ČESKÝ DOKUMENT

Rozhovor

Také hendikepovaní mají právo na sex

30. 11. 2016

Autor: Filip Šebek

8. prosince uvede distribuční společnost Artcam do našich kin úspěšný dokument režisérky Dagmar Smržové Miluj mě, jestli to dokážeš. Odvážný snímek ověnčený Cenou diváků na 20. MFDF Ji.hlava podpořil Institut dokumentárního filmu zařazením do trhu East Silver. Jeho režisérka se v něm zaměřila na téma sexuální asistence pro hendikepované a skrze citlivě natočené portréty trojice mladíků nechává diváka nahlédnout do intimního života lidí s postižením. O tom, jak vnímá toto téma česká společnost, jak těžké bylo najít hlavní protagonisty či jak lze vybalancovat hranici mezi intimitou a lascivností, se můžete dozvědět v rozhovoru s Dagmar Smržovou níže.

Téma sexuální asistence pro hendikepované je u nás stále velkou neznámou. Jak jste na něj přišla?
Před několika lety jsem připravovala dokument o tom, jak se školí pedagogové, aby správně učili sexuální výchovu na školách. V této souvislosti mě napadlo, že se na jedné straně rozčilujeme, jak pozdě se děti dozvídají o sexu, ale na druhé straně vůbec nevěnujeme pozornost sexuálním potřebám dospělých lidí s různými hendikepy. Když jsem v roce 2013 natáčela pro HBO dokument Otázky pana Lásky, jehož hlavní postavou je třicetiletý schizofrenik Jiří Láska, říkala jsem si, že by podobnou službu určitě uvítal a podle mě by mu na jeho cestě k osamostatnění pomohla. Tehdy jsem nabyla přesvědčení, že by toto téma stálo za zpracování.

Věděla jste už před natáčením, jak byste chtěla toto choulostivé téma uchopit nebo to vykrystalizovalo až během práce na filmu?
Už během příprav filmu, které trvaly rok a půl, jsem měla v hlavě plán, že bych chtěla mít za hlavní postavy trojici zajímavých mladých mužů na jejich komplikované cestě za sexem. Čím více informací o tématu sexuální asistence jsem získávala, tím mi bylo jasnější, že můj film nebude vyloženě o této službě, ale o lidech. O jedincích, kteří hledají lásku, intimitu, fyzické potěšení a mají to přitom mnohem těžší než my, relativně nehendikepovaní. Chtěla jsem, aby lidé pochopili, že i oni mají na lásku právo. Jen jsem potřebovala najít ty pravé.

Počítám, že najít hlavní protagonisty nebylo jednoduché, stejně jako přimět je k odhalení jejich soukromí.
Hledala jsem je přes sociální sítě, přes známé, přes neziskové organizace atd. Najít mladíky, kteří by byli sympatičtí, trošku šoumeni a přitom ochotní se natolik otevřít před kamerou, jak je tomu v mém filmu, bylo hodně složité.

K hlavním postavám se vám podařilo přiblížit nebývalým způsobem a zachytila jste je v intimních situacích zachytit velmi otevřeně, přitom nikoliv bulvárně. Jak jste dokázala vybalancovat tenkou hranici mezi intimitou a lascivností, která je v případě sexu velmi zrádná?
Do každého filmu vstupuji naplno a snažím se lidi, které mám před kamerou, co nejvíce poznat a pochopit. A pokusit se ukázat i to, co je v nich skryto, co z nich cítím jaksi podprahově. Pozorně je proto poslouchám a trávím s nimi hodně času. Kolikrát se mi stává, že jsem v jejich životě prvním člověkem, kdo je takhle naplno a bezpodmínečně poslouchá. Lidé se podle mě vůbec dneska málo poslouchají. A tu hranici, na níž se ptáte, tu mám prostě v sobě. Věřím ve svůj instinkt, který mě ještě nezklamal. Někde uvnitř mám nastavený alarm a ten mi říká, kdy už je potřeba přestat natáčet a co by už nemělo být ukazováno. A kdybych si náhodou nebyla jistá, mám vedle sebe naštěstí další oči mé střihačky a dramaturgyně.

Můžete to ilustrovat na nějakém konkrétním případě z natáčení?
Určitě. Jeden z hlavních hrdinů Tomáš Pik je ve filmu natočen v intimní situaci s profesionální prostitutkou. Oba nás pustili hodně daleko, v podstatě by se nezalekli ani toho, abychom ukázali samotný sexuální akt. To jsem ale nechtěla. Neměla jsem v úmyslu filmem šokovat nebo vyvolávat nějaké erotické emoce. Chtěla jsem, aby to byl film o touze po lásce a ne nějaké laciné sexuální show.

Jak se film líbil vašim protagonistům? Nechtěli, aby byly některé intimnější scény nakonec vystřiženy?
Každý svůj film nejprve pustím těm, kteří v něm vystupují. Potom si o něm dlouho povídáme, a pokud se jim něco nezdá, změním to. Anebo se je pokusím přesvědčit, že jde o důležitou scénu, bez níž by snímek neměl zamýšlený dopad. V případě Miluj mě, jestli to dokážeš naštěstí žádný problém nebyl, i když jsem se toho hodně obávala. Snad jen Tomáš Pik nechtěl, aby ve scéně, kde se sprchuje, byl vidět jeho penis. My jsme se se střihačkou nakonec rozhodly, že tam tento záběr necháme a přesvědčily jsme o tom i Tomáše. Chtěly jsme, aby lidé viděli, že je to stejný chlapík jako ti ostatní a má prostě jenom nemoc, která se zhoršuje a limituje ho.

Zaregistrovala jste, zda se díky vašemu filmu u nás podařilo nějakým způsobem zlepšit situaci ohledně sexuální asistence pro hendikepované?
Snímek končí informací v závěrečném titulku, že po skončení natáčení bylo vyškoleno prvních pět sexuálních asistentek v Čechách. Podle mě je to málo a nevím o tom, že by se v dohledné době chystala nějaká další školení. Navíc tato školení zatím bohužel nemají pevnou formu a není jasné, jak mají vypadat. Ve filmu ukazuji kousek školení, které do Čech přijela realizovat dvojice z Německa. Atmosféra této akce mi přišla trochu zvláštní. Myslím si, že by se měly tyto věci řešit individuálně. Ve sdruženích, jako je např. Rozkoš bez rizika, by se mělo o ženách nabízejících svoje služby hendikepovaným vědět. Tyto ženy by pak mohly situace, které je čekají, konzultovat s odborníky. Každé postižení je totiž specifické a vyžaduje jiný přístup.

Jak se k této problematice z vašich zkušeností staví česká společnost?
U nás je toto téma stále spíše tabu. Lidé si nedovedou představit hendikepované jedince v intimní situaci, myslí si, že je to nepatřičné či se to nehodí. V horším případě se té představy štítí, v lepším případě bojí. V Čechách by zatím stačilo, kdyby naše společnost vůbec přijala vědomí, že takoví lidé mezi námi jsou a že mají stejné potřeby a touhy jako my. A že na ně mají plné právo.

V jakých zemích jsou na tom v této oblasti dále než u nás?
Vím, že sexuální asistence existuje už delší dobu například v Holandsku, Švýcarsku či Německu. Někde je dokonce finančně podporovaná státem.

zpět na články
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace