později i českou kulturně politickou sféru.
Šamani odcházejí
Bílá civilizace rezignovala na soužití s přírodou i na zkušenosti, které z něj vyplývají. Jedni z mála, kteří původní tradice uchovávají, jsou jihoameričtí šamani. Film má být sondou do šamanské duše a tím pádem i jakýmsi vhledem do lidské minulosti.
Živý mrtvý Alois Jirásek
Pokus o rehabilitaci osobnosti a díla spisovatele Aloise Jiráska, od jehož narození uplyne v roce 2011 sto šedesát let. V roce 2010 jsme si připomněli osmdesát let od jeho úmrtí. Film přibližuje dílo svého času nejčtenějšího českého spisovatele pod zorným úhlem současných poznatků a úvah. Režisér Ivan Stehlík se zamýšlí nad tím, jak poměřovat velikost spisovatele – počtem knih, množstvím ulic a škol nazvaných jeho jménem? Politickými, osobními či uměleckými zásluhami? Kde je ta hranice, kdy už je lépe na některá jména zapomenout a kdy znovu oživit legendu? Ve filmu kromě kustodů z Jiráskova rodného domku a muzea promlouvá např. i spisovatel a literární historik Pavel Kosatík, historik Jiří Rak a další.
Když sochy z mostu ožijí
Na Karlově mostě ožily sochy. Život jim nevtiskli profesionální umělci, ale mentálně postižení lidé, kteří nastudovali jedinečný baletní projekt s názvem Oživlé sochy. V něm představují příběhy vybraných světců. Režisérka Olga Strusková zachytila v půlhodinovém dokumentu práci Studia Oáza, které od roku 1992 nabízí mladým lidem s mentálním postižením prostor k uměleckým aktivitám. Projekt Oživlé sochy se přitom zrodil v hlavě zakladatelky a ředitelky Studia Oáza Olgy Kurzové, představení s učenlivými herci nastudovala lektorka Helena Bartlová. Příběhy jednotlivých postav z mostu přednášejí herci Barbora Hrzánová a Radek Holub. Film jednak přibližuje svět mladých lidí s mentálním postižením, jednak nabízí nezvyklý pohled na nejznámější pražský most a na figury, s nimiž spojil svůj kámen.
Nikomu jsem neublížil
Jakým způsobem důstojníci Státní bezpečnosti vyhledávali a "lámali" budoucí agenty? Jak často se stávalo, že jim vytipovaný člověk odmítl podepsat tajnou spolupráci? Kolik si agenti za předávání požadovaných zpráv vydělávali a jak s odstupem času svoji práci hodnotí? Při hledání odpovědí na tyto otázky vyzpovídal režisér Pavel Křemen tři bývalé důstojníky Státní bezpečnosti a necelou desítku těch, kteří byli vedeni jako agenti či tajní spolupracovníci. Metody práce StB komentují historici Petr Blažek, Radek Schovánek a Jindřich Marek a psycholog Slavomil Hubálek. Jednou z klíčových postav dokumentu je režisérův kamarád Jaroslav Kolář, který poprvé v životě otevřeně a podrobně mluví o své práci pro Státní bezpečnost, o vztazích, které panovaly mezi ním a jeho řídícím orgánem, i o okolnostech, za jakých se stal v samém závěru roku 1989 spícím agentem.
Anežka Česká
Od narození Anežky Přemyslovny, patronky země české, právě uplynulo 800 let. V dokumentu Anežka Česká bude přiblížena osobnost královské dcery, která se rozhodla věnovat svůj život, majetek i své veškeré snahy na pomoc trpícím a chudým. Autoři ve spojení se všemi dostupnými dobovými artefakty a odkazy odkrývají mládí a posléze zrání ženy, která se díky svým činům stala světicí. Kde se zrodila touha konat skutky milosrdenství v době temné a něčemu podobnému zcela nenakloněné? Kde Anežka nacházela inspiraci a co ji formovalo? Její svatořečení v roce 1989 bylo spojováno díky proroctví se sametovou revolucí. Do jaké míry je její odkaz živý i dnes?
Andělská hra
Romana Andělová jako dítě prodělala rakovinu a mnoho měsíců prožila v nemocnici. Tehdy jako dítě, i později až do dospělosti, ji tato zkušenost velmi traumatizovala. Cítila se velmi osamělá a vymyslela si svůj vlastní imaginární svět, v němž hlavní roli hrály vymyšlené postavy krkounů. Napsala o nich i knihu a poté ji napadlo, že by svou zkušeností mohla pomáhat nemocným dětem, které procházejí stejným traumatem. O ní, její nadaci a o pomoci malým pacientům bude vyprávět tento film.
Místo na slunci
Dnešní společnost preferuje mládí a krásu. Ale kam se starými lidmi? V hlavách některých politiků už se v reálném životě zrodily plány, jak starce izolovat, aby takzvaně “nepřekáželi”. Dokument vypráví o tom, jak žijí staří lidé ve světě mladých a co všechno by se mohlo stát, kdyby se začala budovat ghetta pro staré lidi.
Neodcházení
Už několikrát se stalo, že čeští lékaři hrozili hromadným exodem. Většinou šlo o peníze, jako by kategorie lásky k této velmi náročné profesi vystoupila ze hry. Kategorie dramatičnosti, tvořivosti, krásy tohoto povolání. A taky lékařské etiky, morálky, vědomí jistého poslání. Nebylo by špatné v této rozbouřené době tyto hodnoty znovu objevit. Dokument by měl být souběžným portrétem dvou špičkových lékařů, kteří ani omylem nikam neodcházejí; prof. MUDr. Jan Pirk DrSc., a plk. Prof. MUDr. Vladimír Beneš DrSc. Ačkoli zrovna oni by mohli, neboť jejich pověst zdaleka přesahuje hranice této republiky. Srdce a mozek; oba jsou přesvědčeni, že právě to je člověk a že to je víc než celý vesmír. A s odpovídajícím zaujetím a vysokou profesionalitou přistupují ke svému oboru. Klasický dokument, bez komentáře, bez kontaktních výpovědí, jen obrazy, situace, akce, atmosféra a velice intimní úvahy mimo obraz - jakési vnitřní monology.
Jaroslav Tomsa - Povolání kaskadér
Osobnost Jaroslava Tomsy, zakladatele dnes již světově proslulé "české kaskadérské školy", patří k legendám československého, českého, ale i mezinárodního filmu, a je v tomto oboru uznávanou kapacitou. Vedle toho byl od mládí vynikajícím sportovcem, hokejistou a boxerem. V jeho životě se vyskytuje řada důležitých a ne vždy známých osobních mezníků. Málokdo ví, že je po celý život rovněž skvělým muzikantem, hráčem na foukací harmoniku. V posledních letech – jak sám říká – přestoupil na svoji "poslední disciplínu", stal se výtvarníkem, grafikem. Jaroslav Tomsa oslavil 19. února 2011 v plné formě neuvěřitelných 81 let!
