Ryšavý Martin

Kdo mě naučí půl znaku
Režisér Martin Ryšavý se vydal do Vietnamu navštívit naše bývalé spoluobčany, kteří u nás studovali a žili v časech socialistické spolupráce. Vznikla zajímavá sonda do válkami poznamenané asijské země a myšlení jejích obyvatel.Dokumentární film "Kdo mě naučí půl znaku" se vydává po stopách dnes už minulých dob československo - vietnamské spolupráce, snaží se bez ohledu na úzce politické aspekty zhodnotit její význam pro životní příběh několika konkrétních vietnamských občanů a mimo to podat zprávu o současném Vietnamu, zprostředkovanou těmi ze zdejších lidí, od kterých Čechy kupodivu neodděluje jazyková bariéra.

Sibiř - Duše v muzeu
Film pojednává o národních obrozeních malých sibiřských etnik, ohrožených vyhynutím nebo asimilací. Po rozpadu Sovětského svazu a kolapsu bolševické ideologie se jejich příslušníci pokoušejí o návrat ke svým pozapomenutým tradicím, což vede často k vysloveně absurdním situacím. Režisér, scenárista a filmový teoretik Martin Ryšavý (33) se ve svém cestopisném eseji "Sibiř - duše v muzeu" zamýšlí nad souvislostmi muzeálního "národního obrození", ke kterému dochází na Sibiři. Ryšavý se zajímá o to, co se stane s dušemi místních etnik, když se ocitnou v muzeu neboli v hraniční oblasti mezi bytím a nebytím. Tradiční zvyky a posvátné předměty přestávají hrát v každodenním životě svoji bývalou roli, aniž by ovšem ztrácely svůj vliv. Pracovníci nejedneho muzea hovoří o ambivalentních pocitech, které zažívají při své práci. Uvědomují si nutnost toho, udržovat paměť společenství, ale zároveň vyslovují obavy z přenášení kultů do muzea, protože tím budí zlo duchů, kteří mají žít ve svém přirozeném prostředí. Dozvídáme se řadu příkladů svědčících o tom, jak mnozí místní etnografové onemocněli nebo umřeli při své práci nebo toho, jak se duchové mstí i v rámci společnosti, jestliže se lidé dopustí falešně inscenovaných rituálů. Lokální dění jiné kultury zde přerůstá v otázku s univerzálním dosahem: jak má společnost přistupovat k duši svého společenství, aniž by na ni rezignovala nebo umrtvila muzeálním zakonzervováním?

Afoňka už nechce pást soby
Celovečerní dokumentární film Afoňka už nechce pást soby režiséra Martina Ryšavého je hodinovým vyprávěním o syrovém životě příslušníků sibiřského národa Evenů žijícího ve Věrchojanských horách. Jeho hlavními postavami jsou mladý pastevec sobů Afanasij Konstantinov a jeho prateta Maria Jegorovna Kolesovová. Zatímco Maria Jegorovna si přeje, aby její příbuzní po její smrti žili dál tradičním způsobem života svých předků, mladý Afoňka by se rád z kočovnického údělu vyvlékl. Touží po životě ve vesnici nebo ve městě, které pro něj představují širší pole možností obživy a seberealizace. V čem by ale tato seberealizace měla konkrétně spočívat, to Afoňka netuší - nic jiného než pást soby totiž neumí. Navíc si uvědomuje, že vždy, když je nějakou dobu ve vesnici, táhne ho to téměř proti jeho vůli zpátky do hor, ke stádu. Sám neví, co v tom vězí, cítí jen, že není a nikdy nebude jako jeho dávní předkové, kteří znali jen život v přírodě, hory, lov a sobí pastviny.

