Špaček Radim

Domov bezdomov
Co pro každého z nás znamená domov? Střípky výpovědí od bezdomovců přes staré lidi v domově důchodců až po uprchlíky. Čím je domov pro rodinu, která u nás získala azyl po útěku z válečného konfliktu? Stýská se jí? A podle jakých pravidle vlastně funguje život ve squattu? Jak jsou na tom kočovníci? A bezdomovci? Kosmopolité? Takové a další otázky si pokládal režisér Radim Špaček, když se snažil zjistit, jaký má vlastně pojem domov v našem životě místo.

Bezesné noci
Tvůrci dokumentu předkládají podrobný záznam takzvané televizní krize. Snaží se o objektivní náhled na tuto událost, na jejímž začátku byla volba generálního ředitele České televize. Někteří zaměstnanci s jeho jmenováním nesouhlasili, již v den volby zformovali krizový výbor a k informaci o svých požadavcích využili obrazovku. Televize se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory, přičemž argumentace obou se s odstupem dvou let ukazuje jako pochybená, vyznačující se zjevným politickým vlivem. Situace se stala absurdní ve chvíli, kdy obě strany veřejně chtěly totéž, totiž svobodu slova pro sebe. Mezi jejich gesta a emoce, doprostřed vypjatých okamžiků uvnitř České televize na přelomu let 2000 a 2001, nás znovu přivádí tento dokument.

Ještě hrajou dudy
V Čechách se nachází jedna z nejbohatších dudáckých tradic. Ve filmu jsou zachyceni lidé, kteří uchovávají dudáckou tradici pro budoucí pokolení.

Efekt přihlížejícího
13. března 1964 ubodal osmadvacetiletou Kitty Genovese na newyorské ulici její vrstevník Winston Moseley. Byly 3 hodiny ráno, přesto později vyšlo najevo, že vraždu nějakým způsobem zaregistrovalo 38 lidí v sousedství. Nikdo z nich se však neobtěžoval zvednout telefon. Vrah na její zavraždění potřeboval 50 minut, pozdě přivolaná policie přijela na místo činu za 2 minuty. Vědci Darley a Latane o čtyři roky později tuto nepochopitelnou lidskou vlastnost prozkoumají a pojmenují jako "Janovský syndrom", častěji též jako "syndrom nezúčastněného diváka". Žijeme o čtyřicet let později a musíme si přiznat, že se situace příliš nezměnila. Lidé stále páchají násilí a stále se mezi námi najde málo těch, kteří jsou ochotni pro neznámého a anonymního občana vzdát se svého pohodlí, případně si způsobit nějaké nepříjemnosti. Režisér Radim Špaček přetavil téměř půlstoletí starý příběh v univerzální situaci a tu provokativním způsobem inscenoval na ulici, mezi nic netušícími chodci - diváky - a vlastně i aktéry. V originálním polohraném dokumentu uvidíme mimo jiné Jiřího Černého, Gabrielu Pyšnou nebo Pavla Opočenského.

Jan Hus - mše za tři mrtvé muže
"Jan Hus – mše za tři mrtvé muže" se snaží vyzdvihnout odkaz středověkého reformátora Jana Husa, upáleného inkvizicí v roce 1415 pro svůj kritický postoj vůči katolické církvi. Film je zasazen do druhé poloviny 20. století a vztahuje se k historii zemí východního bloku. Snímek Jan Hus představuje tři jedince, Ryszarda Siwiece, Oskara Brüsewitze a Grahama Bamforda, kteří se upálili na protest proti politickým režimům, ve kterých žili a proti kterým bojovali.

24
Dokumentární pásmo o čase jednoho českého dne, na němž se podílelo 24 režisérů a režisérek. Každý si vybral jednu denní či noční hodinu a k dispozici měl dvě minuty filmu. Vznikla dokumentární mozaika žánrů a témat, která portrétuje atmosféru současné České republiky. Zároveň je tento unikátní projekt přehlídkou odlišných filmařských stylů a filmového vidění nejlepších českých dokumentaristů dneška na ploše jednoho filmu. Autoři provázejí teenagery na diskotéce, sledují doktory na operačním sále, dělníky v továrně, věřící v synagoze nebo se noří do lidského jícnu. Olga Špátová zachycuje autentickou sílu okamžiku narození člověka. Vít Klusák pomocí speciální kamery zastavuje čas jedné tramvajové zastávky. Plynutí času je tématem pro Helenu Třeštíkovou, když filmuje Katku při opětovné koupeli v pražské fontáně. Martin Mareček ukazuje nohy ponořené v akváriu, které ve spojení s komentářem ilustrují nadčasovou sílu lidské blbosti. Jiří Krejčík, výrazná osobnost českého filmu, svou hodinu pojal s velkou dávkou vtipu a nadsázky.