Obrazy ze života Boženy Němcové
21. ledna 2012 uplyne 150 let od smrti Boženy Němcové. Když se před několika lety v České televizi uskutečnila soutěž o Největšího Čecha, Němcová se v ní umístila - jako jediná žena - v první desítce. Je vysoké hodnocení emancipované české spisovatelky 19. století spravedlivé? Co ví dnešní člověk o Němcové, kdo čte její práce? Autorky polohraného dokumentu Ljuba Václavová a Martina Komárková se zamýšlejí nad důvody, proč právě ona je považována za nejvýznamnější českou ženu. A na některé momenty jejího díla i života se podívají z trochu jiného úhlu, než je běžné.
Mein Kroj
Autor se v obskurním kostýmu, jehož součástí jsou i blinkry ze staré škodovky, vypraví do Bavorska na sraz sudetoněmeckého landsmanšaftu. Dožaduje se kontaktů s krajany a díky svému úboru i chování na shromáždění vzbuzuje různé reakce: od chápavě pobavených po ostře odmítavé. Během své klauniády trpělivě vysvětluje, jak údajný „osobní kroj" vymýšlel a sestavoval. Protagonista provokativní hříčky, připomínající svou „podvratností" filmy Michaela Moora, pátrá i po smyslu krojů, jež se prezentují při oslavách v České Lípě. Odhaluje důsledky násilného vysídlení Němců a karikuje jejich absurdní ozvuky.
Kodjo
V části západní Afriky dostávají děti jedno ze svých jmen podle toho, který den v týdnu se narodili. Prvorozený chlapec, narozený v pondělí, se jmenuje Kodjo. Tak by se v Togu jmenoval Jiří Bartovanec, český tanečník, působící v Německu, ve špičkovém evropském souboru moderního tance Sasha Waltz and guest. Jiří se spolu s filmaři vydal hledat stopy svých dávných předků, kteří byli před sto dvaceti lety zavlečeni z Afriky do Německa a tam ukazováni v klecích jako divá zvířata. Dokument zachycuje jak velké nasazení mladého choreografa, tak úžasnou atmosféru vzniku kolektivní taneční improvizace. Jiřího choreografie Aneho (částečně na hudbu Bedřicha Smetany) byla pro tožské publikum jedinečným zážitkem, o čemž svědčí i reportáž místní televize.
Aleš Lamr (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Začátky umělecké tvorby Aleše Lamra spadají do období šedesátých let, kdy se jako jeden z prvních u nás věnoval české podobě pop-artu a op-artu. V období normalizace se jeho barevné vize oduševňují a jeho životní postoj se zásadně proměňuje. Nalézá cestu k víře a jak sám o sobě prohlašuje, svou tvorbou oslavuje zázrak božího stvoření. Ilustroval nové vydání Bible, neúnavně tvoří nová a nová plátna, ve kterých gejzíry barev vyznává svůj vztah k životu, světu a vesmíru kolem sebe.
Aleš Veselý (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Aleš Veselý je významný výtvarník, který již dávno přesáhl hranice našeho regionu a pronikl do evropského a možná také světového kulturního povědomí. Patří mezi čelné představitele českého formelu a během svého bohatého a plodného tvůrčího života neúnavně nacházel své kořeny v judaismu. Patří mezi umělce úporně hledající odpověď na otázku smyslu lidské existence. Ve svých vesmírných vizích horečně nachází stále nová tajemství, která volají po zodpovězení. Na pražské AMU předával několik let své zkušenosti mladým, začínajícím umělcům.
Daisy Mrázková (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Nejen mezi domácími čtenáři, ale i v mnoha dalších zemích proslula Daisy Mrázková jako autorka dětských knih. Pohádky mravenčí chůvy, Neplač, muchomůrko, to jsou jen dva tituly z celé řady knih určených dětským čtenářům. Tato podivuhodná dáma však sama sebe považuje především za malířku… Nejen, že své knihy sama vyzdobila překrásnými ilustracemi, ale především, že vytváří pozoruhodné mýtické krajiny na svých plátnech a reprezentativních kresbách.
Karel Pauzer (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Karel Pauzer je sochař, ojedinělý solitér, introvertní tvůrce, hermeticky uzavřený do sebe, úporně hledající cestu ke svému okolí, k lidem i sám k sobě neustálou, soustředěnou tvorbou. Své inspirační zdroje nalézá především v přírodě, v jejích proměnách a dějích. Bývá řazen do proudu tzv. české grotesky, i když sám toto označení poněkud bagatelizuje. Svými plastikami vydává osobité svědectví o svém postoji k životu a světu.
Karel Vysušil (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Karel Vysušil je všestranný výtvarník, který se dokáže umělecky vyjádřit snad ve všech oborech malířské činnosti. Charakterní člověk, který dovede ocenit práci jiných umělců a který zdůrazňuje sám sebe jako součást své umělecké generace, jež nastupovala v poválečných letech. Malíř a grafik věnující se hutné, barvité a graficky pevné malbě. Zanícený obdivovatel a sběratel nejen českého umění, ale také umění Asie a Afriky.
Olbram Zoubek (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Olbram Zoubek je sochař, kterému život citelně poznamenala smrt jeho manželky sochařky Evy Kmentové a hrdinská smrt Jana Palacha, jehož posmrtnou masku udělal nejen jako poctu sochaře tomuto člověku, ale také jako tvůrce obdařený silným občanským vědomím. Dokázal se svou tvorbou neohroženě postavit otupující jednotvárnosti a tvůrčí neplodnosti období normalizace. Ve své tvorbě vychází z klasických námětů světových bájí, především z řecké, antické, ale i slovanské mytologie. Jeho dílo lze krátce charakterizovat jako hledání stability v dnešním chaosem poznamenaném světě.
13. března 1964 ubodal osmadvacetiletou Kitty Genovese na newyorské ulici její vrstevník Winston Moseley. Byly 3 hodiny ráno, přesto později vyšlo najevo, že vraždu nějakým způsobem zaregistrovalo 38 lidí v sousedství. Nikdo z nich se však neobtěžoval zvednout telefon. Vrah na její zavraždění potřeboval 50 minut, pozdě přivolaná policie přijela na místo činu za 2 minuty. Vědci Darley a Latane o čtyři roky později tuto nepochopitelnou lidskou vlastnost prozkoumají a pojmenují jako "Janovský syndrom", častěji též jako "syndrom nezúčastněného diváka". Žijeme o čtyřicet let později a musíme si přiznat, že se situace příliš nezměnila. Lidé stále páchají násilí a stále se mezi námi najde málo těch, kteří jsou ochotni pro neznámého a anonymního občana vzdát se svého pohodlí, případně si způsobit nějaké nepříjemnosti. Režisér Radim Špaček přetavil téměř půlstoletí starý příběh v univerzální situaci a tu provokativním způsobem inscenoval na ulici, mezi nic netušícími chodci - diváky - a vlastně i aktéry. V originálním polohraném dokumentu uvidíme mimo jiné Jiřího Černého, Gabrielu Pyšnou nebo Pavla Opočenského.
