Pakalnina Laila

Theodore
Každý den prší nebo svítí slunce. Theodor jezdí sedm kilometrů z domova do centra města posedět a popít pivo v zastávce autobusu. Pro něho není pochyb – toto místo je centrem vesmíru, až umře centrum se může kamkoli pohnout ale autobusová zastávka bude zas jen autobusovou zastávkou.

Snow Crazy
Jedna z oblíbených lotyšských lidových písní začíná "Vysoko na hoře jsem zplna hrdla volal." Ironií je, že v Lotyšsku žádné hory nejsou. Kde přesně tedy Lotyši volají? S jistotou se dá říci, že jde o stejná místa, kde lyžují. Z krtinců se stávají hory... Samozřejmě že zasněžené.

Dreamland
Dreamland je příběhem o skládce. K výběru tohoto zdánlivě neokouzlujícího tématu nás nevedl ani sociální patos ani „zelené“ misijní nadšení. Zůstáváme nezúčastněnými pozorovateli, pouhými návštěvníky z města, zdroje všeho odpadu. Skládka je mnohými nahlížena jako vřed na tváři přírody vytvořený lidmi. Avšak fakt, že ptáci, savci, hmyz, lidé a rostliny si skládku zvolili za svůj příbytek jí do jisté míry ospravedlňuje. Zatímco pro lidskou bytost je život na skládce těžkým sociálním propadem, jinak je tomu pro ostatní druhy. Pro ně je skládka elitní území, vřelá Země snů, s potravou po celý rok. Jediná podstatná nevýhoda je, že voda na skládce je nepitná. Každý obyvatel tak musí najít cestu, jak tento problém řešit. Mezi hlavními představiteli se objevuje krysa, výr, muž, brouk a tykev, kteří tvoří výjimečný soubor vzájemně provázaný esenciálním vztahem života a smrti. Mimoto můžeme též vidět stovky druhů ptáků – zhruba jednu třetinu ptáků žijících v Litvě, tisíce racků, kteří o sobě dávají vědět nepřekonatelným způsobem, holuby, vrabce a kavky, jestřába snažícího se uštvat svou kořist. Další neopomenutelnou součástí filmu jsou savci. Myši, ježci, lišky, bobři, mývalové, kočky a psi. V nočních scénách spatříme lovící netopýry, zatímco přes den pozorujeme běžnou dřinu jednoho vzácného brouka. Na skládce je neustále teplo jako na úpatí sopky. Srovnání se sopkou je výstižné, poněvadž bioplyn vznikající hnilobnými procesy může v krajním případě explodovat.

Three Men and a Fish Pond
Tři postarší staří mládenci z vesnice zevlují v napůl divoké přírodě, majíc blíž k ptákům a rybníkům než k lidem.

Autobus
Autobus jedoucí z Tallinnu do Kaliningradu přejíždí troje hranice během jediné noci: estonsko-lotyšskou, lotyšsko-litevskou a litevsko-ruskou. Jede přes území čtyř různých zemí. Jeho pasažéři musí použít čtyři různé měny, aby mohli zaplatit za toalety nebo občerstvení během cesty. Film zkoumá zvláštní povahu této situace. Za dob Sovětského svazu nebyly na této trase žádné hranice. A nyní, když tři pobaltské země vstoupily do Evropské unie, se historie znovu obrací.

Martins

Wake Up!
Svět viděný očima dětí. Dějiště je umístěno v Karostě, bývalém vojenském přístavu města Liepaja, ale to není tak důležité, protože film by se mohl odehrávat kdekoliv. Hlavní část filmu je věnována emocím, prostému pozorování dětí hrajících si na pláži.

Papa Gena
Město takové jaké je. Musí zde být vážný důvod pro to, aby se městský člověk zastavil a chvíli klidně postál před kamerou. Tentokrát je tím důvodem Mozart.

Tusya

The Oak

The Mail
Ráno začíná s poštou. To je obvyklé. Pojďme se podívat na obvyklé věci, obvyklé činnosti, obvyklý život.

