- Povolání
Režisér - Země
Česká republika
Šafařík Bernard
Tak, maminko, budou čtyři!
Koncem 50. let dvacátého století se díky manželům Hourovým a jejich čtyřčatům staly Zbraslavice u Kutné Hory jedním z výstavních exponátů budování socialismu: novináři si zde podávali ruce s filmaři a stranickými delegacemi, vzorné kolektivy uzavíraly na jejich počest závazky. Po více než 40 letech potkal stejný osud manžele Janušovy z moravských Blišic, jen ten mediální humbuk okolo byl podstatně menší. Jelikož shodou okolností mají oboje čtyřčata též starší sestru, byly výchozí podmínky obou rodin velmi podobné - v zemi se sice změnil režim, patronátní kolektivy si teď říkají sponzoři, ale starosti s výchovou dětí i jejich existenčním zajištěním se prakticky nezměnily. Dokument do jisté míry srovnává situaci obou rodin a Hourovým, i díky pomoci bohatého filmového archivního materiálu, umožňuje také bilancovat.
Český fenomén: Taneční
Sběrný dokument Taneční s úsměvným nadhledem mapuje v evropském měřítku ojedinělý jev české národní kultury - taneční kurzy... Režisér sledoval déle než rok jeden pražský taneční kurz od zápisu přes prodloužené a plesy až po závěrečnou hodinu a humornou formou zachytil přerod nejistých rozpačitých dětí v sebevědomé "dámy a pány".
Můj zakletý zámek
Rodina Schebků stavěla železnice - třeba Českou severní dráhu, alpský Semmering nebo spojení Krakova se Lvovem - za což si vedle slušného jmění vydobyla také šlechtický predikát a úctu současníků. Pak přišla jedna revoluce, která jim sebrala majetek, profesi, některým i vlast... a pak druhá, která jim zase něco vrátila, ale v podobě poněkud poznamenané dočasnými správci. Jedním z "postižených" byl i filmový režisér Bernard Šafařík, který na konkrétním příkladu složitých jednání o dalším osudu kulturní památky - zámku ve Zruči nad Sázavou - se šarmem vypráví velmi zobecnitelný příběh o české politicko-společenské atmosféře posledních let.
Exulanti
Šestipatrová novostavba na barrandovském sídlišti v Praze se nijak neliší od okolních panelových domů. Výrazně jiní jsou však obyvatelé domu, neboť zdejší byty si koupili lidé, kteří se po letech strávených v exilu vrátili do rodné země. Do středu pozornosti se dostává život po návratu, dokument registruje vjemy a pocity, zdůrazňuje všednost, jež je ohniskem přehodnocování. Vzpomínka na vlast a hledání vlasti se spojují s veškerou různorodostí sociální skutečnosti první poloviny devadesátých let.
My a Matterhorn, Matterhorn a my
Tento dokument nás seznamuje se situací českých expatriotů ve Švýcarsku, kam se část našich obyvatel uchýlila v roce 1968.
Odepsaní ze života
Básník Jiří Pištora a prozaik Karel Michal po okupaci Československa odmítali dále žít v nesnesitelném totalitním režimu a rozhodli se emigrovat do Švýcarska. Jiří Pištora se po čase vrátil do vlasti, kde mu bylo zakázáno publikovat. Karel Michal zůstal ve Švýcarsku, neměl zde však své domácí publikum. Oba svůj život ukončili sebevraždou. O komunismem těžce poznamenaných životech spisovatelů hovoří jejich manželky.
Koncem 50. let dvacátého století se díky manželům Hourovým a jejich čtyřčatům staly Zbraslavice u Kutné Hory jedním z výstavních exponátů budování socialismu: novináři si zde podávali ruce s filmaři a stranickými delegacemi, vzorné kolektivy uzavíraly na jejich počest závazky. Po více než 40 letech potkal stejný osud manžele Janušovy z moravských Blišic, jen ten mediální humbuk okolo byl podstatně menší. Jelikož shodou okolností mají oboje čtyřčata též starší sestru, byly výchozí podmínky obou rodin velmi podobné - v zemi se sice změnil režim, patronátní kolektivy si teď říkají sponzoři, ale starosti s výchovou dětí i jejich existenčním zajištěním se prakticky nezměnily. Dokument do jisté míry srovnává situaci obou rodin a Hourovým, i díky pomoci bohatého filmového archivního materiálu, umožňuje také bilancovat.
Český fenomén: Taneční
Sběrný dokument Taneční s úsměvným nadhledem mapuje v evropském měřítku ojedinělý jev české národní kultury - taneční kurzy... Režisér sledoval déle než rok jeden pražský taneční kurz od zápisu přes prodloužené a plesy až po závěrečnou hodinu a humornou formou zachytil přerod nejistých rozpačitých dětí v sebevědomé "dámy a pány".
Můj zakletý zámek
Rodina Schebků stavěla železnice - třeba Českou severní dráhu, alpský Semmering nebo spojení Krakova se Lvovem - za což si vedle slušného jmění vydobyla také šlechtický predikát a úctu současníků. Pak přišla jedna revoluce, která jim sebrala majetek, profesi, některým i vlast... a pak druhá, která jim zase něco vrátila, ale v podobě poněkud poznamenané dočasnými správci. Jedním z "postižených" byl i filmový režisér Bernard Šafařík, který na konkrétním příkladu složitých jednání o dalším osudu kulturní památky - zámku ve Zruči nad Sázavou - se šarmem vypráví velmi zobecnitelný příběh o české politicko-společenské atmosféře posledních let.
Exulanti
Šestipatrová novostavba na barrandovském sídlišti v Praze se nijak neliší od okolních panelových domů. Výrazně jiní jsou však obyvatelé domu, neboť zdejší byty si koupili lidé, kteří se po letech strávených v exilu vrátili do rodné země. Do středu pozornosti se dostává život po návratu, dokument registruje vjemy a pocity, zdůrazňuje všednost, jež je ohniskem přehodnocování. Vzpomínka na vlast a hledání vlasti se spojují s veškerou různorodostí sociální skutečnosti první poloviny devadesátých let.
My a Matterhorn, Matterhorn a my
Tento dokument nás seznamuje se situací českých expatriotů ve Švýcarsku, kam se část našich obyvatel uchýlila v roce 1968.
Odepsaní ze života
Básník Jiří Pištora a prozaik Karel Michal po okupaci Československa odmítali dále žít v nesnesitelném totalitním režimu a rozhodli se emigrovat do Švýcarska. Jiří Pištora se po čase vrátil do vlasti, kde mu bylo zakázáno publikovat. Karel Michal zůstal ve Švýcarsku, neměl zde však své domácí publikum. Oba svůj život ukončili sebevraždou. O komunismem těžce poznamenaných životech spisovatelů hovoří jejich manželky.