Dej mi duši a ostatní si ponech
Jan Bosco se už jako kluk snažil vést své kamarády k dobrému životu. Aby je zaujal, naučil se kouzlit, žonglovat, a taky chodit po provaze. „Možná mi to nebudete věřit, ale v jedenácti jsem ovládal kejklířské řemeslo, uměl jsem salto mortale, chodil jsem na rukou, procházel se po provaze a tančil na něm“, napsal Jan Bosco ve svých vzpomínkách. Bosco balancující na provaze je pro Salesiány vzorem, jak daleko má jít jejich fantazie a vynalézavost na cestě k mladým lidem. Salesiáni přitom balancují v přeneseném slova smyslu. Člověku tradičně věřícímu se často jeví jako málo důstojní a málo zbožní. Naopak pro toho, kdo nevěří, jsou zbožní až příliš. Může je to svádět k příklonu na jednu nebo druhou stranu, ale salesiánské poslání je přesně na hraně. Jde přitom o jedno jediné – objevit tajemství rovnováhy na provaze. Rovnováhy na kolejnici života, která by měla vést do nebe. Z malého chudého domku se Boscovy myšlenky rozšířily do celého světa. Jeho výchovný systém inspiroval miliony následovníků, kteří dnes podávají mladým lidem pomocnou ruku. Učí je nemyslet jenom na sebe, rozvíjet hřivny, které dostali, hájit hodnoty, pro něž stojí za to žít. Parafrázujeme-li slavný Boscův výrok, můžeme říci: „Pane Bože, vše si ponech, jen mi dej veselou a hravou duši a nakazím tím ostatní, ať unesou trpící tíhu tohoto světa!“ Boscův originální sociální systém spočíval v tom, že hochům nabízel práci v tiskařské dílně, nebo na svých stavbách, později kostelích, a tak se z nich stávali zedníci, spolupracující na Božím díle. A kromě práce to bylo i užitečné v šíření duchovně posilujících Boscových knih a mnohých periodik. Na hlavním tržišti objevil Bosco skutečný trh s lidskou silou. Nejdříve navázal kontakty s kameníky, zedníky, fasádníky, dlaždiči a pokrývači, kteří později toužili vystoupat na lešení, obepínající kostely a stoupající do nebes a stát se zedníky, spolupracujícími na božím díle. Na tržišti světa nabízíme a kupujeme plody, které jsme vypěstovali, a které budou často konzumovat až příští generace. Slovo misie či mise znamená být vyslán někam s nějakým posláním. Ježíš před dvěma tisíci lety vyslal své apoštoly. „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium!“ Proto i salesiánští misionáři mají poslání nést radostnou zvěst o Ježíšovi ke všem lidem na světě. Prvních deset salesiánů poslal na misie do Argentiny samotný Don Bosco již v roce 1875. Výpravu tehdy vedl Jan Cagliero. Z Jižní Ameriky se salesiánské misie postupně šířily do celého světa. Již v případě krátké cesty dochází k psychické změně v nitru člověka. Vždy je to spojeno s loučením, napětím a v očekávání toho, co přijde a se zájmem o technickou stránku dopravy. Jako cestující po železnici se dobrovolně svěřujeme jízdnímu řádu a jedoucímu vlaku. Ocitáme se na životní cestě, na jejíž trati jsou určité stanice a od nás se očekává, že se budeme chovat patřičným způsobem. Vlaky mají svou stanovenou dobu odjezdu, kdo nepřijde včas, nestihne do něj nastoupit. Tato situace nabízí skvělé podobenství pro všechno, co jsme v životě nestihli, kdy jsme zmeškali spojení. Veškeré lidské konání má svůj příznivý okamžik, svůj kairós, kdy je vše nezbytné připraveno, včetně nás samých. Snad neztrácet hlavu, a když vlak ujede, dáme si buřta a pivo a vše v klidu rozmyslíme. Netrávíme však na peróně bezcílně dlouhé hodiny jako bezdomovci, a odvážně spolupracujeme s Bohem na jeho božím díle. Tak jako děti tvoříme krajinu pro své pikovláčky. Vlak našeho života stojí na hlavním nádraží s mnoha nepřehlednými nástupišti. Odtud se vydáváme na nejrůznější cesty. Jestliže jsme se rozhodli k nějaké cestě, nejsme to my, nýbrž Bůh, kdo rozhoduje o jejím průběhu. Don Bosco, nezatížen svými zavazadly, dorazil do nebeské čekárny, obohacen dobrými skutky a připraven nastoupit na svoji poslední cestu do věčného světlého dne. Salesiáni, jejich zkratkou je SDB, tedy Salesiáni Dona Bosca, tvoří řeholní společenství, jakousi partu chlapů, kteří svůj život zasvětili Bohu. Patří do katolické církve, skládají sliby čistoty, chudoby a poslušnosti, a někteří z nich jsou i kněžími. Věnují se výchově mladých lidí, a proto mají po celém světě tisíce středisek mládeže, kostelů a dalších zajímavých zařízení. Světová kongregace Salesiánů je dnes největším řádem v Čechách a dosahuje v práci s mládeží i v charitativní a misijní oblasti skvělých pozitivních výsledků. Salesián má pomáhat dětem a mladým lidem, aby se orientovali v hodnotách dnešního světa, aby uměli rozlišovat mezi podstatným a méně podstatným, aby dokázali číst Boží stopy u počítače, ve škole, nebo třeba na hřišti. Salesián má být provokací pro ty, kdo zapomínají, že Boha můžeme najít i mimo zdi kostelů. V 19. století, kdy žil Don Bosco, Karel Marx prohlásil, že náboženství je opium lidu. Anarchista Bakunin pak vyžadoval od svých stoupenců otevřené vyznávání atheismu. Pařížská komuna šířila atheismus násilím. Lidé ztráceli smysl pro Boha, a ze života zmizel zájem o duchovní skutečnosti. Cesta Dona Bosca se nakonec změnila v docela jinou záležitost. Cílem nakonec nebyl ani kostel, ani chudí hoši, ale přiblížení nové generace zpět k Bohu. Na kázání na motorkářské mši, která se ve filmu objeví, řekl náš průvodce kněz a salesián Ladislav Heryán z Kobylis: Hebrejské "ruach" znamená jak "vítr" tak "duch". Motorkář jede tedy větrem, ale i duchem. A takto si právě Ducha Svatého můžeme lépe představit.
Proces H.