Malupien, Olšový Spas
Jakutsk, hlavní město ruské dálnovýchodní Republiky Sacha, je ve filmu představen jako architektonická kuriozita zahrnující skleněné a železobetonové budovy, panelové stavby a dřevěné chatrče v bizarních kombinacích, které jeden z hrdinů filmu nazval architektonickým jazzem. Kvintesencí tohoto disharmonického stylu se tu stává zámek z rour a kovových dílů nalezených na skládkách, který si jeho autor postavil proto, aby vyjádřil svou víru v bytostně pohádkovou podstatu lidské existence a svůj vztah k vlastnímu bydlišti.

Banánové děti
Hlavní téma filmu je porovnání životních příběhů několika dětských hrdinů a vietnamských rodin žijících v České republice. Zatímco dospělí většinu času pracují, mluví špatně česky a stýská se jim po domově, jejich děti se učí češtinu na školách, rychleji si zvykají na české prostředí, mluví česky lépe než vietnamsky a ke své domovině mají pramalý vztah. Vietnamské děti se stávají běžnou součástí dětského kolektivu v České republice. Film zobrazuje především život lidí ze dvou zcela odlišných kultur a rychlost asimilace s důrazem na rozdíly v tradičním rodinném životě a v morálních hodnotách.

Země snů
Vietnamská komunita v České republice nyní prochází velmi svízelnou situací. Většina imigrantů přichází už do České republiky s velkými dluhy za zprostředkování jejich cesty sem, bez znalosti jazyka, prostředí či českého právního systému, zato ale s extrémními očekáváními. Všechny tyto faktory ve výsledku vedou k větší zranitelnosti těchto imigrantů vůči vykořisťování ze strany obchodníků s lidmi, nehledě na to, že mnoho se jich dostává víceméně nedobrovolně na hranu zákona. Film podává zprávu o situaci utlačovaných lidí, často události o rozměru osobní tragédie, s erudovanými komentáři od místních vietnamských usedlíků i kompetentních lidí, kteří ve jménu České republiky dohlíží na imigranty.

Medvědí ostrovy
Filmem Medvědí ostrovy Martin Ryšavý navazuje na své předchozí projekty, zaměřené na oblast ruské dálnovýchodní Republiky Sacha (Jakutie). Film se věnuje lidem z nejodlehlejší části tohoto území, kterou je Nižněkolymský okres, především pak správcům rezervace ledních medvědů, nacházející se na Medvědích ostrovech ve Východosibiřském moři při ústí řeky Kolymy. Sleduje jejich putování na opuštěnou polární stanici, kde se v opuštěném zasněženém prostoru potkává minulost se současností. Film je tak portrétem krajiny, její minulosti a člověka v ní.

Martin Ryšavý (*5. dubna 1967 Praha) je český spisovatel, scenárista a režisér. Vystudoval biologii na PřF UK a scenáristiku na FAMU. Je vedoucím na Katedře scenáristiky a dramaturgie FAMU. Natočil několik dokumentárních etnografických filmů, např. Afoňka už nechce pást soby, (2004, Cena pro nejlepší český dokumentární film na MFDF Jihlava), Kdo mě naučí půl znaku, (2006), Malupien, Olšový Spas (2008). Je autorem námětu a scénáře povídky Cesta v povídkovém filmu Romana Vávry Co chytneš v žitě (1998), scénáře filmu Ivana Vojnára Lesní chodci (2003), který později přepracoval do knižní podoby, či scénáře k televiznímu filmu Aljona (2008). Za svou dvoudílnou knihu Cesty na Sibiř (2008) získal Magnesii Literu za prózu. Jeho dokument Banánové děti (2009) zachycuje příběhy několika mladých lidí vietnamského původu. V roce 2010 natočil dokumentární film Medvědí ostrovy a získal Cenu Pavla Kouteckého za dokument Země snů. V roce 2011 převzal ocenění Magnesia Litera za román Vrač.

Afoňka už nechce pást soby, dokumentární film, 2004 – Cena pro nejlepší český dokumentární film na MFDF Jihlava) Cesty na sibiř (2008) – Magnesia Litera za prózu.