War Odyssey
Pět příběhů o lidech žijících v pěti různých válkách po celém světě.

Divadlo Komedie
Úvodní dokumentární film zastřešuje 12 záznamů představení Divadla Komedie: Proces, Spílání publiku 2010, Poslední chvíle lidstva, Odpad, město, smrt, Goebbels / Baarová, Legenda o svatém pijanovi, Srdce temnoty, Petrolejové lampy, Weissenstein, Antiklimax, Nadváha, nedůležité: Neforemnost, Utrpení knížete Sternenhocha. Cyklus je ohlédnutím za deseti sezónami divadla. Tým režiséra Radima Špačka takřka „za pět minut dvanáct“ pořídil profesionální záznamy stěžejních představení souboru, který se, po neúspěšném dialogu se zřizovatelem (Hlavní město Praha), rozhodl ukončit svou činnost.

se s rodiči do Prahy, kde začal chodit do základní školy a Dismanova dětského rozhlasového souboru (spousta větších i malých rolí v desítkách rozhlasových her, TV pořadů pro děti, dabing). Jako střední školu si zvolil konzervatoř, hudebně-dramatický obor (herectví). Režisér Karel Kachyňa ho obsadil do hlavní role ve svém filmu Blázni a děvčátka (1989), další role ve filmech Vojtěch, řečený sirotek (rež. Zdeněk Tyc, 1989) a Jan (rež. Ivo Trajkov,1990). Po maturitě v roce 1991 pracoval jako asistent režie na filmových zakázkách zahraničních produkcí (Swing Kids, Catherine Courage, Il Giovanni Mussolini) než byl o rok později napoprvé přijat na katedru režie pražské FAMU. Po ukončení 1. ročníku přerušuje studium a vydává se do obleženého Sarajeva (1993), kde v produkci České televize, tvůrčí skupiny Čestmíra Kopeckého natáčí svůj první film Mladí muži poznávají svět (1995). Film byl vybrán do hlavní soutěže karlovarského filmového festivalu (1996) a obdržel tam ceny Mezinárodní asociace filmových klubů a Ekumenické poroty. Na festivalu Alpe Adria v Terstu získal čestné uznání. Ve studiu na FAMU pokračoval, dva roky moderoval a režíroval televizní pořad o alternativní hudbě “60”. Studium ukončil absolventským filmem Rychlé pohyby očí (1998) a státní závěrečnou zkouškou (1999). Ihned po ukončení školy dostal stipendium od německé nadace DAAD na půlroční pobyt v Berlíně, kde napsal scénář dosud nerealizovaného hraného celovečerního filmu Dobré úmysly. Pro mezinárodní filmový festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět natočil upoutávku do kin v roce 2001. Jako jeden z pětice režisérů se podílel na dokumentárním filmu v produkci České televize Zpráva o stavu světa (2001) natáčeného během zasedání MMF v září 2000 v Praze. V roce 2002 a posléze i polovinu roku 2004 režíroval pro ČT magazín o současném výtvarném umění Artóza, celý rok 2004 běží na obrazovkách seriál Etiketa, jenž spolurežíroval, a na podzim téhož roku měl v kině premiéru téměř dvouhodinový dokument, mapující pohnuté události provázející někdejší krizi v ČT Bezesné noci. V létě roku 2005 spolurežíroval dokument rozkrývající fenomén teknokultury Tekno je mý všekno z televizního cyklu ČT Velký vůz, režijně se podílel i na multikulturním magazínu Kosmopolis. Od roku 2003 též každoročně spoluorganizuje Festival bollywoodského filmu. Od září 2006 do listopadu 2007 byl jedním ze tří režisérů seriálu Letiště, vznikajícím ve společnosti Filmbrigade. V současnosti pro Českou televizi spolurežíruje queer magazín Q a roku 2008 natočil společně s Miroslavem Bambuškem hraný dokument Efekt přihlížejícího. V produkci společnosti Bionaut Films natočil celovečerní film Pouta, který měl premiéru v únoru 2010 a o rok později získal pět Cen české filmové kritiky a pět Českých lvů (mj. za režii). Je též producentem filmu Miroslava Bambuška Jan Hus – mše za tři mrtvé muže.