JuDr Milada Horáková (1901-1950) byla česká politička, která se stala obětí vykonstruovaných soudních procesů komunistického režimu v padesátých letech. Byla odsouzena k smrti za konspiraci a velezradu a jako jediná žena popravena. Její odvaha přeměnila jméno v symbol odporu proti totalitní moci vládnoucí komunistické strany. Desetidílná série v produkci České televize je rekonstrukcí soudního procesu s Miladou Horákovou, využívající autentické dobové filmové a zvukové záznamy, stejně jako osobní svědectví očitých svědků a historiků. Ukazuje přípravy i samotný průběh procesu den po dni, stejně jako některé lidi, kteří v tomto komunisty sehraném soudním procesu sehráli roli. Původní sedmihodinový záznam Československé státní bezpečnosti během devět dnů trvajícího politického procesu s Miladou Horákovou, zvukové záznamy z archívu československého rádia a také těsnopis pořízený během procesu a nalezený ve Státním archívu umožnily složit „přímý přenos“ ze soudní síně. Autentické záznamy jsou doplněny svědectvími očitých svědků a historiků.
Ukradená země
V posledních třech letech 2. světové války se kvůli vojenským zájmům zbraní SS muselo z oblasti Netvořicka, Neveklovska a Sedlčanska o rozloze 44 000 hektarů ve středních Čechách vystěhovat skoro 18 000 obyvatel. Účelem mělo být navenek zbudování obřího vojenského cvičiště, ale v tomto prostoru vznikaly cíleně i tajné podzemní továrny a skladiště. Dosud žijí poslední pamětníci – lidé, kteří v dětském či mladistvém věku toto období zažili.
Blázen z La Verny
Františkánská spiritualita, resp. osoba Františka z Assisi je jednou z nejinspirativnějších v evropském kulturním kontextu. Přes hradbu osmi staletí oslovuje nejenom křesťany, resp. katolíky, ale i muslimy, nebo ty, jimž jsme si zvykli říkat bez vyznání. Františkův jazyk umí být univerzální, a přitom ne bezzubý. Františkánských témat je spousta: vztah člověka k přírodě, jeho místo v kosmu, smysl utrpení, pokora, chudoba jako dar (schopnost), mezilidský (mezináboženský) dialog, rytířství ducha, oběť, láska. Dokument má dvě příběhové linie - současný život františkánů, který se prolíná se životem samotného Františka. Tímto filmem chceme navázat na dokumenty Otakára M. Schmidta o Jezuitech (Nejsme andělé, jen děláme jejich práci), Nepomukovi (Nejznámější Čech - Jan Nepomucký, světec s pěti hvězdami) a Salesiánech (Dej mi duši a ostatní si ponech). Tyto tři předchozí filmy ukázaly poetičnost vyprávění a režijního stylu Otakára, který umožňuje obrazově a zábavně předávat důležité informace. Chceme kombinovat hrané scénky a dokumentární výpovědi se symbolickými obrazy v současném světě.
Špalíček B. Martinů
Projekt Špalíček na hudbu Bohuslava Martinů vznikl z koncepčního podnětu úspěšného socio-uměleckého projektu Rhythm Is It! (Berlínská filharmonie, dirigent Sir Simon Rattle, choreograf Royston Maldoom). Cílem českého projektu Špalíček bylo ve spolupráci s absolventy Duncan Centra zapojit do procesu tvorby uměleckého díla děti, které nemají žádnou zkušenost ani zvláštní dispozice pro taneční či jiné umění a jsou z různých sociálních a národnostních skupin. Dokument zaznamenal celý proces práce na projektu, od výběru dětí v pražských školách přes zkoušky s dětmi, které vedla ředitelka Duncan Centre, choreografka Eva Blažíčková. Devadesát dětí, které spoluvytvářelo představení, pocházelo z pěti pražských škol. Smysl projektu byl naplněn nejen úchvatným představením, ale i zjevnou proměnou v tanečních schopnostech dětí, ale i v jejich chování od nevědomého odmítání a nekázně po aktivní zapojení do představení, nadšení a radost z úspěchu před mohutným potleskem vyprodaného sálu.
Za obrazem
Fotografové Petr Zinke a Viktor Kopasz putují krajinou, hledají obrazy v ní ukryté, hledají odpovědi na okolní svět. Jejich fotografie se odpoutaly od současného světa, a on se v nich přesto s napětím neviděného skrývá. Petr Zinke bloudí s velkým stativem a velkoformátovým fotoaparátem křovím a ve strukturách větví nachází paralely k okolnímu světu. Viktor Kopasz se vrací do krajiny svého dětství, na slovensko-maďarské pomezí, kde vytváří surreálně mytické obrazy. Své úsilí reflektují s různou měrou nadhledu a úsměvu nad svým konáním. Film nahlíží tvorbu v kontextu života, sleduje, jak se myšlení o fotografii promítá do reálného života a naopak.
Český mír
Příběh Hvězdných válek, studené války a války proti terorismu v jedné malé české vesnici. "Český mír" od autorů falešného hypermarketu "Český sen". Jako součást národní protiraketové obrany plánuje USA vybudovat v České republice vojenskou základnu na místě, kde byly dříve ukryty ruské nukleární rakety během studené války. I přes nesouhlas 73% obyvatelstva České republiky vláda pokračuje ve vyjednávání. Stoupenci základny argumentují tím, že základna zvýší obranyschopnost země před globálními hrozbami 21. století. Odpůrci na druhé straně poukazují na fakt, že by základna znamenala posunutí železné opony směrem na východ. Tvrdí také, že jde o pokus USA ovládnout celý svět.
Festival Mateřinka
Režisér Aleš Kisil zachycuje ve svém dokumentu nejen festival loutkových divadel, ale zamýšlí se také nad dalšími otázkami estetickými, psychologickým a pedagogickými, které se fenoménu dětského divadla dotýkají. Dokument o špičkovém divadle pro děti je obohacen také výpověďmi odborníků na tento žánr.
Zabíjení po česku
Pokus o zachycení rozporuplného fenoménu tzv. divokých odsunů mezi koncem války a Postupimskou konferencí, kdy bylo vyhnáno z domovů kolem sedmi set tisíc starousedlých Němců z Československa. Ústředním tématem dokumentu je událost v severočeských Postoloprtech, kde bylo vojáky československé armády a revolučními gardisty měsíc po válce zastřeleno 763 německých civilistů. Poprvé před kamerou promluví němečtí i čeští svědci masakru, který měl zůstat navždy utajen a jehož pozadí se pokoušeli několikrát v poslední době rozkrýt severočeští policisté.
Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky
Spisovatel Arnošt Lustig se svým synem a vnukem, synem své dcery, vzpomíná cestou po autentických místech holocaustu na události před šedesáti lety.
Postavení mimo hru
Byli hrdinové. Dvojnásobní mistři světa v ledním hokeji z r. 1949 a právě měli odjet do Londýna obhájit titul. Národ je zbožňoval. Psal se rok 1950 a do Londýna už nedorazili. Celý československý hokejový tým skončil ve vězení. Po sedm týdnů byli podrobeni mučení, nátlakům, ponižování a vydírání - a nakonec odsouzeni za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení a většinou posláni do uranových dolů. Podle slov Gustava Bubníka, jednoho“ z těch dvou, kteří přežili: „…byli obětováni, pro pohodlí a pro pocit viny byli smeteni pod stůl“.
Příběh statečnosti a zrady: Lipovec a Licoměřice 1943-1945
Podivuhodná historie partyzánské obce a jejích obyvatel, jejichž potomci stále ještě žijí. Režie J. Hovorka Příběh partyzánských obcí Lipovce a sousedních Licoměřic souvisí s činností Brigády mistra Jana Husi, která působila na Českomoravské vrchovině v letech 1943-45. Tato část dějin partyzánského hnutí není příliš známa, ale je to část tragická a osudná. Na památníku - dřevěném kříži za vsí jsou napsána jména asi třiceti obětí...
Zajati v Angole
Rebelové z Národního svazu za úplnou nezávislost Angoly, známého pod zkratkou UNITA, unesli v letech 1983 a 1984 šestašedesát československých občanů. Co si dnes o svém činu myslí? Měla jejich akce nějaký význam? Jak prožívali strastiplnou pouť Angolou sami rukojmí? A jak dnes vzpomínají na své únosce a na dlouhý pochod, jehož nejtragičtější kapitolou byla smrt jednoho ze zajatých? Odpovědi nabízí režisér Ján Mančuška, který se do Angoly vypravil s někdejším rukojmím Lubomírem Sazečkem. Ve městě Alto Catumbela, kde skupina československých odborníků v 80. letech uváděla do provozu celulózku a papírnu, hledali pamětníky přepadení. Prošli část trasy, po které rebelové z UNITA před čtvrtstoletím vedli zajatce. Pátrali po únoscích. Film přitom konfrontuje slova tehdejších povstalců nejen se svědectvím Lubomíra Sazečka, ale se vzpomínkami dalších zhruba deseti unesených. Dokumentární film Zajati v Angole postavený na příbězích aktérů únosu připomíná, jak o celé události referovala československá média, a přibližuje napínavé jednání o propuštění zajatců.
Szent István, osud rakousko-uherské bitevní lodě
Bitevní loď Szent István byla spolu s ostatními vyslána 9. 6. 1918 z válečného přístavu v Pule, aby se zúčastnila plánované námořní operace v Otrantské úžině. Kromě velké skupiny válečných zpravodajů byl na palubě i kameraman, který měl celou operaci zdokumentovat. Nezbylo mu však nic jiného než natočit zánik této lodi. Potopení rakousko-uherské bitevní lodi Szent István italskými torpédovými čluny patří mezi největší námořní události v první světové válce. Dokumentární film podrobně mapuje historii i zánik lodi a využívá autentických svědectví přímých účastníků, unikátních a autentických archivních záběrů a také současných záběrů týmu českých potápěčů pořízených pod mořskou hladinou přímo ve vraku.
Zahrajem si na vojáky
Dokument se zabývá pravou podobou české „holubičí“ povahy. Zatímco Češi nikdy nevyhráli žádnou bitvu a zrušili povinnou vojenskou službu, mnozí z nich, v civilním životě spořádaní úředníci, obchodníci, majitelé realit, si čas od času navléknou maskáče nebo historickou uniformu a jdou si zabojovat. Je v tom mindrák, nebo vybíjení dávného atavismu?
Ležáky (ti druzí mrtví...)
Jarmila Doležalová přežila vypálení obce Ležáky Němci během druhé světové války. Byla označena jako dítě "vhodné pro germanizaci" a překonala dlouhou cestu několika městy až do Puszcikowa v Polsku, na tehdy německém území. V tomto dokumentu se Jarmila znovu vydává na stejnou cestu. Dramatický příběh jedné ženy odhaluje křehké téma německé identity, která jí byla vnucena.
Malba okamžiku
Malíř, narozený v Bosně, Dino Čečo vymyslel, jak zpřístupnit zcela vizuální svět lidem, kteří nevidí. Díky jeho výjimečné hmatové metodě se mohou slepí lidé vizuálně vyjádřit, namalovat své představy, sny a pocity. Jejich práci mohou také "shlédnout" jiní nevidící na výstavách. Dokument Jaroslava Černého vypráví o Dino Čečovi a jeho práci se slepými dětmi a také o tvůrčím vizuálním světě lidí, kteří nevidí.
Svatý Vojtěch – první český Evropan
Svatý Vojtěch i současný papež Benedikt XVI. nám připomíná, že naším osudem a domovem je Evropa, rodina sjednocených křesťanských národů. Je na nás, abychom byli jejím srdcem zvonu ohlašujícím pravidelnými údery přelom věků a nové tisíciletí. Vojtěchův evropský rozměr vyrůstá z utrpení (a jeho utrpení z opravdovosti). Tak se Vojtěch díky svému stálému putování bez jistoty domova stává prvním z řady našich velikých emigrantů, pro které ve vlastní zemi nebylo místo, a které pak po smrti národ slaví jako své hrdiny. Možná právě skrze takové utrpení vede brána do Evropy pro národ, který leží v jejím srdci. A historie ukázala, že byl často tím nejlepším řešením odchod a osobní oběť. Vojtěch nám připomíná, že člověk je poutníkem, jehož domov je mimo tento svět. A je v tom kus tragiky tohoto pozemského života, kus Kristova sebeobětování, že ti, kdo seli, i ti, kdo setbu zkrápěli slzami, potem, a krví, neuvidí žně svýma pozemskýma očima. Apoštol sjednocení křesťanské Evropy konce prvního tisíciletí umírá jako jedna z obětí evropského přežívajícího pohanství na prahu křesťanské éry. Přesto, že se biskup Vojtěchova formátu ve své vlasti a ve své době těžko mohl prosadit, Vojtěch se vrací do Čech jako mučedník a světec uctívaný v několika evropských národech ve slavném průvodu s knížetem Břetislavem a biskupem Šebířem. Jeho návrat ovšem předchází slib lepšího života Čechů, tedy uskutečnění hodnot, o které usiloval a za které položil život. A sjednocení Evropy se vrací jako téma pro třetí tisíciletí. Na konci toho prvního šlo o sjednocení křesťanské Evropy. Vojtěchovou cestou k němu byla opravdovost a schopnost hlubšího, vnitřního vidění. Nejde po tisíci letech vlastně o totéž? (Anastáz Opasek, Dušan Hejbal)
Nad hlavou hvězdy, srp a kladivo
Ve fantaskní koláži autor zobrazuje vlastní dětství, jež prožil v pražských Strašnicích. Komunistické ikony v knihách a na známkách konfrontuje s vlastními zážitky ze srpnové okupace i s normalizačními šikanami, jež postihly jeho rodiče. Politizující vrstvu snímku zpestřují magické obrazy klukovské každodennosti a vzpomínky režisérových spolužáků. Kaleidoskop ukazuje někdejší oblíbené hračky (včetně stavebnice Merkur) i vyfantazírovanou předzvěst mobilů v podobě „zpívající pudřenky“. Mnohavrstevná esej vypráví o tajemstvích periferie, jejích megalomanských přestavbách a zanikající slušnosti.