The Ferry
Přívoz mezi obcemi Druja (Bělorusko) a Piedruja (Lotyšsko) spojoval dvě části jedné komunity. Lidé se přemisťovali sem a tam. Nyní je zde hranice mezi dvěma nezávislými státy, ale o žádném hraničním přechodu s celní a pasovou kontrolou se zde neuvažuje. Co by se stalo, kdyby přívoz přestal spojovat dva břehy? Nic. Nikdo tady si to neumí představit.

Kostel
Rekonstrukce kostela v obci Stolerova; všichni obyvatelé vesnice se zapojují do práce, protože do té doby se všechny náboženské obřady konaly ve zvonici – jediné zbývající části starobylého dřevěného kostela, který byl zničen během požáru v roce 1968. Kostel byl po velkých obtížích postaven před dvěma stoletími v době, kdy ruská ortodoxní církev, která zakazovala využití kamene jako stavebního materiálu, kontrolovala náboženství v zemi. „Někdy se to tak stane – najednou rozumíte: a je zde film. A to se právě stalo v malé obci Stolerova, když jsem uviděla staré ženy, jak pracují na stavbě kostela. Bylo zde vše pro film i pro život. A všechno tak silné.“

Anna Ziemassvetki
Vánoční přípravy v lotyšské domácnosti. Kouzelná atmosféra plná očekávání. zatímco maminka připravuje vánoční cukroví, tatínek se chystá zdobit stromeček a děti přihlížejí a pomáhají. "Je to skoro nepředstavitelné, ale je to pravda. Když bylo Lotyšsko okupované Sovětským svazem byly Vánoce zakázané. Nesměli jsme zpívat koledy, nebyly žádné vánoční pohlednice, ani vánoční prázdniny. Všechny oslavy musely být striktně soukromé, jen pro rodinu. Když Lotyšsko získalo nezávislost, natočili jsme tento film o prvních Vánocích malé Anny a o kouzlu Vánoc strávených doma. Teď když se na film dívám, vidím, že bychom mohli natočit další. Až na pár maličkostí se se změnilo a není to jen pro to, že děti vyrostly a dospělí zestárli."

The Dome

Vela

Na Rubikově cestě
Rubikova cesta je cyklistická stezka spojující lotyšská města Riga a Jurmala. Dodnes je neoficiálně spojována se jménem bývalého vedoucího představitele komunistické strany sovětského Lotyšska. Zatímco jsme natáčeli záběry chodců, běžců, psů, ptáků, vlaků, skútrů a letadel, občané této země zvolili ve volbách do evropského parlamentu Alfreda Rubika – muže, jenž se vůči nezávislosti Lotyšska ostře vyhrazuje.

33 Animals of Santa Claus
Santa Claus žije v obyčejném býtě ve čtvrtém patře jednoho činžáku. Má 7 psů, 6 koček, 2 králíčky, 1 vránu, 1 holuba, 1 činčilu, 1 morče, 10 osmáků a několik rybiček.

Forty Two
Jakmile jsem dokončila maraton v květnu roku 2011, chtěla jsem se stát stativem. Uběhla jsem stovky kilometrů s kamerou připevněnou na hlavě, abych mohla natočit tento film a také jsem běžela na dvou maratonech, abych se mohla zúčastnit i třetího - toho nejjednodušího. Nakonec se však ukázalo, že flm nebude o mém nejjednoduším maratonu, protože tím byl můj druhý maraton. Ale kdo ví, možná čím víc je pro mě těžší běžet, tím je to lepší pro můj film.

Laila Pakalnina (narozena 1962) je jedna z nejplodnějších lotyšských režisérek současnosti. Vystudovala televizní žurnalistiku v Moskvě a dále pokračovala ve studiu na slavné moskevské filmové škole VGIK, kterou absolvovala v roce 1991. Natočila desítky dokumentů, které se setkaly s velkým ohlasem na zahraničních festivalech. Její dokumentární film Udens byl oceněn Zlatým medvědem na berlínském festivalu v kategorii krátkých filmů.Ve snímku Pohádková země filmový štáb pátrá po nových, zmutovaných formách živočichů, kteří žijí na skládkách odpadu. Tento dokumentární film obdržel Evropskou filmovou cenu. Její celovečerní filmy mají většinou formu komediální absurdní mystifikace. Žije a pracuje v Rize.