Jak se stát kyborgem
Dokument o muži, který věří, že lidé si budou jednou číst myšlenky a sdílet své pocity. Jak je to všechno možné? Stačí si nechat do mozku zavést speciální implantát napojený přímo na vaši nervovou soustavu. Profesor kybernetiky a vizionář Kevin Warwick už začal s pokusy a první čipy nechal experimetálně implantovat sám sobě.
Nejtěžší volba
Dokument konfrontuje osudy čtyř žen a jejich partnerů, kteří čekali postižené dítě a odmítli potrat. Autorka zachycuje jejich reakce na zjištění o zdravotním stavu jejich potomků i způsoby, kterými se vyrovnávali s prognózami lékařů i s vlastní beznadějí. Jedno z dětí zemřelo ještě před porodem, další během porodu, jiné žilo pouhou hodinu po narození. Dcerka čtvrté dvojice má Downův syndrom a její matka popisuje, jak na tento handicap reagovalo její okolí. Klíčová scéna kolektivního portrétu, přerůstajícího v existenciální drama o životě a smrti, se odehrává u hrobu jednoho ze zemřelých dětí na Řípu.
Africa Obscura
AFRICA OBSCURA je dokumentem pojednávajícím o současné Africe jako o fotografickém fenoménu. Nahlížet se na ni ale bude prostřednictvím starých filmařských a fotografických přístrojů, které byly oživeny na prahu 21. století. Fotograf Jan Svatoš a jeho expedice ve vyprahlých končinách severní Keni hledá odkaz prvních fotografických průkopníků, Martina a Osy Johnsonových. Zároveň tuto opomíjenou oblast, která je úplným opakem turisticky zprofanovaného jihu, představuje v novém světle. Film originálním způsobem předvádí, kam fotografie dokumentující divočinu v této oblasti dospěla za téměř 100 let svého vývoje a zjišťuje, zda současný člověk hýčkaný moderní technikou ještě dnes dokáže postavit v extrémních podmínkách temnou komoru a vyvolat fotografie klasickým způsobem... Středověcí mniši se vydávali do pouště, aby vedli asketický život oproštěný od všeho zbytečného a přepychového. Cíl expedice Fotografické návraty byl podobný. Její účastníci chtěli mj. podniknout fotografickou katarzi - vrátit se zpátky v čase i myšlení a prizmatem dávnověku se podívat do oken budoucnosti. Použili k tomu nejen své vlastní nové filmové záznamy a fotografie, ale i unikátní archivní záběry z filmů manželů Johnsonových.
Akta Vladimír Krajina
Ačkoliv Vladimír Krajina patřil k nejvýznamnějším představitelům odboje za 2. světové války, jeho existence byla po dlouhá léta v komunistickém Československu zcela vymazána. Brilantní vědecká dráha v masarykovské republice, zpravodajec Benešovy londýnské vlády, psanec, osobní vězeň K. H. Franka, významný politik v době třetí republiky, třídní nepřítel, exulant a významný kanadský ekolog. Jakoby tento životní příběh kopíroval historii Československé republiky v průběhu dvacátého století. Symboly této cesty jsou zlaté hodinky od T. G. Masaryka, nejvyšší kanadské vyznamenání Order of Canada a Řád Bílého lva od Václava Havla.
Cesta zpět po spálených mostech
Portrét dvou lidí, kteří se rozhodli žít mimo obvyklý civilizační shon a vyzkoušeli si pobyt v komunitách jeptišek a mnichů. První aktérkou je Katka, která vzpomíná na prostředí kláštera Betlémských mnišek, ležícího v Savojských Alpách. Z místa, kam vstoupila v roce 2001 a které ji přitahovalo tichem a možností soustředění, posléze dobrovolně odešla. Druhým oduševnělým protagonistou je Miroslav, který hovoří o životě mezi cisterciáky, smyslu celibátu i o důvodech svého rozhodnutí asketický řád opustit. Úvaha o nonkonformních existencích i o každodenních zázracích vrcholí překvapivým rozuzlením.
Gulášek za 750 000 000
Jací jsou čeští politici a jejich voliči? V předvolební hysterii se filmový štáb vypravil na mítinky některých stran a zkoumal, jakými prostředky se jednotliví politici snaží přilákat voliče. Ti pak po setkání s politiky mají možnost ve filmoštábovém catteringu diskutovat o tom, koho budou volit a proč a hodnotit českou politickou scénu.
Můj pradědeček Čingischán
Záměrem dokumentu je doložit skutečnost vyplývající ze samotné polohy našeho území i dějinných zvratů, totiž že většina českých rodin má někde v minulosti nějakého předka, který přišel odjinud, patřil k jinému etniku, jiné kultuře, mluvil jiným jazykem a vypadal úplně jinak. A nastavit tak zrcadlo v určité části společnosti stale sílícímu nacionalismu, často se skrývajícímu za pojem vlastenectví, zrelativizovat obsah hesel “Čechy Čechům” apod. Na příkladu několika osobností chceme ukázat, jak právě míchání genů je často pro vlohy, talent a další vlastnosti důležité a obohacující nejen pro jednotlivce, ale i pro celý národ.
Středoevropan Eduard Goldstücker
V roce 2010 uplynulo dvacet let od návratu z exilu a deset let od úmrtí Eduarda Goldstückera, diplomata, germanisty, kafkologa, vůdčí postavy Pražského jara 1968, emigranta. Tento vysokoškolský pedagog předních světových univerzit byl svědkem a protagonistou klíčových událostí minulého století. Dokument vypráví prostřednictvím jeho dcer, vnučky a pamětníků o Goldstückerově osudu a přínosu pro československou a později i českou kulturně politickou sféru.
Šamani odcházejí
Bílá civilizace rezignovala na soužití s přírodou i na zkušenosti, které z něj vyplývají. Jedni z mála, kteří původní tradice uchovávají, jsou jihoameričtí šamani. Film má být sondou do šamanské duše a tím pádem i jakýmsi vhledem do lidské minulosti.
Živý mrtvý Alois Jirásek
Pokus o rehabilitaci osobnosti a díla spisovatele Aloise Jiráska, od jehož narození uplyne v roce 2011 sto šedesát let. V roce 2010 jsme si připomněli osmdesát let od jeho úmrtí. Film přibližuje dílo svého času nejčtenějšího českého spisovatele pod zorným úhlem současných poznatků a úvah. Režisér Ivan Stehlík se zamýšlí nad tím, jak poměřovat velikost spisovatele – počtem knih, množstvím ulic a škol nazvaných jeho jménem? Politickými, osobními či uměleckými zásluhami? Kde je ta hranice, kdy už je lépe na některá jména zapomenout a kdy znovu oživit legendu? Ve filmu kromě kustodů z Jiráskova rodného domku a muzea promlouvá např. i spisovatel a literární historik Pavel Kosatík, historik Jiří Rak a další.
Když sochy z mostu ožijí
Na Karlově mostě ožily sochy. Život jim nevtiskli profesionální umělci, ale mentálně postižení lidé, kteří nastudovali jedinečný baletní projekt s názvem Oživlé sochy. V něm představují příběhy vybraných světců. Režisérka Olga Strusková zachytila v půlhodinovém dokumentu práci Studia Oáza, které od roku 1992 nabízí mladým lidem s mentálním postižením prostor k uměleckým aktivitám. Projekt Oživlé sochy se přitom zrodil v hlavě zakladatelky a ředitelky Studia Oáza Olgy Kurzové, představení s učenlivými herci nastudovala lektorka Helena Bartlová. Příběhy jednotlivých postav z mostu přednášejí herci Barbora Hrzánová a Radek Holub. Film jednak přibližuje svět mladých lidí s mentálním postižením, jednak nabízí nezvyklý pohled na nejznámější pražský most a na figury, s nimiž spojil svůj kámen.
Nikomu jsem neublížil
Jakým způsobem důstojníci Státní bezpečnosti vyhledávali a "lámali" budoucí agenty? Jak často se stávalo, že jim vytipovaný člověk odmítl podepsat tajnou spolupráci? Kolik si agenti za předávání požadovaných zpráv vydělávali a jak s odstupem času svoji práci hodnotí? Při hledání odpovědí na tyto otázky vyzpovídal režisér Pavel Křemen tři bývalé důstojníky Státní bezpečnosti a necelou desítku těch, kteří byli vedeni jako agenti či tajní spolupracovníci. Metody práce StB komentují historici Petr Blažek, Radek Schovánek a Jindřich Marek a psycholog Slavomil Hubálek. Jednou z klíčových postav dokumentu je režisérův kamarád Jaroslav Kolář, který poprvé v životě otevřeně a podrobně mluví o své práci pro Státní bezpečnost, o vztazích, které panovaly mezi ním a jeho řídícím orgánem, i o okolnostech, za jakých se stal v samém závěru roku 1989 spícím agentem.
Anežka Česká
Od narození Anežky Přemyslovny, patronky země české, právě uplynulo 800 let. V dokumentu Anežka Česká bude přiblížena osobnost královské dcery, která se rozhodla věnovat svůj život, majetek i své veškeré snahy na pomoc trpícím a chudým. Autoři ve spojení se všemi dostupnými dobovými artefakty a odkazy odkrývají mládí a posléze zrání ženy, která se díky svým činům stala světicí. Kde se zrodila touha konat skutky milosrdenství v době temné a něčemu podobnému zcela nenakloněné? Kde Anežka nacházela inspiraci a co ji formovalo? Její svatořečení v roce 1989 bylo spojováno díky proroctví se sametovou revolucí. Do jaké míry je její odkaz živý i dnes?
Andělská hra
Romana Andělová jako dítě prodělala rakovinu a mnoho měsíců prožila v nemocnici. Tehdy jako dítě, i později až do dospělosti, ji tato zkušenost velmi traumatizovala. Cítila se velmi osamělá a vymyslela si svůj vlastní imaginární svět, v němž hlavní roli hrály vymyšlené postavy krkounů. Napsala o nich i knihu a poté ji napadlo, že by svou zkušeností mohla pomáhat nemocným dětem, které procházejí stejným traumatem. O ní, její nadaci a o pomoci malým pacientům bude vyprávět tento film.
Místo na slunci
Dnešní společnost preferuje mládí a krásu. Ale kam se starými lidmi? V hlavách některých politiků už se v reálném životě zrodily plány, jak starce izolovat, aby takzvaně “nepřekáželi”. Dokument vypráví o tom, jak žijí staří lidé ve světě mladých a co všechno by se mohlo stát, kdyby se začala budovat ghetta pro staré lidi.
Neodcházení
Už několikrát se stalo, že čeští lékaři hrozili hromadným exodem. Většinou šlo o peníze, jako by kategorie lásky k této velmi náročné profesi vystoupila ze hry. Kategorie dramatičnosti, tvořivosti, krásy tohoto povolání. A taky lékařské etiky, morálky, vědomí jistého poslání. Nebylo by špatné v této rozbouřené době tyto hodnoty znovu objevit. Dokument by měl být souběžným portrétem dvou špičkových lékařů, kteří ani omylem nikam neodcházejí; prof. MUDr. Jan Pirk DrSc., a plk. Prof. MUDr. Vladimír Beneš DrSc. Ačkoli zrovna oni by mohli, neboť jejich pověst zdaleka přesahuje hranice této republiky. Srdce a mozek; oba jsou přesvědčeni, že právě to je člověk a že to je víc než celý vesmír. A s odpovídajícím zaujetím a vysokou profesionalitou přistupují ke svému oboru. Klasický dokument, bez komentáře, bez kontaktních výpovědí, jen obrazy, situace, akce, atmosféra a velice intimní úvahy mimo obraz - jakési vnitřní monology.
Jaroslav Tomsa - Povolání kaskadér
Osobnost Jaroslava Tomsy, zakladatele dnes již světově proslulé "české kaskadérské školy", patří k legendám československého, českého, ale i mezinárodního filmu, a je v tomto oboru uznávanou kapacitou. Vedle toho byl od mládí vynikajícím sportovcem, hokejistou a boxerem. V jeho životě se vyskytuje řada důležitých a ne vždy známých osobních mezníků. Málokdo ví, že je po celý život rovněž skvělým muzikantem, hráčem na foukací harmoniku. V posledních letech – jak sám říká – přestoupil na svoji "poslední disciplínu", stal se výtvarníkem, grafikem. Jaroslav Tomsa oslavil 19. února 2011 v plné formě neuvěřitelných 81 let!
Obrazy ze života Boženy Němcové
21. ledna 2012 uplyne 150 let od smrti Boženy Němcové. Když se před několika lety v České televizi uskutečnila soutěž o Největšího Čecha, Němcová se v ní umístila - jako jediná žena - v první desítce. Je vysoké hodnocení emancipované české spisovatelky 19. století spravedlivé? Co ví dnešní člověk o Němcové, kdo čte její práce? Autorky polohraného dokumentu Ljuba Václavová a Martina Komárková se zamýšlejí nad důvody, proč právě ona je považována za nejvýznamnější českou ženu. A na některé momenty jejího díla i života se podívají z trochu jiného úhlu, než je běžné.
Mein Kroj
Autor se v obskurním kostýmu, jehož součástí jsou i blinkry ze staré škodovky, vypraví do Bavorska na sraz sudetoněmeckého landsmanšaftu. Dožaduje se kontaktů s krajany a díky svému úboru i chování na shromáždění vzbuzuje různé reakce: od chápavě pobavených po ostře odmítavé. Během své klauniády trpělivě vysvětluje, jak údajný „osobní kroj" vymýšlel a sestavoval. Protagonista provokativní hříčky, připomínající svou „podvratností" filmy Michaela Moora, pátrá i po smyslu krojů, jež se prezentují při oslavách v České Lípě. Odhaluje důsledky násilného vysídlení Němců a karikuje jejich absurdní ozvuky.
Kodjo
V části západní Afriky dostávají děti jedno ze svých jmen podle toho, který den v týdnu se narodili. Prvorozený chlapec, narozený v pondělí, se jmenuje Kodjo. Tak by se v Togu jmenoval Jiří Bartovanec, český tanečník, působící v Německu, ve špičkovém evropském souboru moderního tance Sasha Waltz and guest. Jiří se spolu s filmaři vydal hledat stopy svých dávných předků, kteří byli před sto dvaceti lety zavlečeni z Afriky do Německa a tam ukazováni v klecích jako divá zvířata. Dokument zachycuje jak velké nasazení mladého choreografa, tak úžasnou atmosféru vzniku kolektivní taneční improvizace. Jiřího choreografie Aneho (částečně na hudbu Bedřicha Smetany) byla pro tožské publikum jedinečným zážitkem, o čemž svědčí i reportáž místní televize.
Aleš Lamr (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Začátky umělecké tvorby Aleše Lamra spadají do období šedesátých let, kdy se jako jeden z prvních u nás věnoval české podobě pop-artu a op-artu. V období normalizace se jeho barevné vize oduševňují a jeho životní postoj se zásadně proměňuje. Nalézá cestu k víře a jak sám o sobě prohlašuje, svou tvorbou oslavuje zázrak božího stvoření. Ilustroval nové vydání Bible, neúnavně tvoří nová a nová plátna, ve kterých gejzíry barev vyznává svůj vztah k životu, světu a vesmíru kolem sebe.
Aleš Veselý (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Aleš Veselý je významný výtvarník, který již dávno přesáhl hranice našeho regionu a pronikl do evropského a možná také světového kulturního povědomí. Patří mezi čelné představitele českého formelu a během svého bohatého a plodného tvůrčího života neúnavně nacházel své kořeny v judaismu. Patří mezi umělce úporně hledající odpověď na otázku smyslu lidské existence. Ve svých vesmírných vizích horečně nachází stále nová tajemství, která volají po zodpovězení. Na pražské AMU předával několik let své zkušenosti mladým, začínajícím umělcům.
Daisy Mrázková (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Nejen mezi domácími čtenáři, ale i v mnoha dalších zemích proslula Daisy Mrázková jako autorka dětských knih. Pohádky mravenčí chůvy, Neplač, muchomůrko, to jsou jen dva tituly z celé řady knih určených dětským čtenářům. Tato podivuhodná dáma však sama sebe považuje především za malířku… Nejen, že své knihy sama vyzdobila překrásnými ilustracemi, ale především, že vytváří pozoruhodné mýtické krajiny na svých plátnech a reprezentativních kresbách.
Karel Pauzer (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Karel Pauzer je sochař, ojedinělý solitér, introvertní tvůrce, hermeticky uzavřený do sebe, úporně hledající cestu ke svému okolí, k lidem i sám k sobě neustálou, soustředěnou tvorbou. Své inspirační zdroje nalézá především v přírodě, v jejích proměnách a dějích. Bývá řazen do proudu tzv. české grotesky, i když sám toto označení poněkud bagatelizuje. Svými plastikami vydává osobité svědectví o svém postoji k životu a světu.
Karel Vysušil (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Karel Vysušil je všestranný výtvarník, který se dokáže umělecky vyjádřit snad ve všech oborech malířské činnosti. Charakterní člověk, který dovede ocenit práci jiných umělců a který zdůrazňuje sám sebe jako součást své umělecké generace, jež nastupovala v poválečných letech. Malíř a grafik věnující se hutné, barvité a graficky pevné malbě. Zanícený obdivovatel a sběratel nejen českého umění, ale také umění Asie a Afriky.
Olbram Zoubek (Výtvarnické konfese 2011)
Portréty českých výtvarných umělců, založené na jejich výpovědích, práci a dílech. Olbram Zoubek je sochař, kterému život citelně poznamenala smrt jeho manželky sochařky Evy Kmentové a hrdinská smrt Jana Palacha, jehož posmrtnou masku udělal nejen jako poctu sochaře tomuto člověku, ale také jako tvůrce obdařený silným občanským vědomím. Dokázal se svou tvorbou neohroženě postavit otupující jednotvárnosti a tvůrčí neplodnosti období normalizace. Ve své tvorbě vychází z klasických námětů světových bájí, především z řecké, antické, ale i slovanské mytologie. Jeho dílo lze krátce charakterizovat jako hledání stability v dnešním chaosem poznamenaném světě.
Český žurnál
5ti dílná série společensky kritických, v pravém slova smyslu “veřejnoprávních” dokumentárních filmů, natočených během jednoho roku. Každý z filmů se zabývá silným sociálním tématem a jeho širšími souvislostmi, politickými i ontologickými. Ke každému tématu je přistupováno bez dobových předsudků, dopředu utvořeného názoru a bez sentimentu. Cílem není dojímat, ani děsit, ale v dobrém slova smyslu provokovat diváka k úvaze nad možností změny stereotypního přístupu ke skutečnosti. Výběr témat je inspirován aktuálními událostmi, které v daném období okupují první stránky novin a úvodníky televizního zpravodajství (rasismus, korupce, organizovaný zločin, aktivity angažovaných občanů, fungování veřejných institucí, lobbing, ale i např. královská návštěva, či významná událost politická, sportovní, nebo kulturní).
5ti dílná série společensky kritických, v pravém slova smyslu “veřejnoprávních” dokumentárních filmů, natočených během jednoho roku. Každý z filmů se zabývá silným sociálním tématem a jeho širšími souvislostmi, politickými i ontologickými. Ke každému tématu je přistupováno bez dobových předsudků, dopředu utvořeného názoru a bez sentimentu. Cílem není dojímat, ani děsit, ale v dobrém slova smyslu provokovat diváka k úvaze nad možností změny stereotypního přístupu ke skutečnosti. Výběr témat je inspirován aktuálními událostmi, které v daném období okupují první stránky novin a úvodníky televizního zpravodajství (rasismus, korupce, organizovaný zločin, aktivity angažovaných občanů, fungování veřejných institucí, lobbing, ale i např. královská návštěva, či významná událost politická, sportovní, nebo kulturní).
WEB ČT
Česká televize
Česká televize
Kavčí hory
140 70 Prague 4
Kavčí hory
140 70 Prague 4